Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Aby nikdo nemusel být sám


V roce 1998 vznikl v Praze 13 první klub seniorů. Po celou dobu ho vede paní Svatava Bulířová. V krátkém ohlédnutí nám tato neuvěřitelně energická dáma prozradila něco málo o sobě, o činnosti klubu, ale také o tom, jak všechno před patnácti lety začalo. A protože dnes už v Praze 13 působí klubů seniorů devět, postupně vám krátce představíme každý z nich. Dnes to budou kluby dva – Klub seniorů Stodůlky a Turistický klub seniorů. Teď ale dáme prostor paní Bulířové.

Narodila jsem se 1. dubna 1928 v Mostě. Otec tam pracoval jako úředník báňského úřadu. Když vznikla v Praze jeho pobočka, dostali jsme tady byt, takže do 1. třídy jsem už chodila ve Vršovicích. Křtěná Vltavou sice nejsem, ale od útlého dětství jsem doma tady. Na Most ale stále vzpomínám a poměrně často tam jezdím. Přes všechny změny, kterými toto město prošlo, dům, kde jsem se narodila, ještě stojí. Rodinu mám ale v Liberci a okolí. Odtud pocházel můj otec a jsou tam všichni příbuzní, se kterými stále udržuji kontakt. Jeden druhému jsme se zkrátka neztratili.

Vystudovala jste gymnázium a začala učit.

Ano, hned po maturitě jsem začala učit na základní škole, protože mě nepřijali na vysokou. Tu jsem dálkově vystudovala později. Ve dne jsem učila, večer studovala. Nebylo to jednoduché. Na druhou stranu jsem při studiu mohla využít praktické zkušenosti ze zaměstnání a naopak. Tak nějak jedno na druhé navazovalo.

Stát se učitelkou, to bylo vaše přání?

Mě to nikdy ani nenapadlo, ale otec rozhodl a bylo. O tom se zkrátka nediskutovalo. On byl tak zvyklý z domova. Jeho otec o tom, co budou dělat jeho synové, rozhodl také sám. Jeden – tatínek – byl úředník, další stavitel a třetí zdědil hospodářství. Musím ale přiznat, že i když o mé budoucnosti otec rozhodl beze mě, byla jeho volba správná. Práce mě vždycky bavila a naplňovala, děti jsem měla ráda, takže jsem otci jeho výběr nikdy nevyčítala. Naopak.

Práce pedagoga rozhodně není jednoduchá. Jaké předpoklady by měl dobrý učitel mít?

Velkou trpělivost a hlavně schopnost dětem porozumět. Měl by umět správně odhadnout míru nároků a nezatěžovat děti zbytečnostmi. Důležité také je, aby věděl něco o tom, v jakém prostředí dítě vyrůstá. To mu potom pomůže lépe žáka pochopit, najít s ním společnou řeč...

Ze svého prvního působiště jste přešla do školy, která se od ostatních poměrně dost lišila. Které předměty jste vyučovala?

Nastoupila jsem do školy, která patřila pod výzkumný ústav pedagogický. Tam se vyučovalo podle učebních osnov, které, dříve než se uvedou do praxe, se tři roky „zkoušely“. A které předměty jsem učila? Biologii a zeměpis na druhém stupni.

Vím, že nemáte děti. Bylo to proto, že jste si jich v práci užila dost a dost?

Já jsem opravdu děti neměla a ani jsem se neprovdala. Důvod byl ale zcela jiný. Měla jsem přítele, s kterým jsme chtěli založit rodinu. Byl to úžasný člověk, ale... Byl velký šprýmař, skládal například verše. Na tom by nebylo nic zvláštního, dnes by se jim každý zasmál. Jenže tehdy se psal rok třiapadesát. Jednu neděli dopoledne spadla klec. Můj přítel skončil na čtyři roky v Jáchymově. Když se vrátil, přežil jen dva roky. A já? Už jsem zkrátka nepotkala takového muže, s kterým bych chtěla zestárnout. Zůstala jsem sama a všechen čas jsem věnovala svým žákům a také seniorům. V Praze 1, kde jsem učila, jsem v roce 1969 založila klub seniorů. Byl jiný než ty, které známe z třináctky. Tehdy jsme měli celkem dost peněz od ROH, takže jsme mohli organizovat poměrně velká společenská setkání, členům jsme přidávali na lázně, na rekreace... Bylo to zkrátka v jiném duchu. Když jsem se přestěhovala na třináctku, začala jsem se zajímat o to, zda také tady něco podobného existuje. Zjistila jsem, že ne.

To jste ale pomohla změnit.

Už tehdy byl na radnici zájem o to, aby nějaký klub pro seniory vznikl, ale chyběly prostory. Tenkrát byl starostou Petr Bratský a ten se spolu s vedoucím sociálního odboru Rudolfem Nechvátalem a jeho kolegyněmi Věrou Matouškovou a Evou Vyšnou nejvíce zasadili o to, aby klub vznikl. Je ale pravda, že tento nápad se na radnici setkal s podporou celého vedení. V roce 1998 se našly prostory v Běhounkově ulici (dnes se scházíme v Domě sociálních služeb Lukáš) a první klub seniorů byl na světě. Stala jsem se jeho vedoucí a myslela si, že ho povedu pouze chvíli. A vidíte, ta chvíle trvá patnáct let.

Byl o členství zájem?

Ze začátku jsme mnoho členů neměli, protože lidé o klubu nevěděli. Teprve poté, co se o něm začalo psát ve STOPu, se situace výrazně změnila a zájemců bylo tolik, že velmi brzy vznikl klub další. Dnes už je klubů seniorů devět a pokud vím, všechny jsou plné. Seniorů v naší městské části přibývá a úměrně k tomu přibývá i počet zájemců o členství v některém z klubů. Jsem přesvědčená, že klub seniorů s pořadovým číslem devět není poslední.

Jak klub začínal po programové stránce?

Nejprve jsem využívala vědomostí, znalostí a ochoty členů klubu. Sešli se tam lidé různých profesí, zájmů, zkušeností, takže jejich vyprávění byla nejen poučná, ale zároveň pomohla bližšímu seznámení. Téměř každý člen měl nějaké známé z řad odborníků, kteří k nám, tehdy zadarmo, přišli přednášet. Dnes je jiná doba. Ale i když je všechno čím dál víc o penězích, stále se najdou skupinky i jednotlivci, kteří k nám přijdou bez jakýchkoli finančních nároků. Dělají to pro svou i naši radost. My ale nečekáme jenom na to, až nás někdo přijde pobavit, dokážeme se bavit sami. Nemůžeme být pořád vážní a zabývat se jen vážnými věcmi a tématy. Uděláme si třeba karneval, slavíme narozeniny a svátky členů klubu... Někteří senioři využívají nabídek střediska sociálních služeb nebo radnice – studují univerzitu třetího věku, jezdí na výlety, chodí na setkání seniorů, hrají pétanque, chodí na počítače...

Patnáct let, týden co týden, samozřejmě kromě letních prázdnin, vymýšlíte náplň schůzek. Není to na jednoho člověka trochu moc?

Na jednoho by to opravdu bylo moc, ale já mám to štěstí, že jsem na přípravu programu nikdy sama nebyla. Vždycky se našel někdo, kdo byl ochoten pomoci. Nikdy mě nikdo nezklamal.

Určitě byly akce, které se vám vryly do paměti.

To víte, že ano. A není jich málo. Byly to určitě některé výlety, přednášky nebo oslavy narozenin. Např. jeden z našich členů - Bohumil Fořt, my mu říkáme Miloušek – přesto, že byl strojař, má úžasný písemný projev. Když nám přečetl, co napsal pro oslavence, bylo to pokaždé ozdobou programu. Určitě nezapomenu na to, když nám přišel zazpívat sólista opery Slovenského národního divadla Jiří Wiedermann... Kdybych měla zmínit všechno, co bylo za těch patnáct let něčím výjimečné, nezapomenutelné, tak by to zabralo celou stránku.

Na třináctce bydlíte už dlouhé roky, jste spokojená?

Praha 13 se rok od roku mění k lepšímu a musím zdůraznit, že seniorům přeje. Vedení radnice nám vychází maximálně vstříc a lidé z jiných městských částí nám mnohdy závidí. A mají co. My se sice snažíme, abychom byli samostatní, děláme co můžeme, ale bez pomoci to už nejde. A teď nemluvím jen o penězích. Pro nás je důležitá podpora, pochopení, to, že nás ostatní berou na vědomí, že nám vyjdou vstříc...

Co byste popřála do dalších let nejen seniorům vašeho klubu?

Já bych přála všem seniorům, nejen současným, ale i těm budoucím, aby našli vždycky to, co jim ke spokojenému životu schází. Někdy je to pomoc, jindy možnost s někým sdílet radosti i starosti, někdy může scházet přítel... Zkrátka – aby nikdo nemusel být sám. Jsou to právě kluby seniorů, kde tohle všechno můžeme najít. A to je jedno z poslání, které tyto kluby mají.

Eva Černá

Miloslava Lukešová, vedoucí Klubu seniorů Stodůlky

Prvním vedoucím našeho klubu byl pan František Podzemský. Nejprve jsme se scházeli na Vidoulích u Spolkového domu. Hasiči tam měli přívěs, který nám dovolili používat. Ale byla tam zima, tak jsme začali chodit do sokolovny, pak jsme měli schůzky ve Mlejně, nyní se každý pátek od 13 do 15.30 scházíme v Domě sociálních služeb Lukáš. Program schůzek předem neplánujeme, jen oslavy svátků a narozenin. Víte, my se všichni známe dlouhá léta, takže si povídáme, zazpíváme si, vzpomínáme... Dřív jsme vyráželi na výlety, ale dnes už nám to tak dobře nechodí. To ale neznamená, že bychom se nudili. Je nás sedmnáct, nejstarší je paní Marie Havlůjová, které bude 97 let, takže přivítáme, když nám nějaký nový člen sníží věkový průměr :-).“

Věra Bernhäuserová, vedoucí Turistického klubu seniorů

Náš klub zahájil činnost posledního ledna 2013. Dnes máme přes 30 členů, takže kapacita je vyčerpaná. Scházíme se každé úterý od 14 do 16 hod. v klubovně v Heranově 1547/7, ale hlavní náplní našeho klubu je turistika. Každý čtvrtek za každého počasí chodíme na vycházky (okolo 5 km po Praze) nebo pořádáme výlety (okolo 10 km mimo Prahu). A jak vybíráme místa vycházek a výletů? Někteří z členů, ale i já, jsme toho už hodně nachodili s Klubem českých turistů, takže řadu tras už máme prošlých. To je dost důležité, protože nemůžeme vyrazit do míst, která by byla těžko schůdná. Jindy se řídím návrhy členů, zkrátka se vždycky nějak dohodneme. Viděli jsme už hodně krásných míst a máme spoustu zážitků a určitě nás jich ještě hodně čeká. Kdybychom seděli doma, byli bychom o to všechno ochuzeni. Navíc mezi členy klubu vzniklo nejedno nové přátelství.

-če-