Doklady o nejstarších středověkých osadách v dnešní Praze 13
Doklady o nejstarších středověkých osadách v dnešní Praze 13
Oblast dnešní Prahy 13 sestává z několika obcí a osad, usedlostí a dvorů, které až do 19. století ležely již poměrně daleko za hranicí hlavního města. Ve středověku k nim patřily Stodůlky, Třebonice, Chaby, Krteň, Butovice a na samých hranicích leží katastr Jinonic. Zdejší území bylo v ohnisku pozornosti slovanského obyvatelstva zcela určitě již od 2. poloviny 6. století, centrem slovanského osídlení bylo od 8. století Butovické hradiště. Pravděpodobně v 11. a 12. století se vytvořila síť osad, ležících kolem dodnes dochovaných nejstarších románských kostelíků (Řeporyje, Butovice, Krteň a samozřejmě Stodůlky, kde byl ovšem kostel později přestavěn -dnešní novorománská podoba je ze samého počátku 20. století). Románské kostelíky jsou také nejstaršími dochovanými stavebními památkami v regionu.
Nejstarší zmínky v písemných pramenech o obcích tohoto regionu se zachovaly z 12. a 13. století, reflektují již existenci těchto sídlišť a zachycují zdejší majetkové poměry. Za nejstarší zmínku o zdejším území se považuje zápis v tzv. zakládací listině vyšehradské kapituly, datované do roku 1088, kde se zmiňují Jinonice a Butovice, listina je však ve skutečnosti falzem z 12. století a nemusí zachycovat přesný stav majetku v době, kam se hlásí (viz článek ve STOPu v únoru 2008). Podle listiny daroval panovník, tehdejší král Vratislav I., některá zdejší území a poddané vyšehradské kapitule. Ovšem panovníkovi zde určitě majetek zůstal i nadále, část jej daroval plaským cisterciákům. Obdobně tomu bylo i v Řeporyjích.Majetky v sousedních Butovicích směnil král Otakar II. s tehdejším biskupem pražským Danielem. V Butovicích patřila některá území přinejmenším ve 14. století českým královnám. Baldoin, hospodářský správce královny Elišky Přemyslovny, tu založil dvůr, stejně jako v Jinonicích či Košířích. V roce 1356 je v Butovicích doložen majetek smíchovských kartuziánů, menší majetek zde měl i probošt metropolitního pražského kostela.
Ve Stodůlkách vlastnil majetky údajně již v roce 1159 johanitský kostel Panny Marie na Malé Straně. Kostela ve Stodůlkách se pak týká listina z 29. prosince 1292, jíž pražský biskup Tobiáš potvrzuje, že Marie z Hardeku spolu se svým synem Oldřichem darovala patronátní právo kostela ve Stodůlkách (v listině je uveden tvar Stodolok) templářům v Uhřiněvsi, a to spolu s desátky ze dvora a se třemi poplužími ve Stodůlkách, templáři pak mohli kostel spravovat a užívat důchodů z něho, zároveň měli povinnost se o kostel starat a vydržovat z nich vikáře. Tento rod však měl ve Stodůlkách své majetky i nadále, část pozemků se od nich později dostala do držení svatovítské kapituly. Její probošt tu dle pramenů měl na počátku 15. století mj. tvrz, která stála na nejvyšším místě Stodůlek, na místě rozcestí k Chabům, na tuto situaci dodnes upomíná pojmenování K Brance. Od templářů se po jejich zrušení v roce 1312 dostaly majetky řádu johanitů (maltézských rytířů). Po polovině 14. století tu je doložen majetek měšťana Starého Města, Franclina od Věže.
Nejstarší zmínka o Třebonicích pochází z roku 1279. Listinou, datovanou 1. května dosvědčil břevnovský opat Kristián, že koupil od bratrůWolkmara a Viléma z Paběnic za 70 hřiven stříbra ves Třebonice (v listině najdeme tvar Trebunich), z níž platí její držitel, pražský měšťan Herbord, po 4 hřivnách na sv. Jiří a na sv.Martina. Jeho nástupce má pak vedle toho odvádět ještě 10 měřic ovsa. Herbord a jeho nástupci mohou ves prodat pouze opatovi nebo tomu, komu tak opat povolí. Poblíže Třebonic najdeme dodnes osadu Chaby, zmíněnou v listinách, ale až k roku 1371, kdy ji královna Alžběta Pomořanská darovala záduší krteňského kostela. Některé usedlosti zde patřily kanovníkům z kapituly od sv. Apolináře na Novém Městě pražském. Nejtajemnějším místem ale zůstává vesnice Krteň, která se rozkládala pravděpodobně někde v okolí krteňského kostela sv. Jana a Pavla. Ten pochází pravděpodobně z doby kolem roku 1230 a v roce 1352 se uvádí jako farní.
Zmíněné listiny nás uvádějí do situace samozřejmě jenom částečně, dávají nám pouze základní rámec našeho vědomí o obyvatelích tohoto prostoru. Osudy konkrétních lidí z této doby však, alespoň prozatím, poznat nedokážeme.