Na nicnedělání nemám čas ani chuť

Ani v prvním poprázdninovém vydání nebude chybět pokračování našeho seriálu Zeptali jsme se za vás, ve kterém si vážně i nevážně povídáme s radními naší městské části. V pořadí už šestá část bude patřit Vítězslavu Panochovi.

Vím, že jste se narodil ve znamení Blíženců. Budete konkrétnější?

Šestky mě provázejí celým mým životem. Muži většinou svůj věk netají, takže narodil jsem se 6. června 1963 kousek odtud - v Motole. Tatínek byl voják z povolání, maminka učila v mateřské škole. Ještě pro úplnost, mám bratra, který je o 13 měsíců mladší. Krátce jsme bydleli u babičky ve Střešovicích, ale díky otcovu povolání jsme se ještě v témže roce stěhovali na „západ“, kousek od Stříbra, a hned následující rok do Tachova.Tam jsem ukončil i základní školu. Pak nás čekal další přesun – zpět do Prahy na Jižní Město, takže Střední průmyslovou elektrotechnickou školu jsem studoval už zde. Protože otec byl poměrně přísný, musel jsem se hned po jejím skončení postavit na vlastní nohy. Bylo mi devatenáct a týden po maturitě jsem nastoupil ke  středočeskému ředitelství spojů. Po třech měsících ale přišla dvouletá pauza – vojna. Po návratu do zaměstnání mi bylo vedením doporučeno, abych si zvýšil kvalifikaci a mohl tak v budoucnu zastávat funkci vedoucího. V roce 1986 jsem tedy začal dálkově studovat Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině, takže to studium bylo dálkové se vším všudy. Spoje se v r. 1991 rozdělily na „telekomunikace a poštu“ a já zůstal ještě další rok na generálním ředitelství České pošty v obchodním oddělení, odkud jsem odešel do leasingové společnosti.

Měl váš odchod něco společného se studiem nebo přesněji s tématem vaší diplomové práce?

Určitě. Téma diplomky bylo zaměřeno na leasing, tehdy novinku na trhu, a protože jsem chtěl své nabyté znalosti uplatnit, využil jsem příležitosti pracovat v oddělení dopravní techniky leasingové společnosti. V roce 1998 jsem si při práci vyzkoušel i podnikat a dva roky nato jsem se už podnikání týkajícího se finančního poradenství začal věnovat naplno.

To na tom musí být vaše rodina velmi dobře, když má finančního poradce přímo doma☺.

Znáte to přísloví o kovářově kobyle?

Myslíte tu, co chodí bosa?

Přesně tak. Ale teď vážně. Je pravda, že se o rodinné finance starám, ale nejsem žádný skrblík.Máme nějaké příjmy a výdaje a rozdíl by měl vytvářet rezervu do budoucna. Celkem jednoduchými počty zjistíte, zda je potřeba příjem zvýšit (více pracovat) nebo naopak snížit výdaje (neutrácet). Ono to teoreticky není zas až tak složité, ale v praxi...

Když už jsme zmínili rodinu, prozradíte víc?

Za to, že jsem poznal manželku, která učí ve FZŠ Mezi Školami, vděčím muzice. Poznali jsme se v pěveckém sboru Sponte Sua, kde zpíváme dodnes. Koncertujeme každoročně i na radnici. Máme dva syny – Jana, kterému je dvacet, a sedmnáctiletého Ondřeje.

Kdy jste začal zpívat?

V sedmi letech. Na základce si mě vybral pan učitel Brabenec, který ve škole vyučoval hudební výchovu. Při této škole založil takové malinké hudební těleso, ze kterého později vznikl Tachovský dětský sbor. Stal jsem se tím jeho zakládajícím členem.

Co vás, samozřejmě kromě muziky, ještě baví?

Tím, že dělám profesi duševní, baví mě v podstatě všechny manuální práce. Jsem takový Ferda mravenec - práce všeho druhu.
Nejvíc se odreaguji, když odjedu na chalupu a začnu si tam budovat a kutit. Zahrada mě ale moc nebere. Na tu jsou odborníci bratr a moje paní. Kromě toho si rád něco přečtu, převážně psychologicky zaměřenou literaturu, luštím sudoku, rád poznávám nová místa ať už tady nebo v zahraničí. S manželkou si rádi zazpíváme, zahrajeme nebo zatančíme, jezdíme na kole, chodíme po horách nebo na houby. S mladším synem občas sjedeme nějakou řeku nebo přineseme kus dřeva ze stromu, s kterým on potom pracuje... Na nicnedělání nemám čas ani chuť.

Nicnedělání vám opravdu nehrozí. Zapomněl jste zmínit, že dost času vám zabere funkce radního nebo práce ve výborech a komisích. Co vás vlastně přivedlo do politiky?

Správnější než „co“ by asi bylo „kdo“. Do politiky mě v podstatě přivedl můj kamarád. A protože mně nikdy nebylo jedno, co se kolem děje, řekl jsem si, proč ne.

Toto je vaše třetí volební období. Poznal jste práci v zastupitelstvu, na postu radního jste poprvé. V čem vidíte největší rozdíl?

Práce radního je nejen časově náročnější, ale přináší i větší zodpovědnost. Zastupitelstvo se schází zhruba pětkrát za rok, rada dvacetkrát. Dnes mám ke všemu, co řešíme, daleko více informací a díky tomu je snazší se v daném problému zorientovat.  Následné rozhodování je pak objektivnější.

Byl jste opoziční zastupitel, dnes jste koaliční radní.

Nejednou jsem se přesvědčil o tom, že to jde. Jsou-li lidé přístupní dialogu, tak se domluvit dokáží. V tomto seriálu Zeptali jsme se za vás jste se mých kolegů ptala, co si myslí, že se povedlo a naopak. Myslím si, že bychom se opakovali a bylo by asi zbytečné, abych o tom ještě nějak obšírně hovořil.. Nový kabát dostaly školy, školky, mizí šeď paneláků, máme zrekonstruovaný Mlejn,
přibyla parkovací místa, sportoviště, svou tvář změnily vnitrobloky, dětská hřiště, Centrální park... Nyní zaměřujeme pozornost například na malometrážní startovací byty, dům pro seniory, na zvýšení bezpečnosti a počtu parkovacích míst, na řešení dopravní situace... Při tom všem ale nesmíme zapomenout na jednu z priorit – vyrovnaný rozpočet. Práce nás čeká dost a dost, ale jsem přesvědčený, že až budeme bilancovat, bude daleko více „plusů“ než „mínusů“.

Řada snoubenců, ale i malých capartů se s vámi potká v obřadní síni radnice.

To je pravda. Účastním se jako oddávající při svatebních obřadech a též při vítání našich nejmenších občánků. Musím se přiznat, že jsem měl zpočátku trochu strach, jestli to zvládnu. Hodně mi pomohly pracovnice matriky, takže jsem se s tím snad úspěšně „popral“. Projevy pro jednotlivé páry si píši sám a snažím se, aby byly tak říkajíc „na míru“.

Byly svatby, které vám utkvěly v paměti?

Jistě. Hned ta první, kde podle mého nešlo o žádnou lásku, ale o obchod. I to se bohužel stává. Opakem byla například nedávná svatba motorkářů, plná radosti a štěstí, snoubenci měli stylově laděné oblečení, byli úžasně milí, obřadní síň praskala ve švech... Zkrátka svatba jaká má být.

A co ti nejmenší?

Tak ty musím občas více či méně úspěšně překřičet, obzvlášť, když se nějaký „drobeček“ nevyspí zrovna do růžova nebo mu při obřadu vyhládne. Vždy se na ně těším, protože jsou kouzelní a bezprostřední. Jsem moc rád, že právě já je mohu přivítat mezi nás, občany Prahy 13.

Eva Černá

Dělám pestrou práci, která má smysl

Myslím, že skoro každý chlap chtěl být v dětství hasičem. Jen málokterému však tento sen vydrží do dospělosti. Také je pravda, že povolání hasiče a záchranáře se drží dlouhodobě na špičce mezi profesemi, které mají nejvyšší společenské uznání. Jeden z těch, kteří si svůj dětský sen splnili, je sedmačtyřicetiletý prap. Jiří Klášterka z Nových Butovic. Hasičem se stal před 24 lety, nyní je velitelem družstva na hasičské stanici Petřiny a svou práci by nevyměnil za žádnou jinou. Za rok 2010 získal ocenění Hasič roku.

Kdy vás napadlo, že byste mohl být hasičem?

Samozřejmě jako kluka, nejdřív jsem chtěl být popelář, pak kosmonaut a potom hned hasič. Dnešní kluci již po této profesi tolik netouží. Vidím to, když u nás provádím exkurze. Asi si více uvědomují, že je to práce velice náročná a že by na to nemuseli fyzicky stačit.

A kdy vy jste ten svůj dětský plán zrealizoval?

To bylo hned po vojně. Já jsem vyučený spojový mechanik a dělal jsem původně u spojů, protože jsem se domníval, že budu moci více cestovat. Jenže se to ukázalo jako omyl. Takže, když mě jeden známý oslovil, jestli nechci jít k hasičům, neváhal jsem ani chvíli. U pohovoru jsem uspěl a byl jsem přijat.

Po 24 letech můžete srovnávat. Čím se liší práce hasiče tehdy a dnes?

Ten rozdíl je veliký. Když jsem nastupoval, tak hasičskými vzory byli ti, kteří chodili do ohně bez dýchacího přístroje a všechno zvládali silou a vůlí. Po revoluci se to postupně začalo měnit, přišli kluci ze škol, kteří mohou být manuálně méně zruční, ale umí u práce přemýšlet. Dnes se více dbá na bezpečnost a velitel si dává velký pozor, aby neohrozil život svých podřízených. Také je samozřejmě v současnosti mnohem vyspělejší a náročnější technika a máme lepší ochranné prostředky. V závislosti na tom se hasiči více specializují, zatímco dříve všichni ovládali veškeré jednodušší náčiní i techniku, která byla k dispozici.

Které vlastnosti potřebuje dobrý hasič?

Samozřejmě musí splňovat náročné odborné, fyzické a psychologické předpoklady. Velitel si dále vybírá lidi, kteří umějí ovládat a zejména opravovat techniku či mají kurzy v lezení, v potápění nebo další specializace.

Jaké zásahy jsou nejčastější?

V dnešní době již nedochází tak často k požárům. Častější jsou technické zásahy –vyprošťování z výtahů, čerpání vody ze sklepů, otvírání bytů, spadlé stromy, záchrana zvířat a nejnáročnější bývají samozřejmě povodně. Normálně máme za směnu průměrně dva výjezdy. Ale když je třeba velký vítr, tak jezdíme rovnou z případu na případ. Při povodních v roce 2002 jsem byl tři týdny neustále v práci.

To je dobře, že požárů je méně.

Ano, protože dobře funguje prevence. Asi do roku 1994 byly hodně požáry sklepů ve starší zástavbě, například v Nuslích, na Starém Městě, dnes již je to spíše výjimka. Postupně se také likvidují různé teskobaráky a je zajímavé, že většinou mizí ohněm. Máme přesný přehled, kde se nacházejí a víme, že tam jednou pojedeme.

Za rok 2010 jste dostal ocenění Hasič roku, protože jste zachránil život dvouletému dítěti. Jak k tomu došlo?

Bylo to 11. června 2009. Vyjížděli jsme k případu, kdy se paní ve 4. patře zabouchly dveře od bytu, ve kterém bylo malé dítě. Zatímco kolegové se snažili dveře otevřít, pokoušel jsem se nalézt jinou cestu do bytu, a to oknem od sousedů. V tu chvíli jsem uviděl malé dítě, které se vyklánělo z okna a začalo vylézat na parapet. Na nějaké jištění  již nebyl čas, tak jsem rychle přelezl po parapetu k dítěti a nohou jej zasunul zpět do bytu.

To jste zvládl jedině díky tomu, že jste lezec. Jak souvisí vaše práce s vašimi koníčky?

Hodně. Lezení mě baví, jezdím do Tater, ale chodím i na skály a umělé stěny. A ještě víc teď dělám potápění – v lomech, v jezerech i v moři. A kromě toho mám jako koníčka motorky, kolo, volejbal, fotbal a další sporty.

Co vás na práci hasiče baví nejvíce?

Je to kombinace několika věcí - pomoc druhým lidem, adrenalin, dobrý kolektiv, sport, zajímavá technika, která se neustále vyvíjí. Nemusím sedět v kanceláři a dělám pestrou, různorodou práci, která je spíše posláním a má pro mě hlubší smysl.

Samuel Truschka