Geniální vynálezce, průkopník a hrdina
Jen málo takových lidí chodilo po této zemi, jako byl Josef Sousedík - moravský vynálezce, konstruktér, průmyslník a bojovník za svobodu. Mimořádné technické nadání a intuice se u něj snoubily s cílevědomostí, pracovitostí, ryzím charakterem, společenskou odpovědností a vlastenectvím. Tvůrčí a úspěšnou kariéru předčasně ukončila násilná smrt spojená s jeho účastí v protifašistickém odboji. A přesto ho komunistická propaganda po roce 1948 chtěla vymazat z dějin a z povědomí lidí a málem se jí to podařilo. Teprve po roce 1989 se o něm opět začalo mluvit a rodina se dočkala jeho morální rehabilitace.
Josef Sousedík (1894 – 1944) byl jednou z nejpozoruhodnějších osobností meziválečného Československa. Pocházel z velmi chudých poměrů, ale svým technickým talentem a pílí se vypracoval a dosáhl významných úspěchů, zejména v oblasti elektrotechniky.
Již ve 26 letech přihlásil svůj první patent. Za celý život patentoval na 50 významných vynálezů, především elektrické motory, stroje a pohony kolejových a silničních vozidel. Nejznámějším dílem Josefa Sousedíka, „Edisona z Moravy“, je benzinoelektrický motor pro rychlík Slovenská strela z roku 1936, který dosahoval rychlosti až 150 km/h. Vyvinul také elektromobil s hybridním pohonem, kterým zcela předběhl dobu. Ve Vsetíně, kde prožil většinu života, založil elektrotechnický závod, v němž zaměstnával 300 lidí.
Byl ale také velký vlastenec a veřejně činný člověk. V letech 1927 – 1938 působil jako starosta Vsetína a výrazně zvelebil město i celý region Valašska. Hned po okupaci se zapojil do protifašistického odboje a založil odbojovou organizaci, ve které působilo až 2 000 lidí. V roce 1944 byl při výslechu na gestapu zastřelen. Přes jeho nesporný přínos pro region Valašska a prokazatelnou protifašistickou činnost označil komunistický režim po převratu v roce 1948 Sousedíka za třídního nepřítele, snažil se vymazat všechny připomínky jeho existence a perzekvoval jeho příbuzné. Pamětní deska na budově, kde byl Josef Sousedík jen pár dní před svými 50. narozeninami zastřelen, byla opakovaně odstraněna (v roce 1968 byla vytvořena nová a v roce 1970 opět zmizela). Mohla být obnovena teprve po listopadu 1989, kdy se členové jeho rodiny dočkali určité morální satisfakce.
Znovu oživit památku svého otce a připomenout jeho zásluhy se rozhodl syn Josefa Sousedíka. Tomáš Sousedík pochází stejně jako jeho otec ze Vsetína, ale životní peripetie ho postupně zavály do Prahy a už 24 let bydlí v Bronzové ulici na Lužinách. Na rozdíl od své starší sestry, která vystudovala elektrotechniku, nešel Tomáš Sousedík ve šlépějích svého otce. Zajímala ho biologie a genetika. Kvůli „buržoaznímu původu“ mu ale režim neumožnil studovat vysněnou veterinu, přestože už v 16 letech publikoval v odborném tisku. Nakonec se jako úspěšný fotbalista dostal do pražské Sparty a současně na VŠE, kde vystudoval ekonomii. Působil pak na různých místech od ČKD až po Karlínské divadlo. Po revoluci vyhrál konkurz na generálního ředitele Pragokoncertu a přivezl do Prahy řadu vynikajících muzikantů a kapel. Později provozoval vlastní kulturní agenturu a zastupoval desítky umělců. Svůj vztah k přírodě a biologii uplatňuje Tomáš Sousedík ve své celoživotní vášni – od svých pěti let nepřetržitě chová holuby, působí v několika chovatelských organizacích a posuzuje kvalitu holubů na soutěžích. O jejich chovu napsal knihu a vydává odborný časopis Svět holubů.
Po listopadu 1989 si Tomáš Sousedík vzal za úkol vzkřísit odkaz svého otce a vrátit ho na čestné místo mezi průkopníky české vědy a průmyslu, které Josefu Sousedíkovi právem náleží. Uspořádal několik výstav o díle svého otce ve Vsetíně, v Brně i v Národním technickém muzeu v Praze. Inicioval vydání knihy Josef Sousedík: (ne)zapomenutý vynálezce, továrník, politik a vlastenec, autorské dvojice Jiří Kohutka a Josef Košťál, která vyšla v roce 2013 a pro velký zájem se brzy dočká druhého vydání. Rada MČ Praha 13 se v červnu rozhodla udělit Josefu Sousedíkovi in memoriam bronzovou pamětní medaili za celoživotní zásluhy pro společnost. Při příležitosti převzetí ocenění nám pan Tomáš Sousedík ochotně odpověděl na všechny otázky o svém otci. Vypátral a ví toho o něm opravdu hodně, přestože řízením osudu měl možnost ho zažít jen ve velmi útlém věku.
Pane Sousedíku, přibližte nám prosím, jak váš otec začínal.
Otcova rodina pocházela z Valašských Klobúk, později se přestěhovala do Vsetína. Jeho rodiče byli velmi chudí, takže nemohl studovat, jenom se vyučil elektromontérem u firmy Donát v Brně. Pak narukoval do světové války, byl zraněn a po návratu šel ještě pomoci proti komunistické Republice rad na Podkarpatskou Rus a na východní Slovensko. Byl naprostý Masarykovec – čechoslovakista. S Masarykem se spřátelili, protože Masaryk i jako prezident byl současně poslancem za Valašsko, tehdy to šlo. Otec pak dokonce prosadil, že zbrojovka, která měla jít do Kysuckého Nového Mesta, byla nakonec postavena ve Vsetíně, čímž velmi významně přispěl k řešení nezaměstnanosti na Valašsku, měla 10 000 zaměstnanců.
Vraťme se k jeho přínosu v oblasti elektrotechniky. Vypracoval se velmi brzy a první patent přihlásil již ve 26 letech.
Patentů měl celou řadu, zejména v oblasti točivých strojů. Za nejvýznamnější by se dalo považovat vyřešení regulace otáček na synchronním motoru, protože do té doby nebyl použitelný v dopravě. Proto měl Křižík ještě v tramvajích tu šílenou kliku, kterou přidával proud. Otec vyřešil regulaci, takže se motor rozbíhal pomalu. Od počátku také přemýšlel o hybridním elektromobilu a realizoval ho už v roce 1927.
Jak se mu podařilo bez prostředků rozjet továrnu?
Jeho žena Zdeňka, moje maminka, pocházela z dobře situované rodiny stavitele Rudolfa Londina, který stavěl kus Vsetína, Valašského Meziříčí, Frýdku-Místku, celý region až k Ostravě. Otce zřejmě dobře odhadl a jako svatební dar novomanželům věnoval bývalou pilu na okraji Vsetína, která se stala základem otcovy továrny na výrobu elektromotorů. Elektrovýroba je tam dodnes. Otec musel začít půjčkou 300 korun, aby vůbec dostal licenci na výrobu.
Pak začala spolupráce s Tomášem Baťou…
Je zajímavé, že Baťovi, který měl v podstatě stát ve státě – vlastní banku, stravování a bydlení pro zaměstnance, se nikdy nepodařilo získat licenci na výrobu elektromotorů. Takže otec se stal jeho výhradním dodavatelem. Neměl to snadné, Baťa měl šibeniční termíny a někdy se stávalo, že učedníci museli motory natírat barvou na nákladních autech po cestě do Zlína.
Baťa měl ale s otcem ještě jiné úmysly – chtěl, aby pro něj vymýšlel obuvnické mašiny. Otec strojařinu neměl rád – byl to ryzí elektrotechnik. Jeden exemplář obuvnického stroje ale pro Baťu vyrobil. V devadesátých letech mi volali z jižních Čech, že nějaký bývalý švec tam ten automat má a jestli ho nechci pro muzeum. Jenže Národní technické muzeum nemělo místo – brali jen exponáty do 80 centimetrů. Taky mi třeba volali ze vsetínského pivovaru, že dělají rekonstrukci a že tam mají hnací agregát z roku 1929, který do dneška bezvadně fungoval, jen v něm měnili uhlíky. Kvůli rozměrům bohužel skončil asi ve šrotu, což mě moc mrzí.
S Baťou se ale nakonec nerozešli v dobrém...
Baťa s ním chtěl postavit železnici ze Zlína do Vsetína, což je 28 km, dodnes jsou tam místy vidět připravené náspy. Otec mu to v roce 1932 trochu nešťastně odmítl. Baťa se urazil a odřekl všechny zakázky. Otec pak začal spolupracovat s Ringhofferem, což mu pomohlo v době okupace. Baron Ringhoffer byl Rakušan, nebyl nacista, držel nad otcem ochrannou ruku a dvakrát ho v podstatě zachránil před koncentrákem.
Jedním ze známějších projektů vašeho otce je pohon pro rychlík Slovenská strela. Jak k němu došlo?
V roce 1936 byla poptávka po moderním rychlém vlaku, který měla vyrábět Tatra. Byla vyhlášena státní zakázka na prototyp a tu se podařilo získat právě Ringhofferovi. Musel rychle sestavit tým konstruktérů. Vzal tam inženýra Ledvinku, tvůrce legendárního Tatraplánu a pozdějšího šéfa karosářů u Porsche, na interiéry Riedla a na pohon si vzal tátu. A měl šťastnou ruku, protože otec moderní hybridní pohon nejen rychle navrhl, ale i vyrobil a dovezl do Kopřivnice. Výsledek byl úžasný, skoro zázrak. Na zkušebním okruhu vlak jezdil až 150 km/h. Vyrobily se jen dva kusy, které jezdily z Prahy do Bratislavy. Pak přišla válka a linka skončila. Po válce byla Slovenská strela využita ještě k převozu dokumentů pro soudní tribunál v Norimberku… První z vlaků shořel v 70. letech na nádraží v Nymburce. Poslední stojí v muzeu v Kopřivnici, ale je v dost dezolátním stavu.
Otcova továrna fungovala i za války?
Ano, ale Němci tam dosadili své vedení. Když zjistili, že otec působil v Obraně národa, kterou rozprášili, tak mu zakázali vstup do továrny. Otec pak pracoval na fiktivní smlouvu pro Ringhoffera, měl pro něj vyvíjet nové technologie pro válečnou výrobu. Ale za celou dobu mu předal jen dynamo pro osvětlení vagónů, které pro válku nemělo význam. Nechtěl, aby se jeho projekty dostaly do rukou Němců. Dokonce i ten elektromobil předělal zpět na benzín a díly schoval u strejdy na statku pod seno. Další vynálezy tajně uložil pod podlahu v Juřičkově mlýně u Vsetína, který současně fungoval jako partyzánská nemocnice. V dubnu 1945 esesáci na základě udání mlýn vypálili. Podle maminky tam shořelo alespoň 35 připravených patentů.
Víte, jaké to byly patenty?
Bohužel ne. Jedním z nich byl ale patrně návrh třetí generace hybridního elektromobilu. Ten si můj strýc, který dělal tátovi asistenta, tajně zkopíroval, po válce si ho nechal patentovat a chtěl ho vyrábět. Jenže neuspěl, protože s tím musel na RVHP a v zájmu Sovětského svazu bylo tehdy vyvážet naftu a ne vyrábět elektromobily, tak ho s tím vyhodili. V roce 1975 pak postavili ve výzkumném ústavu v Brně jeden funkční prototyp, ale vyrábět se nikdy nezačal.
Jedním z jeho projektů je dokonce letadlo s kolmým startem…
Ten patent skutečně existuje, máme ho, jenže v roce 1936 se nenašel nikdo, kdo by financoval jeho výrobu, protože by byla moc nákladná. Po roce 1948, když komunisti vyházeli z ministerstev odborníky a poslali je do výroby, zapomněli bohužel některé patenty zaplatit a prodloužit. Angličané toho využili a v podstatě na stejném principu vznikl později pověstný britský letoun s kolmým startem Harrier.
Je obdivuhodné, jak mohl otec skloubit podnikání s vědou a ještě s politikou...
Jak to všechno stíhal, je pro mě naprostou záhadou. A teď ještě uvažte, že měl k ruce jenom telefon, tužku a logaritmické pravítko. Nic víc. Ani obyčejné kalkulačky tehdy nebyly. Elektrotechnici z Brna mi říkali, že dali jeho výpočty po těch letech do počítače a vůbec nepochopili, jak to mohl jen s logaritmickým pravítkem spočítat. Tak ho podezírali, že on to intuitivně cítil, vyrobil a teprve pak dodatečně zdůvodňoval, proč to funguje. Jeden inženýr v Brně mi o něm kdysi řekl: „Zatímco my tak nějak zhruba tušíme, jak to elektrické pole funguje, tak on to viděl.“ Měl neskutečnou intuici a byl velmi pilný.
Jak mohl při takovém pracovním tempu dělat ještě starostu Vsetína? To přece nebylo žádné malé město…
To jsme nikdy nepochopili. Všechno dělal naplno. Byl navíc v mnoha správních radách a opravdu na ně chodil. Za jeho starostování se Vsetín ze zaostalého okresního města stal průmyslovým centrem s velmi dobrou infrastrukturou. Zajistil pro Vsetín umístění zbrojovky, vznikla tam slévárna. Otec byl pro Vsetín tím, čím byl Baťa pro Zlín, ale nechtěl, aby se po něm jmenovaly ulice nebo budovy. Za jeho působení byly postaveny dva mosty přes Bečvu, budova radnice, budova soudu, pošta, spořitelna na náměstí… Rekonstrukci městské elektrárny provedl skoro zadarmo, dělala se sokolovna… On byl taky Sokol a chodil cvičit.
Jaké bylo otcovo působení v protiněmeckém odboji?
Zejména finančně podporoval, ale také koordinoval činnost organizace o 2 000 lidech, která pracovala v přísném utajení a měla za cíl provést na Vsetínsku v pravou chvíli povstání a převzít moc. Němci otce podezírali, ale nic na něj neměli. Odhalen byl teprve poté, kdy se do organizace dostali dva konfidenti, bývalí účastníci odboje. V roce 1944 už měli Němci proti otci dost důkazů. Vylákali ho na okresní úřad pod záminkou výměny lístků na benzín a tam ho zatkli a odvezli na gestapo, kde ho dva gestapáci vyslýchali. Nevíme, co se tam přesně seběhlo, ale jeden z nich zřejmě na chvilku odešel a otec toho využil, kopl toho druhého a pokusil se utéci oknem, přičemž byl zastřelen. Rakev s otcovými ostatky byla tajně převezena do Ostravy pod cizím jménem a spálena. Matce to dlouho tajili, takže ještě po skončení války doufala, že se otec někde objeví. O smrti manžela se definitivně dozvěděla až díky procesu s jedním z gestapáků, kteří ho vyslýchali. Druhému, Franzi Körnerovi, který nejspíš otce zastřelil, se zřejmě podařilo uniknout. Pátral jsem po něm dlouho, spolupracoval jsem i s publicistou Stanislavem Motlem, ale bohužel bezvýsledně, nejspíš skončil po válce s novou identitou v nějaké zpravodajské službě.
Protože se nenašla urna s otcovým popelem, neměl dosud žádný hrob. Konečně letos na podzim by mělo v Rožnově pod Radhoštěm dojít ke slavnostnímu odhalení jeho náhrobku na čestném místě tzv. Moravského Slavína, kam bezpochyby patří.
Jméno Josefa Sousedíka se díky úsilí jeho syna a dalších příznivců opakovaně objevilo mezi návrhy na udělení Řádu Tomáše Garrigua Masaryka. Letos, v roce 70. výročí Sousedíkovy hrdinné smrti, doporučil udělení tohoto státního vyznamenání i Senát Parlamentu ČR. Snad se k tomuto kroku prezident republiky rozhodne.