Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Praha se po vzniku republiky pěkně rozjela

První automobil a první řidičské oprávnění si v roce 1893 pořídil liberecký továrník Theodor von Liebieg. Jednoduchá pravidla silničního provozu začala platit od roku 1900. Například rychlost jízdy v uzavřené obci nesměla být vyšší než rychlost koně v čerstvém klusu. Ještě v roce 1906 bylo v Čechách hlášeno méně než 1 000 aut a motorek.

V roce 1918 měla už Praha 223 tisíc obyvatel. Tehdejší řidiči, vozkové, cyklisté i chodci byli zvyklí využívat ulice dle vlastního uvážení, mnohdy vládlo právo silnějšího a tak bylo nutné do chaotického uličního reje vnést řád a pravidla. A tak se před více než sto lety, zamračeného úterý 2. září 1919 v osm hodin ráno, objevil v dolní části Václavského náměstí první dopravní strážník. V nové modročerné uniformě s černým pláštěm s temně červeným lemováním, štítkem s nápisem „dopravní stráž“ na prsou, s přilbou z černé plsti se stříbrnými ozdobami a gumovým obuškem v ruce začal řídit dopravu. Do konce roku jich policie vycvičila další dvě stovky. Strážníci vedle své originální choreografie s nezvyklými gesty při řízení provozu řešili rvačky kočích s motoristy, ale postihovali i cestující při seskakování z otevřených vozů tramvají za jízdy. Proto byli vybíráni zkušení a fyzicky zdatní muži. Činnost dopravní stráže se týkala jen hlavního města, na venkově byl dohled svěřen do rukou četníků. V zájmu plynulého provozu byla v Praze zvýšena rychlost z patnácti na pětatřicet kilometrů v hodině. Učit se řídit motorové vozidlo mohl kdokoli a kdekoli za poplatek 33 korun a 20 haléřů, což při průměrném měsíčním zaměstnaneckém platu mezi 135 a 260 korunami zas tak málo nebylo. Požívání určitého množství alkoholu za volantem bylo v zásadě možné, nesmělo však být na řidiči patrné. V roce 1920 se počet vozů v celém Československu vyšplhal přes sedm tisíc a po připojení okolních obcí o dvě léta později se počet pražských obyvatel ztrojnásobil na 667 tisíc.

Řízení křižovatek za pomoci policisty postupně přestávalo stačit a bylo nutné zavést plynulejší systém. Na sklonku roku 1927 byl instalován na křižovatce ulic Hybernská, Dlážděná a Havlíčkova u dnešního Masarykova nádraží první světelný semafor s ručním přepínáním. V prvních dnech stála doprava v celé Hybernské, od Žižkova až k Prašné bráně. A dopravní stráž musela řidiče naučit správně na signály reagovat. A navíc i chodce. V roce 1930 měla už Praha 850 tisíc obyvatel a počet motorových vozidel v Československu dosáhl počtu 100 tisíc a tří tisíc benzínových čerpadel. Středem Václavského náměstí už projíždělo v dopravní špičce přes sedmnáct tisíc vozidel. Proto byl 21. ledna 1930 uprostřed Václavského náměstí na křižovatce s Jindřišskou a Vodičkovou ulicí zprovozněn první automatický světelný semafor v Praze. Prostřední oranžové světlo tenkrát svítilo neuvěřitelných deset sekund. Řidiči se údajně tomuto místu zdaleka vyhýbali a tak se kvůli semaforu rychlost provozu zpomalila. O rok později bylo v republice 116 tisíc motorových vozidel. V roce 1935 se u nás objevilo šest standardizovaných dopravních značek, např. zatáčka či křižovatka. Během dalšího roku už po zdejších silnicích jezdilo 200 tisíc motorových vozidel. Náš bleskový pohled na předválečnou československou dopravní erupci bychom měli nejen symbolicky uzavřít prvními dny Protektorátu. Přechod na pravostranný provoz byl zaveden výnosem velitele německé armády 17. března 1939. V našem parlamentu se o tom handrkovali už od dvacátých let.

Dan Novotný