Člověk má žít tam, kde je šťastný
Člověk má žít tam, kde je šťastný
MUDr. Jean-Claude M. Lubanda oslaví v březnu 34. narozeniny. Pochází z Kinshasy, hlavního města padesátimiliónové Demokratické republiky Kongo, třetí největší země Afriky. V 17 letech dostal díky výborným studijním výsledkům nabídku stipendia v Evropě. Vybral si studium medicíny na Karlově Univerzitě, které úspěšně ukončil, oženil se a zůstal tady. Pracuje na II. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Bydlí na sídlišti v Nových Butovicích, s manželkou Hanou, která pochází z Moravy a je také lékařka, má syny Daniela a Dominika.
Vy jste plánoval, že zůstanete po ukončení školy v Čechách?
Vůbec ne, chtěl jsem se vrátit domů a pracovat tam jako lékař. Jenže jsem tady založil rodinu. Moje žena by bývala šla se mnou do Konga, ale tam byla právě občanská válka, tak jsme zůstali tady. Teď už je v Kongu situace trochu lepší. S rodinou jsem v kontaktu. Mám 4 bratry a 4 sestry, jeden z bratrů také studuje v Čechách. Moje maminka tady byla dvakrát, já jsem byl už třikrát v Kongu. Snažíme se také pomoci. Mojí ženě se podařil výborný kousek, pomohla zřídit pro Kongo nové centrum projektu Adopce na dálku, který tam předtím vůbec neexistoval.
Proč jste se rozhodl právě pro medicínu?
Původně jsem si nemyslel, že to budu studovat, ale pak jsem zažil občanskou válku, strávil jsem asi týden v nemocnici, viděl jsem ty mrtvé a vnitřně jsem se rozhodl, že nechci být ani na jedné straně té války a že budu radši na straně těch chudáků. Protože když je člověk zasažen kulkou, pak už není důležité, jestli je to voják nebo civilista. Nechtěl jsem přispívat k násilí a přišlo mi rozumné dělat medicínu. Život je pomíjivý, ale dá se pro něj alespoň něco udělat.
Jaká je vaše současná práce?
V nemocnici se specializuji na kardiologii a angiologii (léčba onemocnění srdce a cév), jsem na jednotce intenzivní péče pro tyto pacienty. Znamená to práci na sále, na ambulanci, u lůžek, služby na urgentním příjmu. Kromě toho děláme s kolegy také vědeckou práci, například jsme se zabývali výzkumem vzácné Fabryho choroby, dělali jsme o něm i pořad Diagnóza v televizi.
Jaký je rozdíl mezi tím být lékafiem tady a v Kongu?
To je velký rozdíl, vůbec se to nedá srovnávat. Lékař v Evropě má neskutečný komfort. V nemocnici v Kongu mají nejbohatší pacienti nejvyšší standard, ale ty postupy nejsou kvalitní, protože chybí zázemí a profesionální úroveň. To vyžaduje obrovské vstupní investice, aby se ty výkony mohly dělat, takže mnohé pacienty musí posílat do Evropy. Tady umíme například při akutním infarktu během několika minut otevřít uzavřenou tepnu a zachránit člověku život. Děláme to běžně, ale v Kongu to není dostupné – stojí to hodně peněz, chybí přístroje i odborníci. Jsem rád, že už je v Kongu mír, probíhá rekonstrukce, pak bude možné i postupně zlepšovat kvalitu života. My se teď snažíme s profesorem Linhartem zařídit tady třítýdenní stáže pro lékaře z Konga, aby mohli vidět kvalitní medicínu. Je to takový můj sen, je to na dobré cestě a snad se to rozjede. Sám jsem strávil tři měsíce na výměnném programu v Texasu v Houstonu, také v kardiocentru. Česká republika má jedno bohatství - velmi kvalitní odborníky a ten přenos zkušeností může velmi pomoci.
Jak jste si zvykal v Čechách?
Já jsem neměl žádné problémy. Akademické prostředí je trochu jiné, lidé jsou zvědaví na lidi zvenku a když člověk není konfliktní, tak nemá problémy. Já jsem vždy miloval sport, takže mě na škole zvali na fotbal nebo basket. Hned první Vánoce tady jsem strávil v rodině. Byl jsem v Dobrušce na jazykové škole, hodně jsem tam kamarádil s klukama a jeden z nich, který je dodnes můj dobrý kamarád, mě vzal domů a byl jsem u nich v rodině v Dražkovicích asi 14 dní a bylo to moc fajn. Já jsem sice neuměl vůbec česky, on zase neuměl moc anglicky, ale přest jsme si dobře rozuměli a domluvili jsme se. Čeština je těžká, dodnes nemluvím tak, jak bych si představoval, ale hrubky v propouštěcích zprávách mi odpustí. Znalost jazyka je brána ke kultuře, kdo neumí komunikovat, je cizinec všude.
Udržujete si nějaké tradice z domova?
Já jsem vyrůstal ve městě, takže těch afrických tradic moc nemáme. Máme katolickou výchovu, takže pro nás je to jednoduché, svátky jsou tu stejné – Vánoce, Velikonoce… Chodíme s manželkou do kostela do Stodůlek, do Komunitního centra nebo k profesoru Halíkovi do Salvátora. Co se týče jídla, s manželkou jsme si sami vyvinuli jídla, která nám chutnají. Knedlíky nevyhledávám, ale třeba smažený sýr si dám rád.
Co si myslíte o Češích?
To je těžká otázka, protože je to velmi osobní. Tady mají lidi takový hluboký smysl pro humor, což je známka inteligence, že ten člověk pochopí fór a je schopen se vyjádřit tak, že neublíží druhému. A může říct i velmi těžké věci. To se mi líbí. Lidi jsou poměrně veselí, otevření, nejsou povrchní. Takže je to podobné jako u nás doma. Ale i u nás jsou intolerance a konflikty, jako tady.
Jak nejraději odpočíváte?
Dřív jsme rádi cestovali. Teď s dětmi je to těžší, ale trávíme hodně času spolu – procházky, jízda na kole, líbí se mi Prokopské údolí, tudy se může člověk dostat až na Karlštejn. Nebo jedeme celá rodina mimo město. V nemocnici chodíme v neděli hrát basket. Mám rád mladou hudbu, jazz i rock, taky klasiku, ale při opeře usnu. Mám i sbírku tradiční hudby z Konga.
Cítíte se tady doma?
Dneska určitě. Já si myslím, že člověk tam, kde je šťastný, má žít. Kdyby nějaký Čech chtěl žít v Kongu a žil spořádaně, určitě bych proti tomu nic neměl. U nás je spousta cizinců, kteří tu zemi obohacují a přinášejí něco nového. Já teď mám domov tady.