Velikonoce by nebyly, kdyby...

Velikonoce by nebyly, kdyby...

Kdyby cca r. 1300 př. n. l. nebyl prazvláštním způsobem vysvobozen izraelský národ z egyptského područí, kdyby se kolem roku 0 nenarodil Ježíš zvaný Nazaretský, o jehož existenci se zmiňují i římští historici, kdyby tento Ježíš nebyl kolem roku 33 ukřižován, kdyby Ježíš nevstal z mrtvých (máme o tom svědectví jeho současníků), kdyby nám to nezapsali jeho následovníci první generace - Matouš, Marek, Lukáš a Jan, kdyby k nám nepřišli věrozvěstové hlásající evangelium, měli bychom maximálně pohanské svátky jara či něco podobného. Ale naštěstí všechna tato kdyby nenastala a náš národ se měl možnost potkat s křesťanstvím. A byly doby, kdy byl celý křesťanský. Velikonoce tedy nejsou žádným pohanským mystériem ani obchodním trikem, ale jednoznačnou vzpomínkou na události, které přinesly do našeho světa zcela novou dimenzi. Jakou? To nové spočívá v tom, že dobro už se nemusí dělat proto, že je na to zákon, ale proto, že si Bůh zamiloval lidi tak moc, že za ně Ježíš zemřel. Byl ochoten položit život, smrt přemohl vzkříšením a každého člověka pozval k účasti na tomto tajemství. Není většího aktu Lásky než dát svůj život pro druhé, které miluji. Velikonoce nás bohatě vyučují v umění milovat uprostřed strhujícího a chvílemi velmi tvrdého Ježíšova příběhu. To, co Ježíš učinil, není samoúčelné znehodnocení vlastního života, ale zhodnocení života pro lásku a z lásky.

Možná bychom to mohli vzdáleně přirovnat k rodičovské lásce. Kdyby se například maminka a tatínek starali o své dítě jenom proto, že musí a ne proto, že své dítko milují, kdyby rodiče počali dítě jen proto, aby nevyhynul rod nebo proto, že dítě je dobrý doplněk do života jako náušnice či auto, a ne z lásky, bylo by to samoúčelné a sobecké zneužití a znehodnocení jejich života i života dítěte. Ale činit tyto věci z lásky, to je naplnění a zhodnocení života, i když je nutné se uskromnit a dokonce i kdyby to mělo stát vlastní život. Exploze lásky do společnosti prvních staletí našeho letopočtu byla po velikonočním činu Ježíše Krista nezadržitelná, až nepochopitelná. Změna mentality obrovská.

A dodnes trvá tato síla evangelia (jen média o tom až na výjimky zpravidla mlčí). V krajích, kde je v současnosti hlásáno evangelium Ježíše Krista a kde ho lidé neznali, prožívají stejnou proměnu a sílu, osvobození a probuzení lásky, jako tenkrát.

V naší době mnozí „lepší lidé”, kteří často již o pravém poselství evangelia nic netuší, udělali z lidí v opravdové nouzi nástroj k získání volebního hlasu pomocí „charitativních“ akcí, místo opravdově a nezištně prokazované lásky. Bez Ježíšovy přítomnosti láska bohužel často ztrácí obsah a proměňuje se podle hesla: „Lásku mám, když z toho něco mám“. Ale to je buď odporné obchodničení s lidským vztahem, nebo sobecké parazitování na lidských potřebách.

Mám jednu nabídku: přečtěme si znovu, o co vlastně v evangeliu (radostné zvěsti) jde. Pokud se rozhodnete přečíst si v postní době či na Velikonoce z Bible Ježíšův příběh třeba v evangeliu podle Matouše, čtěte očima vnímajícíma lásku a ne očima historického kritika! Opusťme předsudky a nechme na sebe působit Ježíšovu dobrotu, ze které nevyňal ani ty, kteří ho ohrožovali.

Přál bych nám všem, abychom si prožili, inspirováni velikonočními událostmi, nové osvobození od „musím“ k onomu „chci, protože miluji“. Bylo by skvělé, kdyby se nám postní doba stala časem projevu lásky a překonávání vlastního sobectví. Až se naučíme opět žít láskou, která je ochotná dát sama sebe všanc, objevíme opravdové štěstí.

P. Michael Špilar

Velikonoční bohoslužby v roce 2010