Hudba mě provází celým životem
Hudba mě provází celým životem
V lednu se v Klubu Mlejn konal benefiční koncert s názvem O patro výš. Byl poděkováním všem, kteří přispěli na plošinu pro Martina Navrátila z FZŠ Mezi Školami. Benefice byla spojena s osmým ročníkem akce pro děti z dětských domovů Hvězda pro hvězdičku. Mezi účinkujícími byla také sopranistka Markéta Mátlová, kterou jsme požádali o krátký rozhovor.
Pocházíte z hudební rodiny, tatínek je známý a uznávaný sbormistr a dirigent, maminka, výborná sopranistka, vyučovala hru na klavír... Dá se tedy říci, že jablko nepadlo daleko od stromu.
To je pravda. Hudba mě v podstatě provází celým mým životem. Od útlého věku jsem se učila hrát na klavír, zpívala jsem v Kűhnově dětském sboru, tak bylo zcela pochopitelné, že jsem začala studovat na hudebním Gymnáziu Jana Nerudy. Jako hlavní obor jsem si zvolila klavír. Problém byl ale v tom, že ač mám klavír nesmírně ráda a mám všechny předpoklady k tomu být dobrou klavíristkou, tu správnou radost ze hry jsem měla doma, když jsem cvičila. Na jevišti to bylo jiné, víc jsem přemýšlela, jaký má být kde akord, než o tom, jak to nádherně zní. Nebylo to zkrátka ono. Protože jsem se od šesti let věnovala i zpěvu, začala jsem chodit k paní prof. Magdaléně Hajóssyové a nakonec jsem u ní ze zpěvu i maturovala. V roce 2004 jsem začala u stejné profesorky studovat na Hudební akademii múzických umění.
Jste operní pěvkyně, takže hlas je na prvním místě. Aby bylo ztvárnění postavy dokonalé, je ale nutný i herecký projev.
Každá role je více či méně herecká. Když přijdu na jeviště, absolutně se vžiji do role a musím dokonale vyjádřit charakter postavy. Ať už je to křehká Rusalka nebo Královna noci z Mozartovy Kouzelné flétny, která propadla zlu.To všechno podtrhují kulisy, kostým... Při koncertním vystoupení jsem na jevišti mnohdy sama jen s hudebním doprovodem. Pak musím charakter dané role vyjádřit třeba jen během jedné árie. To je velmi náročné, ale zároveň velmi krásné.
S nejznámějšími hudebními tělesy a dirigenty jste se představila v řadě zemí snad všech kontinentů. Namátkou zmíním Německo, Itálii, Maltu, USA, Irsko, ale také v Sýrii, Číně nebo v Japonsku, v zemích s odlišnou kulturou a mentalitou lidí. Jak vaše vystoupení publikum přijímá tam?
Jak se říká - jiný kraj, jiný mrav. Ať už jedu kamkoli, pokaždé se snažím tu zemi a lidi alespoň trochu poznat. Pak se dokážu přizpůsobit. Pro příklad uvedu třeba Čínu. Byla jsem tam mockrát, je to nádherná, i když kontroverzní země. Lidé tam nejsou zvyklí poslouchat jinou hudbu než čínskou. Převážná část z nich nezná Mozarta, Vivaldiho, Dvořáka... Naučila jsem se tedy některé jejich písně, zpívám v čínštině a tím se k nim přiblížím, najdu cestu. Když jsem měla koncert pod širým nebem, tak přišlo 10 tisíc lidí. A to, že ode mě slyšeli svou mateřštinu, je zprvu překvapilo, ale za chvíli se přidali, zpívali se mnou a bylo to úžasné. Verdiho Traviata jim sice nic moc neříkala, ale atmosféra byla i tak báječná.
Zapojila jste se do řady akcí, které mají ve svém výsledku pomáhat. Vedl vás k tomu nějaký konkrétní důvod?
Svým způsobem ano. Pomáhat považuji za svoji povinnost. Nechci, aby to vyznělo jako nějaká otřepaná fráze. Víte, já jsem měla to velké štěstí, že jsem se narodila v krásné zemi, řekla bych, že i ve správné době, a navíc v úžasné rodině. Zjistila jsem, že mně osobně vlastně nic nechybí. To ale neznamená, že bych si plně neuvědomovala, že tohle zdaleka nemůže říci každý. Všude kolem je spousta negativního, katastrofy přírodní i lidské ... Neříkám, že jsem pro všechno benefiční. Kolikrát si někdo udělá nadaci a nakonec z ní sám velmi dobře žije. To je podlé a s tím nechci mít nic společného. Na druhou stranu ale vidíte, že je spousta lidí, kteří svou pomoc myslí upřímně, a to je moc fajn.
Vím, že mimo jiné pomáháte jednomu dětskému domovu za Prahou. Jak jste se ale dověděla o projektech občanského sdružení Peppermint?
Díky Janu Kalouskovi. Známe se už řadu let, máme za sebou společná vystoupení, takže když mi zavolal a ptal se, jestli bych udělala nějaké vystoupení, řekla jsem ano. Já sama žiji šťastný život a tak se snažím alespoň kousek štěstí dát těm, kterým se ho v plné míře nedostává.
Zmínila jste, že máte úžasnou rodinu.
Úžasnou a velkou. Mám rodiče, pět sester, švagry, synovce a neteře. Báječné je, že všichni, včetně těch nejmenších, máme vztah k hudbě. Ne že bychom se pravidelně setkávali a společně koncertovali. Tak to není. Ale například o Vánocích se na společné muzicírování všichni těšíme. I když jeden společný koncert jsme připravili. V Emauzích - tatínkovi ke kulatinám. Bylo to fantastické, ale ojedinělé. Když už mluvíme o vztahu k hudbě, u nás zpívá i pes. Když mě slyšel zpívat, asi měl pocit, že vyju a tak se přidal. Je ale vybíravý. Zpívá jen na Svatební pochod. Už při prvních tónech letí ke klavíru, sedne si a spustí.
Tak to budete mít jednou veselou svatbu.
To mi povídejte. Ale ještě žádnou nechystám. To ale neznamená, že jednou nepřijde. Zatím pracuji na 130 %, v tom budu asi po tatínkovi, mám spoustu plánů a nápadů, ale vím, že bez vlastní rodiny by nebyl můj život úplný.Moc ráda jednou svým dětem předám všechno co umím, vím a znám.
Co vás čeká v nejbližší budoucnosti?
Je to řada koncertů - v Německu, Rusku, Chorvatsku, Číně, Itálii a samozřejmě také v Praze.
Ráda bych natočila vánoční cédéčko, kde by byly koledy z různých zemí, s varhaníkem Vítem Havlíčkem budeme natáčet na Kuksu skladby staré 400 možná 500 let, které ještě nikdy nebyly nahrány a pak mě čekají dva úžasné projekty Souznění árií a portrétů a Osobnosti naší vlasti se světoznámým fotografem Jadranem Šetlíkem.
Více informací o Markétě Mátlové, jejích koncertech i nových projektech najdete na www.marketamatlova.com.
Naše země je pro mě ze všech nejkrásnější
V únoru přišel na besedu do dvou našich klubů seniorů poutník Petr Hroch Binder. A protože s poutníkem se člověk nesetká každý den, byli jsme při tom. Jeho vyprávění bylo poutavé, neobyčejně zajímavé, plné příhod a laskavého humoru, tak jsme ho po skončení besedy trochu vyzpovídali.
Narodil jsem se v roce 1971 v Sokolově, ale biologická matka se mě vzdala. „Našli si mě“ Pražáci, takže od dvou měsíců žiji tady. Po základce měla být moje dráha řezník s maturitou.To se nestalo a po několika nedokončených vysokých školách jsem začal pracovat. Nejprve ve Výzkumném ústavu potravinářského průmyslu, pak ve společnosti, která dělala bankomaty a platební karty.Tam jsem načerpal řadu znalostí, vypracoval jsem se a přesedlal do rádia, konkrétně do Rádia City na pozici obchodního ředitele.Můj způsob života byl zcela běžný. V roce 2004 jsem nedaleko Stráže nad Ohří ojbevil Horní hrad, který mě zaujal. Právě tam jsem si uvědomil, že by se mi líbilo, kdyby po mně něco zbylo. Něco, co mě překoná. A tak přišlo rozhodnutí, že Hornímu hradu budu pomáhat. Otázka zněla jak.
A odpověď?
Ta přišla, když jsem zjistil, že pouze moje peníze na záchranu hradu nestačí.Částka na rekonstrukci byla vyčíslena zhruba na 200 milionů korun. Začal jsem tedy vymýšlet, jak do záchrany hradu zapojit co nejvíce lidí, kteří by přispěli relativně malou částkou, a aby jich bylo hodně.Vymyslel jsem, že napíši knížku a tu dám jako dárek každému, kdo přispěje dvousetkorunou. Podaří-li se najít milion☺ čtenářů, bude to v suchu.
Jenomže knížka musí o něčem být.
Šlo o hrad, muselo to být něco historického. Nechal jsem si tedy ušít gotické oblečení, boty, brašnu, zhubnul 31 kilo, abych si odlehčil, a vyrazil jsem z Prahy- Libně pěšky na Horní hrad. S sebou jsem nesl dva meče – jeden na svou obranu před loupežníky a divou zvěří, druhý, dvouruční meč Fénix, jako dar majiteli hradu. Cesta trvala šest dní a byla dlouhá zhruba 180 kilometrů. Do té doby jsem nikdy takovouhle štreku neabsolvoval, natož v gotickém. Bylo to „úžasné“, protože jsem nevěděl, kde budu spát, koho potkám, jestli tam vůbec dojdu... Nicméně povedlo se, dorazil jsem na Horní hrad, předal jsem dvouruční meč a řekl, že dokud bude Fénix ve zdech Hauenštejnu – Horního hradu, už mu nehrozí žádná devastace. O této cestě je moje první knížka Putování Hrocha aneb cesta za Fénixem z Prahy na Horní hrad. Psal se rok 2005 a z Hrocha se stal poutník Hroch. Od té doby peníze z Putování Hrocha pomáhají. Lidé si knížky nebo jiné dárky nekupují. Finančně přispějí na některý charitativní projekt, dnes už jich je asi 15, a jako poděkování dostanou dárek.
Kde se vůbec ve vašem jménu vzal ten Hroch?
Já se strašně rád koupu. Když říkám strašně,má to hned dva významy. Hodně a také ten, že je kolem mě potopa, což je strašné. Na jedné služební cestě zažil kolega mé koupaní a ze samé radosti, že má mokré ponožky,mě nazval hrochem a už mi to zůstalo.
Vy jste se ale vydal i podstatně dál než na Horní hrad.
Naplánoval jsem putování z Horního hradu do Říma, kde, jak jsem se rozhodl, se potkám s papežem. Říkal jsem si, to bude jednoduché, obrátím se na Apoštolskou nunciaturu, oni mi domluví setkání, já tam dojdu pěšky, potom se potkám se Svatým otcem, předám mu dárky, on požehná sochu sv. Václava, kterou mu tam donesu, a zase se vrátím. Půl roku mi trvalo, než jsem zjistil, že žádná instituce v Čechách mi to setkání nepomůže domluvit. I tak jsem se ale na cestu vydal. Byla dlouhá 1 544 kilometry, prošel jsem 6 států a po 43 dnech jsem stanul v Římě. Během cesty se podařil malý zázrak, domluvili mi možnost být přítomen generální audienci Svatého otce. Skutečně jsme spolu krátce hovořili,mohl jsem mu předat dárky, on požehnal malou i velkou sochu sv. Václava, ještě jednou jsem mu políbil Rybářský prsten a pomalu byl čas začít myslet na návrat, ten už autem.
A co knížky?
To bylo asi v roce 2006, kdy za mnou přišla maminka, moje věčná inspirace a říká: „V novinách o tobě píší jako o spisovateli a ty máš přitom vydanou jednu knížku, koukej napsat něco dalšího.“My jsme byli shodou okolností ten rok na dovolené v Egyptě, kde mě za těch 15 dní potkalo všechno nepříjemné, na co si jen vzpomenete. Napsal jsem o tom povídku, následně vzniklo dalších 26 a druhá knížka, především o mojí mamince, byla na světě. Jmenuje se Putování Hrocha aneb můj život s mámou. Peníze získané z „prodeje“ pomáhají Dětské léčebně v Bukovanech a Středisku rané péče. Pak přišly další – o cestě do Vatikánu za Svatým otcem, o putování s kočovným divadlem a také knížka pohádek a básniček pro děti.
Jak byste to, co děláte, nazval?
Je to koníček. Pomáhat a pomáhat efektivně se pro mě stalo koníčkem. Dělá mi to radost, protože vidím, že je to smysluplné, že to jde.Dnes jsem na volné noze, mám několik zdrojů příjmu – rádio, reklamní agenturu, divadlo pro děti nebo klub, který jsem vloni založil. Je to vinotéka,místo pro setkávání a zároveň kamenný obchod, kde je možné získat dárky. Ty financuji z vlastních prostředků a získané peníze jdou do posledního haléře na charitativní projekty.
Co projekt Putování hrocha dává vám?
Na každé pouti, a nebylo jich málo, jsem potkal celou řadu báječných lidí, poznal krásná místa, každá cesta mě ovlivnila, změnila a poučila. A ideální je, když toto poučení předám dál. Ať už formou knížky nebo vyprávění. Kdybych si nechal ty zkušenosti pro sebe, šel jsem tu cestu zbytečně.
Při vašem vyprávění jste častokrát zmínil maminku. Působí to dojmem, že je mezi vámi neobyčejně silné pouto.
Určitě ano. Máma byla ten „motor“, který řekl: „Tohle dítě si vezmeme a nenecháme ho žít v dětském domově.“ Rodiče mi dali spoustu lásky, úžasným způsobem se o mě postarali a dnes je řada na mně. Navíc bydlíme ve stejném domě, takže kontakt je stále velice úzký.
Co plánujete dál?
Po zkušenosti z Říma jsem si řekl, že další cesty zatím povedou jen po Čechách. Jednak se mi stýská a také je pro mě důležitější povídat si s našimi lidmi o našich radostech i strastech. Navíc naše země je pro mě nejkrásnější. Další tedy bude křížová výprava po památkách a zajímavých místech České republiky, v hlavě mám Svatojakubskou cestu – 3 500 kilometrů bych chtěl urazit za 100 dní, poslední cesta bude do Jeruzaléma. To je ale tak daleko, že tam ještě ani nevidím.
A úplně nejbližší budoucnost?
V dubnu čekáme narození syna Péti (to jméno nebude po mně, ale po mém otci). Alespoň nám říkají, že to bude kluk. Tak uvidíme.
Více informací najdete na www.putovanihrocha.cz.