Starobylá usedlost s pohnutou historií
Chaby. Místo s tajuplným názvem a dlouhou historií. Osada uprostřed polí, která zažila těžké doby a přesto přetrvala staletí. Dnes je součástí Prahy 13 a patří k nejstarším pamětihodnostem městské části. Dvě zdejší původní zemědělské usedlosti byly totiž prohlášeny kulturními památkami. Na okraji osady stojí navíc významný památný strom – lípa srdčitá, která je nejmohutnější, obvodem kmene přes 660 cm nejsilnější a svým stářím kolem 260 let nejstarší lípou v celé Praze. Malebná osada je nyní paradoxně ve stínu mamutího nákupního centra, které je k ní otočeno svými plechovými zády. Na jižní stranu je naopak krásný výhled na zelenou stráň, krteňský kostelík a Řeporyje. Chaby rozhodně stojí za návštěvu. Pokud jste tam nikdy nebyli, udělejte si výlet na kole nebo pěší procházku od nového výstupu ze stanice metra Stodůlky. Objevíte ostrůvek z jiné doby, který si zachoval svoji atmosféru, přestože je obklopen rozrůstajícím se velkoměstem.
Místní název Chaby má podobně jako Chabry svůj původ od slova „chrabrý“ (Antonín Profous: Místní jména v Čechách, díl II, Praha 1949). Mohlo jít buď o jméno zakladatele, nebo vyzdvižení statečnosti místních obyvatel. Středověká osada je poprvé zmiňována kolem roku 1360. V roce 1371 ji královna Alžběta, manželka Karla IV., darovala nedalekému krteňskému kostelu. Vlastníci se střídali, několik set let patřila část osady kostelu sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském. Zmínka o tom je v česky psané listině z roku 1466 (Archiv český XXVI., Praha 1909) i v soupisu půdy z poloviny 18. století, kde je jako vlastník části Chab uveden Tomáš Josef Opolský z Polehrad a druhé části právě zmíněný kostel (Tereziánský katastr český, edice, Praha 1964). V roce 1700 měly prý Chaby 28 obyvatel. Morová rána, která postihla české země od července 1713, si vyžádala 24 obětí v Řeporyjích, jednu oběť v Třebonicích a jednu v Chabech. V tzv. Stabilním katastru, tedy soupisu půdy pořízeném v 1. polovině 19. století, je v Chabech zapsáno 5 majitelů pozemků – s jejich příjmeními se ve Stodůlkách setkáte dodnes. Velmi pěkně je osada zobrazena na indikační skice z roku 1840, mapové příloze ke Stabilnímu katastru. Chaby tehdy patřily do Rakovnického kraje.
V rámci správní reformy v roce 1864 byly Chaby a Třebonice spojeny se Zličínem. Toto spojení vydrželo jen do roku 1891, kdy se ze Zličína stala samostatná obec. V rámci katastrálního území Třebonic zůstaly Chaby dodnes. V roce 1974 se spolu s Třebonicemi a Stodůlkami staly součástí velké Prahy.
Velmi pohnuté časy prožili obyvatelé usedlostí v Chabech i ve 20. století, zejména po komunistickém převratu v roce 1948. Vyprávět o tom může pan Ivan Jelínek, jehož otec Rudolf Jelínek a celá rodina zažili komunistické šikanování na vlastní kůži. Rod Jelínků vlastnil zemědělskou usedlost v Chabech od roku 1860. Komunistickému režimu byli soukromí zemědělci trnem v oku, a proto je buď přinutili vstoupit do družstva, nebo je zlikvidovali jiným způsobem. Právě to potkalo Rudolfa Jelínka a jeho rodinu. V září 1950 byl Krajským soudem v Praze ve zcela vykonstruovaném procesu odsouzen k jednomu roku těžkého žaláře a 50 000 korunám pokuty, konfiskaci veškerého zemědělského majetku, k trvalé nezpůsobilosti vykonávat zemědělské povolání a ke ztrátě čestných občanských práv na dobu tří let. To vše za údajnou sabotáž s odůvodněním, že „jako samostatný zemědělec od podzimu 1948 neplnil povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání a plnění povinností obcházel s úmyslem ztížiti provádění jednotného hospodářského plánu“. Smyslem procesu bylo zastrašit ostatní sedláky, rozsudek byl pro výstrahu zveřejněn i v tisku.
„
Přijeli pro něj v noci jako pro vraha,“ vypráví Ivan Jelínek. „Já byl tehdy malý kluk, ale pamatuji si, že to byl černý sedan. Sebrali ho a hned vzali také jeho lovecké pušky, které měl doma, protože byl nimrod. Odseděl si celý rok a pak ještě dalších sto dní, protože jsme neměli na zaplacení vyměřené pokuty. Vězení mu bylo navíc ztíženo čtvrletně postem a tvrdým ložem, což se podepsalo i na jeho zdravotním stavu. Po propuštění z vězení pracoval ve skladu v Praze, ale to se jim zdálo málo, tak ho příkazem přemístili až do Libčic, kam musel denně složitě dojíždět a těžce pracovat v cihelně.“
V roce 1952, smutnou ironií to bylo na státní svátek 28. října, byli Jelínkovi vystěhováni ze statku do bytovek v obci Dřetovice–Brodce, což byla samota na Kladensku. Bydlelo jich pět ve dvou místnostech se suchým záchodem přes dvůr. Rudolf Jelínek pak dostal práci ve Státním statku v Buštěhradě, kde ručně poklízel ve velkém prasečáku pro asi 150 prasat. Vězení a těžká dřina mu podlomily zdraví a zemřel ve 49 letech po druhém infarktu. Perzekucí trpěl také bratr Ivana Jelínka, který samozřejmě nesměl studovat a měl se rozhodnout, zda bude pracovat v dolech nebo jezdit s koňmi. Po vojně pak řadu let jezdil s nákladním autem.
Po násilném vystěhování rodiny Jelínků byla na statek v Chabech nastěhována jiná rodina se třemi dětmi. Jelínkovi se s nimi později seznámili a navštěvovali se.
Ivan Jelínek po vystudování strojní průmyslovky na Kladně dostal „umístěnku“ až do Ústí nad Labem a pak pracoval 20 let v Mostě, odkud se v roce 1978 přestěhoval do Slaného.
Po roce 1989 se Jelínkovi konečně dočkali spravedlnosti, i když to nebylo úplně snadné. Rudolf Jelínek byl plně rehabilitován rozhodnutím Okresního soudu Praha-západ z 25. 9. 1990, které označilo původní odsuzující rozsudek za neplatný od samého počátku. Usedlost s původním čp. 2 (dnes čp. 110) byla Ivanu Jelínkovi vrácena v restitucích v roce 1992, předala mu ji celkem bez problémů společnost Agras Chýně. Byla mu také přiznána spíše symbolická náhrada za škody na objektu ve výši 240 000 korun. Posléze dostal zpět i přilehlý objekt čp. 3 (dnes čp. 169). Zabavené pozemky byly rodině vráceny v letech 1993–1994, některé bohužel také včetně černých skládek, které na nich v průběhu mnoha let vyrostly, v podstatě s tichým souhlasem úřadů.
Všechny vrácené budovy byly naprosto zdevastované, protože je dlouhá léta nikdo neudržoval. Podobný osud měla ostatně většina vyvlastněných statků, ve kterých hospodařila JZD nebo státní statky. Pan Jelínek se po restituci pustil do rekonstrukce na vlastní náklady a protože zpočátku neměl žádné prostředky, pracoval na tom o víkendech vlastními silami.
V dubnu 1993 byl objekt čp. 2 prohlášen za kulturní památku. V odůvodnění se píše, že jde o hodnotný soubor klasicistních objektů se starším jádrem, které jsou cenným příkladem vývoje vesnické architektury v okolí Prahy. Klasicistní přestavba staršího jádra domu, brána a chlév byly datovány do 1. pol. 19. století, stodola přibližně do roku 1830. Kulturní památkou se současně stal také nedaleký zemědělský dvůr čp. 1 jiného vlastníka, který se věnuje koním a provozuje jízdárnu.
Přestože památková ochrana historických objektů je jistě chvályhodný počin, panu Jelínkovi to při rekonstrukci usedlosti paradoxně způsobilo dost velké problémy. Musel žádat o souhlas se všemi stavebními zásahy a všechno jezdit konzultovat na památkový úřad. Ten ho například donutil změnit plány a střechu stodoly pokrýt dvojitými bobrovkami, což vyšlo o 300 tisíc korun dráž než plánovaná krytina. Pan Jelínek se bránil, ale neuspěl a musel dokonce na střeše vytvořit vlny s větracími otvory, kvůli kterým mu do stodoly sněží. Vše samozřejmě plně na vlastní náklady.
Rekonstrukci musel pan Jelínek začít v kulturní památce čp. 2, přestože si chtěl pro bydlení upravit novější sousední dům čp. 3. Tam ale sídlil jakýsi jezdecký klub, jehož vedoucí neuznával restituce a odmítal dům opustit. Vše nakonec skončilo u soudu, který se táhl dlouhých pět let a teprve potom se podařilo dům vyklidit.
Po náročné rekonstrukci byla budova čp. 2 zkolaudována v roce 2000, dům čp. 3 v roce 2006. Pan Jelínek nakonec obnovil oba objekty ke spokojenosti své i památkářů. Dnes už na všechny ty starosti vzpomíná s úsměvem, se zalíbením se dívá na rybníček a louky směrem ke krteňskému kostelu a je rád, že je po mnoha letech zase doma.