Když Krakonoš nebyl doma
Černým písmem se do historie lyžování zapsalo Velikonoční pondělí roku 1913. V Krkonoších se 24. března odehrával osmý ročník mezinárodního lyžařského závodu na padesát kilometrů. Rychle se měnící počasí, které je pro hory tak typické, krutě podcenila šestice závodníků, jíž ošálilo nezvykle teplé ráno.
Teploměr na Labské boudě, kde závod začínal, ukazoval osm stupňů Celsia, a tak závodníci vyrazili na trať pouze v košilích, bez čepic a rukavic. Už o dvě hodiny později pochopili, že se dopustili obrovské chyby. Nejenže se prudce ochladilo až k bodu mrazu, ale dokonce se spustila sněhová bouře. Muži na lyžích v lehkém oblečení rychle promrzli až na kost, postupně své snažení vzdali a raději ze závodů odstoupili.
Nikoli favorizovaný závodník, držitel titulů Mistr lyžař a Mistr Krkonoš, zástupce Jilemnického ski spolku, šestadvacetiletý Bohumil Hanč. Na tomto závodě se ocitl vlastně shodou náhod. Poprvé se totiž jel jako rychlostní a přilákal i německé závodníky. Ski spolek Hanče, který měl před mistrovskými zednickými zkouškami a doma těhotnou manželku, tak dlouho přemlouval, až svolil. Počítal, že se letos závodu zúčastní naposledy a že se potom bude naplno věnovat rodině a práci.
První část jeho plánu bohužel vyšla bezezbytku. Když přišla sněhová vánice, Hanč ještě vůbec netušil, že nikdo ze soupeřů už nepokračuje, a navzdory příšernému počasí lyžoval dál. U Harrachových kamenů potkal o rok staršího kamaráda a spolubojovníka z vojny Václava Vrbatu. Ten původně vyrazil na trať jen proto, aby Hanče povzbuzoval. Jal se přítele přemlouvat, aby společně sjeli do Míseček a unikli tak bouři, mlze a mrazu. Jenže cílevědomý Hanč se rozhodl závod nevzdat a pokračovat dál. Vrbata ho tedy alespoň přinutil, aby si od něj vzal kabát a čepici. O pár set metrů dál však Mistru Hančovi selhalo srdce a on se zhroutil do sněhu u Zlatého návrší, necelé dva kilometry od Labské boudy, kde končilo první kolo. Tou dobou již pořadatelům závodu došlo, že je zle, a začali po Hančovi pátrat. Kolem druhé hodiny odpoledne jej polomrtvého našel pražský Němec a velký sportovec Emerich Rath. Přes veškeré úsilí a přivolanou pomoc se mu kolegu ale zachránit nepodařilo. Po počátečním šoku začalo být Hančovým zachráncům divné, jak to, že má lyžař na sobě kabát a čepici, když startoval jen v košili. S hrůzou jim došlo, že musel na své cestě někoho potkat a ten někdo je teď ve velkém nebezpečí. Do pátrání se zapojila další skupina v čele s ředitelem závodu Fischerem, aniž tušila, koho vlastně hledá. Václav Vrbata po pomoci příteli zabloudil v husté mlze a shodou náhod se dostal oklikou k místu, kde předtím Hanč zkolaboval.
Děsivá náhoda byla, že jen pár minut předtím odsud odjel Rath, aby zajistil pomoc Hančovi. Když na místo dorazila záchranná skupina, pomoci už nebylo ani Vrbatovi. Nikdo z pořadatelů rodáka z nedaleké Mříčné neznal a jeho identita byla zjištěna až druhý den. Na Hančův pohřeb v Jilemnici dorazily tisíce lidí, ve prospěch těhotné manželky se uspořádala charitativní sbírka a malý Bohumil se narodil měsíc po smrti svého otce. Příběh Hanče a Vrbaty se stal impulzem ke vzniku záchranných služeb a později i jednotné organizace Horské služby v Krkonoších.
Jako vzpomínka na Vrbatův kamarádský a obětavý čin je 24. březen slaven jako Den horské služby. Až se vydáte na návštěvu ke Krakonošovi, nezapomeňte se vhodně obléct a navštívit Hančův pomník na červené turistické značce mezi Vrbatovou a Labskou boudou. Další vaší zastávkou může být Mohyla Hanče a Vrbaty na Vrbatově návrší, taktéž na červené značce mezi Vrbatovou boudou a Harrachovými kameny. Obě místa šeptají přes sto let starý příběh o odvaze, oběti a velkém přátelství.