Pašije – velikonoční hry
V dobách vrcholného evropského středověku se kolem našich velikonočních svátků rozvinula pozoruhodná tradice lidových „pašijových her“. Vznikla řada „divadelních představení“ o ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista, podobně jako kolem Vánoc vznikaly vánoční hry o Ježíšově narození v Betlémě (mimochodem, slovo „pašije“ pochází z latinského passio a znamená utrpení). Tyto velikonoční a vánoční hry mají svůj půvab: velké a dávné příběhy jsou v nich převyprávěny do běžného života tehdejších lidí… nebo chcete-li převlečeny do jejich šatů. Hrály se s krásnými loutkami v katedrálách a po kostelích, později na veřejných prostranstvích před branami chrámů - jako by historie Ježíšova narození, smrti i zmrtvýchvstání přímo fyzicky vstoupila do životního prostoru těch lidí. Vybavila se mi v té souvislosti silná vzpomínka, zážitek, který mám pořád „pod kůží“: V jednom malém pražském amatérském divadle, co sídlí a hraje mezi stoly v kavárně, jsem viděl pár chlapů – hráli divadlo, ale ne pro zájem a obdiv publika. Oni potřebovali a chtěli sami vstoupit „do hry“, prožít si ty osudy zblízka, zevnitř, na vlastní kůži, kvůli sobě a svému životu. Jednomu z nich jsem pár dní předtím pochovával dítě. Ti chlapi se skrze divadlo setkávali s nejhlubšími věcmi života, odvěkými touhami, radostí, bolestí, a hledali svoji naději. A Ježíšův dávný osud, jeho pašije, mají takovou moc „par excellence“. Když do nich o Velikonocích vstoupíme, když dovolíme, aby nás vtáhly „do hry“, můžeme se setkat s nejhlubšími věcmi života… nechat v Ježíšových pašijích promluvit své vlastní bolesti a radosti. A nakonec v jeho vítezství najít i vítězství svoje, svoji naději. To vám o letošních Velikonocích ze srdce přeji!