Skutečnou hodnotu filmu ukáže čas

V dubnu přišel na besedu se žáky ZŠ Kuncova uznávaný český režisér a scenárista Jan Hřebejk. Využili jsme této příležitosti a položili mu pár otázek.

Vystudoval jste scenáristiku a dramaturgii. Proč ne režii, které se dnes věnujete?

Řada studentů FAMU, podobně jako je to v jiných řemeslech, měla ke svému studijnímu oboru vztah z domova. Třeba tím, že se rodiče někde u filmu pohybovali. Já, stejně jako Petr Jarchovský, jsme s tímhle světem neměli absolutně žádný kontakt. Takřka až do svého studia na FAMU jsem absolutně netušil, jak se film dělá, neměl jsem o tom ani páru. Takže scenáristika, kde se k přijetí vyžadovaly povídky nebo třeba rozbory filmů, tak to bylo pro mě jediné možné.

Jak se dělá film, jste zjistil až na FAMU. Divák vidí výsledek, ale těžko si představí, co všechno předchází premiéře.

Začnu tím, co mě na tom vlastně do dneška nejvíc baví. Kromě možnosti vyjádřit se a toho, že jsem si splnil svůj sen, je to proměnlivost. Já sice nepíšu scénář, ale jsem u toho od začátku, protože se na něm podílím. V mém případě to většinou začíná tím, že si s Petrem Jarchovským povídáme o námětu. Potom během řekněme dvou, tří měsíců vznikne scénář nebo nějaká jeho verze, o které začneme jednat s producentem. To je fáze, která je nesmírně důležitá, protože od scénáře se skoro všechno odvozuje. Co se v něm pokazí, tak se většinou už nenapraví. Snažím se, abychom se nepustili do tématu nebo scénáře, o kterém nejsem přesvědčený. Tohle trvá několik měsíců, kdy Petr Jarchovský píše, čtou to hlavní spolupracovníci, kterým to nabízíme, a ti do toho něco vnášejí. Většinou je to nějaká jejich zkušenost, postřeh. Pak se dělá rozpočet, producent začne shánět peníze a my se věnujeme za prvé lokacím, to znamená, že s architektem hledáme místa, kde budeme natáčet, což je velice komplikované, zvlášť u nějakých historických nebo dobrodružných filmů, a samozřejmě začneme vybírat herce. A to je druhá stěžejní fáze. Možná nejdůležitější, protože naše filmy většinou na hercích stojí. Nikdy ale nepíšeme pro konkrétní herce ani si na ně většinou nemyslíme. Tohle jsou z té etapy, která předchází natáčení, které je nejintenzivnější, nejdůležitější věci. Mě ta společná práce, to společné napření řádově 30, 40, 50 lidí, kteří se na realizaci podílejí, baví. Po tomhle vypětí si zpravidla dám týden nebo dva oddech. Pak začne střih. Ten se naprosto liší od všeho před tím. Máte natočený materiál, to je mnoho hodin filmu a vlastně v samotě a klidu střižny (jenom se střihačem) nejdřív vybíráte záběry a potom z toho montujete film. A to je velice důležité. Střih může zásadním způsobem film proměnit, ovlivnit, změnit. V této fázi se snažím předejít takovému největšímu riziku, a to je, že vůči tomu filmu člověk tak nějak otupí, oslepne, protože je tomu příliš blízko. Proto film v různých fázích promítám lidem, kteří s ním nemají nic společného, ale samozřejmě jsou to profesionálové. Těch závěrečných pár měsíců má takový charakter, jako když se staví dům. Hrubá stavba je rychle hotová, pak se to trošku vleče a naposledy, než se tam dají vypínače a rozvěsí lustry, tak to vlastně trvá nejdéle. Naposled se skládá hudba a dokončuje zvuk. Pak už se čeká na premiéru. To je období, kdy se snažím žít něčím úplně jiným, pokud možno novým filmem, protože jinak by mě to období ničilo.

Stává se, že když obsadíte herce, upravujete jeho roli tak, aby lépe vyhovovala právě jemu?

Stává se to a pokud jsem přesvědčen, že jsem vybral ideálního herce, tak mu tu roli do nějaké míry přizpůsobím. Mám výhodu, že autor scénáře a můj první spolupracovník Petr Jarchovský, je většinou u toho, takže to spolu konzultujeme. Když je hotový casting, neboli výběr herců, tak s nimi na den dva odjedu, přečteme si scénář a tam třeba zjistíme, že některé věci jsou nutné přizpůsobit. Když obsadím slovenské herce, snažím se z dialogů odstranit pro ně obtížná slova, někdy vypustíme nebo naopak dopíšeme scénu.

Poznají na vás kolegové, že už je to na hraně, že už toho začínáte mít dost? Jste přísný?

To nemůžu posoudit, protože já si třeba myslím, že ne, jim to tak nemusí přijít. To neříkám ze skromnosti nebo nějakého alibizmu, já si dokážu představit, že některým hercům můj přístup přijde laskavý, někomu může přijít prostě přísný.

Jak se točí filmy o době, kterou jste nezažil?

Čím je doba vzdálenější, tím je ten úkol náročnější. Když točíte historický nebo z minulosti vycházející příběh, je nejdůležitější zpřítomnit ho, učinit ho zajímavý pro současné lidi, živoucí. Musí být zřejmé, proč ho vyprávíte a ten příběh musí být pro lidi strhující teď. Kdyby nerozuměli vztahům mezi rodiči a dětmi v Pelíšcích a v Pupendu, tak by tomu nevěnovali pozornost. A bylo by jedno, že tam jsou báječné šabachovské fóry se lžičkami a nerozbitnými skleničkami a nejatraktivnější špeky, kde udělali soudruzi z NDR chybu nebo dávám bolševikovi rok, maximálně dva. Například ten táta v Pelíšcích, to musí být pravdivé.

Od pana Kodeta to byl úžasný herecký výkon.

Když jsem mu tu roli nabídnul, řekl okamžitě ano. On nebyl jednoduchý herec ani člověk. Ale s touto rolí se mimořádně potkal a jemu ohromně konvenovala. Navíc byla mimořádně dobře napsaná. Předobrazem se všemi těmi noky a pitím slivovice a těmi proslovy byl Petru Jarchovskému jeho dědeček. Kodet uměl fantasticky snoubit to komické a tragické a tahle role mu to umožňovala. I ty nejvtipnější okamžiky tam mají takový svůj smutný rozměr. On byl v lecčems neřízená střela. Byl to zkrátka šťastný okamžik, kdy se dobře napsaná role potká s hercem, který se jí odevzdá. Měl navíc mimořádně dobré herecké partnerky. Bez Milky Vašáryové, Kristýnky Novákové, Jiřího Krejčíka, Evy Holubové a dalších by to nebylo možné.

Jak vás napadlo dát roli Emílii Vašáryové?

Mám pocit, že v době, kdy jsem jí roli v Pelíšcích nabízel, neměla vůbec tušení, že existuji. To byl ten šťastný okamžik, že v té době hrála v Divadle Na zábradlí. Mě se nesmírně líbila a já mám takový československý štáb, tak jsem tehdy požádal kostýmní návrhářku Katarínu Hollou a ta mě s Milkou Vašáryovou seznámila. Bylo
to takové šťastné shledání.

Obsazujete do některých rolí i neherce?

No určitě. Tak třeba ve filmu U mě dobrý hraje celá řada neherců. U žánrového filmu neherci film protknou určitou autentičností.

Vy se také podílíte na režii některých divadelních představení.

Koncem 90. let jsem dostal nabídku z Divadla pod Palmovkou, dneska dělám například v divadle Na Jezerce, ale nepovažuji se za nějakého divadelního tvůrce nebo spíš, nemám v tom žádné ambice. Je to pro mě spíš taková radost potkat se s herci a textem, který je vtipný nebo moudrý. Divadlo, alespoň v té podobě jak ho dělám já, je mnohem komornější než film, ale upřímně, já se cítím doma ve filmu.

Některý film se povede, jiný o něco méně. Ke kterému máte osobně nejbližší vztah?

Já si myslím, že film Musíme si pomáhat, má nejméně chyb. Měl srozumitelný, emocionální příběh. Jsou filmy, které jsou mnohem lepší a zdařilejší a nikdy nebudou nominovány na Oskara, protože ten jejich příběh nemá takovou směsici jednoduchosti a zároveň rafinovanosti. Neříkám to proto, že nám právě tento film přinesl mezinárodní ohlas. Myslím, že z hlediska diváckého vnímání s velkou pravděpodobností nepřekonáme Pelíšky.

Když jste se s odstupem času podíval na svůj film, řekl jste si někdy, tak tohle jsme mohli udělat trochu jinak?

To ano. Teď jsem měl shodou okolností retrospektivu v Turecku, dlouho jsem ty filmy neviděl, tak jsem se na ně s tím odstupem podíval. Je to tak, že ty starší filmy, to už jsou filmy někoho jiného, protože Jan Hřebejk před deseti lety byl někdo jiný. Takže se na ně dívám a říkám si, člověče, tohle se docela povedlo. Samozřejmě, že tam jsou věci, které bych udělal jinak, ale už je to hotové a žádné kdyby nemá cenu. Někdy si říkám, že jsme něco mohli pojmout jinak nebo si s tím ještě více pohrát, ale to je zase tím, že už jsem třeba zapomněl, proč to tehdy nešlo. Nikdy, když jsme dodělali film, jsem neměl pocit,
že jsme ho někde ošulili.

S jakými pocity chodíte na premiéru?

Asi s určitou otupělostí. Samozřejmě jí předcházejí projekce pro novináře a charitativní předpremiéry, ale v den premiéry už mívám spíš takové starosti, aby se všichni pozvaní dostali včas do kina, aby nenastal nějaký technický průšvih, aby ten, kdo to uvádí, nepopletl jména, aby... Premiéru zdaleka neprožívám jako první večer toho filmu. Já si myslím, že určitá jeho hodnota, samozřejmě ne jediná, se pozná s odstupem času. Filmy stárnou jako všechno a ne každá věc tím, že stárne, zraje. A když cokoli ještě po letech funguje, je to kvalitní. S filmem je to jako s vínem. Většina vína, ať už je dobré nebo špatné, je určené k tomu, aby se vypilo hned. A pak je ta část úrody nebo toho vína, které zraje. Je to menšina, stejně jako u filmů, jen nějaké procento. Já jsem si vždycky přál, aby se film, který dělám, do téhle společnosti, která zraje, zkrátka dostal. Nejspíš se mi to nepovede se všemi filmy, to by bylo opravdu štěstí, ale myslím si, že pár takových kousků jsme udělali, ale to je možné posoudit až s odstupem. Věřím, že Pelíšky, i přes technické nedostatky, které byly dány naprosto minimálním rozpočtem a natáčením na 16 mm film, a třeba Musíme si pomáhat, nějakou trvalost v sobě mají. A od těch ostatních filmů nemám ještě ten odstup, nedá se to říct.

Máte vůbec čas na nějaké koníčky?

Ale to ano. Já vlastně kromě těch filmů skoro nic jiného nedělám a filmové natáčení typu filmů, které dělám já, to jsou dva měsíce v roce. Pochopitelně, že čas zbývá. Ale jako každý na volné noze, mám řekněme problém, si ten volný čas nějak zorganizovat. Když máte ohraničenou pracovní dobu, tak je čas přesně strukturovaný, takže ten volný můžete lépe využít. Kdežto já mám tolik jakoby volného času, že někdy pak zjistím, že když mám volné tři dny a můžu být s rodinou, tak stejně to tak nějak promařím. Je to třeba jenom nějaké hodinové psaní čehosi nebo něco čtu a stejně se tím ten den rozbije. Na to, aby byla moje práce kvalitní, je potřeba umět nedělat nic a přesvědčit ostatní, že to je ta nejefektivnější práce, protože já na ty nejlepší věci přijdu, když jdu třeba někde po lese a sám si o něčem přemýšlím. Pro okolí tohle někdy není úplně příjemné nebo pochopitelné. Relaxuji na hausbótu, což zní možná velkopansky. Mám takovou malou boudu na Vltavě a tam relaxuji. To mě těší. A také se snažím udělat si čas na to, abych mohl číst.

Když jdete do kina, sledujete film jako divák nebo jako profesionál?

Jako obojí. Ale to nevadí. Muzikant také na koncertě poslouchá jako posluchač i jako muzikant. Mě to od toho neodrazuje. Já když vidím dobrou věc, tak jsem tak nějak hrdý, že jsem také filmař a říkám si, ti to umějí, to se jim povedlo. Pochopitelně, že když se dívám na zahraniční film, tak ty tvůrce v drtivé většině neznám, ale u českého filmu, když se mi tam něco líbí, tak pak sleduji v titulcích, kdo to dělá a tak.

Máte nějaký oblíbený filmový žánr, nebo je to podle nálady?

Já mám rád různé filmy, ale jsou takové žánry, které mně jsou blízké méně. Mně je nejbližší, když je ten film o lidech nebo v jejich centru je člověk, což vypadá jako fráze. Nepotrpím si na takové jako vyloženě čisté žánry jako fantazie nebo něco takového. Ne, že bych na ně nehleděl s úctou, ale já nečekám, až přijde nový James Bond, ale spíš až přijde nový Woody Allen.

Existuje téma, které byste rád zpracoval?

Takových věcí máme strašně moc. Stále je plno témat. Mě baví, když na příběhu je nějaký paradox. To se dalo nejvíc ukázat ve filmu Musíme si pomáhat. Lidi, kteří udělají tak nesmírně osobně statečnou věc, skrývají u sebe uprchlíka, riskují život, ale aby od sebe odvedli pozornost, tak kolaborují a zaplétají se do toho čím dál tím víc. Stejně tak, jako se mi líbil nápad Petra Jarchovského s indickým dítětem v Horem pádem. Takové příběhy mě lákají.

Jeden film končí, začíná druhý. Na čem teď pracujete, jestli to není tajemství?

Chystáme film, který bychom měli realizovat v létě a do kin by tedy přišel příští rok na jaře. Co se o tom dá říci? Bude to vážný film. Hlavní role budou hrát převážně slovenští herci, alespoň ty mužské hlavní role, ale více o tom nechci prozradit, vždyť ani teď nemáme ujasněný název. Je to scénář Petra Jarchovského a je to drama ze současnosti s přesahem do minulosti.

Co pro vás znamená vaše práce?

Je to, jak už jsem řekl, splnění snu. Nespočívá v atraktivnosti profese, to je naopak něco, co mě na tom vlastně vůbec nezajímá. Od mala jsem vždycky byl rád v partě, která měla nějaký společný zájem. Ať už sport nebo jsme měli takovou partičku, která chodila do lomů v Prokopském údolí a hledala zkameněliny. Dnes pracuji s lidmi, kteří jsou vesměs specialisté, jsou špičkoví v oboru a něco společně vzniká. Doteď to beru jako štěstí, že mám u sebe kamarády z gymnázia, jako je Jarchovský, nebo z FAMU. Najít společnou řeč je někdy velice snadné. Nám se to podařilo skrze lásku k tomu kinu a k vyprávění.

Eva Černá