Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Ženský volejbal tady vznikl tak trochu náhodou

Ženský volejbal tady vznikl tak trochu náhodou

Letos oslavil Sokol 150 let své činnosti. Za datum jeho založení se pokládá 16. únor 1862. Stodůlecký Sokol je ale o něco mladší. V roce 2010 oslavil své sté narozeniny. Dnes nabízí sportovní vyžití dětem, mládeži i dospělým v oddílech atletiky, fotbalu, košíkové, tenisu, nohejbalu, stolního tenisu, základní a rekreační tělesné výchovy nebo v oddílu volejbalu. A právě o ženském volejbalu jsme si krátce povídali s paní Vratislavou Tlamichovou a paní Jarmilou Kubrovou, které stály u jeho vzniku.

 

 

Jaké byly začátky ženského volejbalu ve Stodůlkách? V roce 1956 se tady začal hrát mužský volejbal. Družstvo tehdy založil můj manžel Josef Tlamicha.


Na okrese Praha-západ tehdy byla soutěž, které se ale mohla zúčastnit jen smíšená družstva. Tak jsme do toho šly a hrály jsme s nimi. Chodily jsme cvičit, tam jsme si také občas zahrály, a když už nás bylo hodně, oddělily jsme se a začaly jsme hrát jako družstvo žen. Přihlásily jsme se dokonce i do soutěže... Na volejbal nás chodilo asi jedenáct, ale všechna děvčata se nezúčastňovala zápasů. To na cvičení nás chodilo daleko víc, určitě kolem třicítky.

 

Paní Kubrová, dá se tedy říci, že ženský volejbal ve Stodůlkách vznikl poté, co jste musely doplňovat mužský tým?


Ano, byla to svým způsobem náhoda. Ale šťastná. Já jsem se do Stodůlek přivdala, když jsme začínaly s volejbalem, byla jsem už vdaná a měla děti. Manžel, ten volejbal nehrál, spíš se věnoval fotbalu. Tak dlouho tady žiji, s manželem jsme byli přes padesát let, a představte si, že mi v legraci dodnes říkají, že jsem naplavenina.

 

S muži jste už potom nehrály?


Jen občas. Například na 1. máje. Z těchto prvomájových zápasů se stala jakási tradice. A musím říci, že se nám je podařilo i porazit.

 

Jak to nesli?


To si asi umíte představit. Ale protože oba týmy tvořily většinou páry, tak na hřišti se kluci tvářili, jako by nic. Doma jsme si to ale vyříkali.

 

Takže vy jste byly takové sportovně založené rodiny.
Tady jsme cvičením a sportem všeobecně žili od malička. Dvakrát týdně jsme chodili cvičit, pak přibyl volejbal, takže jsme byli vlastně pořád v pohybu. Když jsme začaly s volejbalem soutěžit, jezdily jsme po všech okresech, dostaly jsme se i do krajského klání. Tehdy jsme byly fakt dost dobré. Jenomže jsme nacvičovaly na spartakiádu a jednou jsme místo na zápas šly na trénink. Výsledek byl, že nás vyškrtli. Bylo to zkrátka něco za něco. Nebýt spartakiády, možná jsme to mohly dotáhnout daleko dál. No, stalo se, pak už jsme hrály jen v rámci okresu Prahazápad. Když se v roce 1974 staly Stodůlky součástí Prahy, byl se soutěžemi konec. Hrály jsme pořád, ale už jen mezi sebou.

 

Když už jste kvůli spartakiádě přišly o účast v krajské soutěži, dostaly jste se alespoň na Strahov?


To víte, že ano. Žádnou spartakiádu jsme nevynechaly. Protože jsme bydlely blízko a mohly jsme nástup nacvičovat přímo na Strahově, dělaly jsme i čela.

 

Paní Tlamichová, váš manžel Josef byl trenérem ženského volejbalového družstva. Poznali jste se až pod vysokou sítí?


Kdepak, my jsme se znali dlouho před tím, vždyť jsme byli oba Stodůláci. Když jsem začala s volejbalem, byli jsme stále jen kamarádi. Ale znáte to – kamarádi, kamarádi a najednou byla svatba. A to mě nikdy ani ve snu nenapadlo, že bychom se my dva mohli vzít.

 

Byl trenér přísný?


Co ten se na nás nahulákal, to byste koukala, ale je pravda, že jsme pod jeho vedením dělaly pokroky. Vyhrály jsme nějaké poháry, ale také míč nebo síť. Jednou přišel a řekl nám, že pojedeme do Prahy na přátelák s nějakým ligovým týmem. To víte, že jsme se těšily. Sbalily jsme dresy a pyšně vyrazily. Přivezl nás na Albertov, tam nás posadil a řekl: Tak a teď se dívejte, jak se hraje volejbal. Tenkrát ale dostal jmen...
Cestovalo se, jak to šlo. Vlakem, autem, na skútru... a on nám potom řekne, abychom se dívaly... Vzpomínám si, jak jsme jednou hrály v Příbrami – tam jsme dostaly 3:0 a šly jsme. A pro tuhle nadílku jsme si jely půl dne vlakem. Většina z děvčat měla malé děti, ty jezdily s námi a Pepa, tedy trenér, nám je hlídal. Stačil všechno – hlídat děti i nám vynadat. My jsme to ale nebraly tak vážně – když jsme prohrály, svět se nezbořil, když jsme vyhrály, bylo to fajn, oslavily jsme to a jelo se dál.

 

Jaké jste měly tenkrát dresy?


Jedny byly žluté s černými proužky, měly jsme také červené, zkrátka, co jsme si koupily, to jsme měly. Třeba obyčejná trička, na která jsme si napsaly čísla. Jednou nám jednota dala tepláky, takže jsme je měly všechny stejné. Byly tmavě modré a čísla byla červená. Šly jsme v nich i do Řeporyj na 1. máje.

 

Tepláky jste dostaly, ale kdo platil to ostatní?


No přece my. Na všechno jsme si musely vydělat. Uspořádaly jsme zábavu a nějaká ta koruna šla do „naší pokladny“. Každoročně tady bylo sedm plesů, z toho tři pořádal Sokol, to jsme nikdy nevynechaly. Zábavy byly v hotelu U Jílka (dnes je tam Vitana) a dodnes na ně vzpomínáme. Tenkrát lidi drželi víc při sobě. Společně jsme se chodili bavit, ale také na brigády. Naše kamarádství a vlastně kamarádství celých našich rodin nám vydrželo celý život.

 

Jmenovala se vaše tělovýchovná jednota pořád Sokol?


My jsme s tím neměli problém. Možná to bylo tím, že Stodůlky byly vesnicí, všichni jsme se odmala znali, dobře jsme spolu vycházeli. Asi jenom dva roky jsme byli JZD Stodůlky. Naštěstí to bylo krátkou chvíli, protože jsme se za ten název dost styděli.

 

Podnikaly jste, kromě plesů, ještě nějaké jiné akce?


Čarodějnice, dětský karneval, oslavu dne dětí... Na to v podstatě navázal Klub seniorek Stodůlky a už asi šest let tyto akce připravuje. Začaly jsme srazem rodáků, ten se opravdu povedl. Připravovaly jsme to asi devět měsíců a sešlo se nás přes 400. Po čase jsme se viděly i s děvčaty z volejbalu, která už tady nebydlí. Bylo to moc fajn. Vždyť stodůleckému ženskému volejbalu už je přes padesát let. Víte, dnes je tolik možností vyžití, že je těžké si vybrat. My jsme jich měly podstatně méně, ale o to víc jsme si všechno užívaly. Dnes je na co vzpomínat.

Eva Černá