Objímání jako lék na duši

Objímání jako lék na duši

Dobrý den, paní doktorko. Žiji s přítelkyní 5 let. Jsme oba vzdělaní, vysoce pracovně postavení lidé, měli jsme moc hezký vztah, máme tříletého syna, žijeme v hezkém moderním domě, máme spoustu přátel, jezdíme na zajímavé dovolené... Vytrácí se nám ale chuť na intimní chvíle a hlavně žena uhýbá, když ji chci obejmout, ona sama se mne už nijak nedotýká, mazlí se jen se synem. Jsem dospělý dvoumetrový chlap, ale její objetí mi hrozně chybí. Nemůžu spát, jsem nervozní, nespokojený, nevím jak dál.

Dotyk je jeden z prvních vjemů, který dítě začíná pociťovat už při vývoji uvnitř v těle matky. Také nás často držením za ruku blízké osoby doprovází až na konec života. Je škoda, že v dnešní „bezkontaktní“ době ho využíváme stále méně. Vždyť objetí blízkou osobou má pro nás stejně přínosný efekt jako relaxace nebo smích a určitě nám udělá lepší službu než spousta prášků. Bez dotyků nemůžeme dlouho spokojeně žít. Nedostatek dotyků navozuje nespavost a deprese. Objetí je zdrojem smyslového potěšení, pocitu pohodlí, bezpečí, lásky, přátelství, přijetí a jistoty. Proč tolik potřebujeme dotyk jiného člověka nebo milujícího zvířete? Odborníci mají různá vysvětlení: 1) – rádi bychom prý znovu získali pocit bezpečí a obklopení jako jsme měli před narozením v těle matky, 2) – při objímání se zvyšuje produkce oxytocinu (hormonu štěstí) a hladina serotoninu, který má vliv na dobrou náladu. Objímání pomáhá proti pocitu osamění, posiluje imunitu, zvyšuje sebevědomí, tlumí bolest, učí člověka přijímat i dávat lásku.

Kolik dotyku ke spokojenosti potřebujeme a kolik už je málo? Samozřejmě je to u každého z nás jinak. Je to odlišné podle osobnostních charakteristik, podle kultury, národnosti, náboženského vyznání... Hodně se tímto tematem zabývá rodinná terapeutka Virgine Satirová, která říká, že každý z nás potřebuje alespoň 4 objetí denně, abychom přežili, 8 objetí pro normální život a 12 ke spokojenému rozvoji. Termín objetí byl dokonce použit i v poměrně sporné výchovné metodě pevného objetí Jiřiny Prekopové, kde se doporučuje použít objetí hlavně u hůře zvladatelných dětí i nedobrovolně. Tato metoda je kontroverzní a je odborníky i laiky kritizována, ale i velmi ceněna. Je otázkou, proč by objímání mělo být spojováno s násilím...

V roce 2004 vznikly v Austrálii skupinové mezinárodní objímací dny (Hugs free days), které začínají první červencovou sobotu – letos 5. 7. K nám už tato tradice také pomalu pronikla, i když zatím není tak moc rozšířená. Možná přece jen k osobnímu tělesnému kontaktu, k objímání, potřebujeme ty „svoje lidi“. Takže bychom se mohli pro větší spokojenost nás všech častěji obejmout, dotknout, pomazlit, pohladit s těmi „svými“? A možná není třeba čekat na 5. 7. ani na žádný speciální mezinárodní den. Prostě si jen tak uděláme navzájem hezčí den. Všem čtenářům STOPu přeji hezké léto.

PhDr. Hana Jenčová, klinický psycholog, 602 805 633, hanajencova@seznam.cz, www.jencova.cz