Dodnes děkuji za krásné prázdniny i trpělivost
Zpěvák, textař a skladatel Jiří Březík žije se svou rodinou v Praze 13 už více než patnáct let a cítí se tady opravdu doma. Ale protože člověk své kořeny z rodného kraje nikdy úplně nevytrhne, zůstává doma i u Zlína na Valašsku. Snad proto od doby, kdy svůj rodný kraj opustil, pořádá každoročně u rybníka v rodné Hvozdné letní koncert. Třináctce ale nezůstává nic dlužen. V únoru svým koncertem v obřadní síni radnice skvěle odstartoval nový cyklus Třináctého na radnici. Byli jsme při tom a také jsme se trochu ptali.
Říká se – co Čech, to muzikant. O tom bychom sice mohli polemizovat, ale ve vašem případě to sedí. Jak jste se k muzice dostal?
Asi díky prostředí, protože všichni v rodině byli muzikanti. Kdo nehrál na nějaký nástroj, ten aspoň zpíval. Když se rodina sešla na nějaké svatbě, tak v podstatě zpíval a hrál zhruba stočlenný sbor. Tehdy to pro mě byl ohromný zážitek. Vzory jsem měl například v mých strýcích z matčiny strany. Oba hráli skvěle na housle, strýc Jiří navíc ještě na kytaru, takže jsem měl nejen vzor, ale i prvního učitele. Dodnes vzpomínám na Zelené pláně v jeho podání. Tehdy jsme doma neměli gramofon ani magnetofon, takže jsem čerpal i z poslechu rádia. Dalším zdrojem muziky byl kostel. Pamatuji si svůj údiv, když jsem z modlitebních knížek zjistil, že si dovedu přečíst melodii dřív, než ji ty babičky kolem mne zazpívají. Třetím zdrojem, asi nejvýraznějším, bylo gramorádio mých příbuzných. A tam to jelo. Staré desky – Milenci v Texaskách, Děti slunce, Eva Pilarová, Jaromír Majer, Matuška, Chladil, Hála, zkrátka sen – staré písničky, které měly melodii i text. Dodnes mám pocit, že jsem svým neustálým posloucháním desek tak trochu terorizoval celé okolí. Ještě horší to bylo, když jsem se učil hrát na kytaru a začal jsem přehrávat například písničky Karla Zicha z desky Dům č. 5. Už tenkrát jsem věděl, že budu mít i v dospělosti nějakým způsobem k muzice blízko, což ale strýc Pavel, který určitě měl mnohdy chuť mě i zavraždit, netušil. Dodnes svým příbuzným děkuji nejen za krásné prázdniny, ale i za notnou dávku trpělivosti.
Naštěstí jste přežil a studoval i na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze. Které hudební nástroje jste studoval a které zvládnul jako samouk?
Byl jsem spíš samouk, naučil jsem se hrát na klavír, zobcovou flétnu, kytaru, ovšem na lesní roh jsem se učil hrát v Lidové škole umění v tehdejším Gottwaldově, kde jsem také dostal základy hudební nauky. Ty jsem potom na konzervatoři výrazně rozšířil. Ale ono se to tak nějak prolínalo. Něco jsem zvládnul sám, něco mi daly studie. Na KJJ jsem studoval skladbu.
Na kytaru jste se naučil sám, přesto se stala nedílnou součástí vašich koncertů.
Kytara byla můj klukovský sen. Jednou v zimě jsem odněkud vytáhl tabulku s nakreslenými akordy, začal jsem se je učit a kupodivu to šlo docela dobře. Ty počáteční záměry byly spíš snílkovské, určitě mě nenapadlo, že mě bude tento hudební nástroj mou profesí tak často provázet. 
Ráda bych se zeptala na to, proč jste se přestěhoval do Prahy, jaké tady byly vaše začátky, na muzikály, J-Bandu, ale místa máme málo. Tak si to dopovíme příště. Ale poslední otázku bych měla. Jak se vám hrálo a zpívalo na radnici?
Kdo zná moje písničky, ten ví, že nejsou určeny pro vyprodanou Lucernu. Chtějí komornější prostředí a lidi, kteří dovedou poslouchat. Snad proto jsou některé volně ke stažení na www.brezik.cz nebo www.jiribrezik.wz.cz. A jak se mi tady hrálo? Snad stačí, když řeknu, že jsem vděčný všem, co na koncert přišli a pokud bude nějaké příště, budu opravdu rád.