Letos všechno směřuje k olympijským hrám
Letos všechno směřuje k olympijským hrám
Téměř všichni účastníci stodůleckého štědrovečerního Běhu na Makču Pikču se asi dost podivili, když se objevila mezi zúčastněnými běžci. Méně pak už překvapilo, když v kategorii žen tradiční běh vyhrála. Šestadvacetiletá blondýnka původem z Jablonce nad Nisou byla totiž úřadující mistryně světa v hodu oštěpem Barbora Špotáková.
Ještě před nějakými šesti lety jméno začínající oštěpařky Báry Špotákové moc lidí neznalo. Pak ale nastal téměř raketový vzestup a dostavily se výsledky, které ji zařadily mezi špičku světového ženského oštěpu. V roce 2006 zvítězila na Grand Prix v Helsinkách hodem dlouhým 66 metrů, čímž současně překonala dosavadní český rekord. Při několika dalších vítězstvích vždy posunula laťku svého rekordu o něco dál. Naposledy vloni ve Stuttgartu, kdy její oštěp doletěl na metu 67,12 m. Tento český rekord dosud žádná její soupeřka nepřekonala. Do současného světového rekordu Kubánky Menendézové jí chybí už jen 4,5 metru. Dosavadním největším triumfem Báry Špotákové je loňské vítězství na Mistrovství světa v Ósace. Také díky němu získala titul Atlet roku 2007. Letos je jejím hlavním cílem úspěch na letních olympijských hrách v Pekingu. Přestože se stala jedním z nejsledovanějších sportovců v zemi, chová se skromně, přátelsky a přirozeně. Rozhovor s ní u sklenice piva v její oblíbené restauraci v centru Prahy proběhl velmi příjemně. Bylo moc věcí, které mě zajímaly, ale začít jsem musel samozřejmě na třináctce...
Jak jste se ocitla na štědrovečerním běhu ve Stodůlkách?
O tom běhu jsem se dozvěděla, když jsem trénovala na Dukle ve skupině s trojskokanem Petrem Hnízdilem. Zdálo se mi to fajn, tak jsem předloni běžela sama a loni už jsem vzala bráchu a přítele Lukáše, který je profesionální hasič. Oba mě porazili, tak byli spokojeni... V Jablonci máme zase Silvestrovský desetiboj - běh se svázanýma nohama, hod pingpongovým míčkem, pivní štafeta... Mám ráda akce, kde si mohu zasportovat se svými kamarády, i s těmi, kteří třeba vůbec nesportují. Na ten kopec ve Stodůlkách může taky vyběhnout každý, vůbec o nic nejde...
Sportujete od mládí. Hrála jste si vůbec s panenkami a kočárky?
Právě moc ne. Spíše to byly klučičí hry, pořád jsme lítali venku s kamarády, a to byli samí kluci. Kopali jsme do balónu, jezdili na kole. K atletice mě přivedli rodiče, oba jsou atleti, táta ještě doteďka, v 58 letech, běhá v Jablonci po stadionu jako veterán, je to taková jablonecká legenda.
Běhala jste překážky, dělala sedmiboj, pak jste zkusila roční pobyt v USA. Prý to pro vás bylo těžké období...
Šla jsem tam dost naslepo a špatně jsem se rozhodla - nebyli tam vůbec žádní Češi, takže se mi stýskalo, v Minnesotě byla strašná zima a já nemám ráda zimu a ten tréninkový systém byl úplně postavený na hlavu. Trénoval nás tam nějaký Sydney Cartwright, černoch z Baham, který nás hrozně ničil, byl to prostě blázen. Zranila jsem se tam a protože jsem nemohla běhat, začal se mnou víc házet a říkal, že budu dobrá na oštěp. Když jsem se vrátila do Čech, tak jsem i přes zranění najednou hodila limit na mistrovství Evropy. A pak jsem potkala Honzu Železného a ten řekl, že bych opravdu mohla někdy házet daleko. Tak jsem sed-miboj postupně opustila a přešla na oštěp. V Ósace jsem pak Sydneyho potkala a měl radost, že mi to jde.
Během čtyř let jste ze začátečnice mistryní světa. To je dost rychlý postup...
Já jsem předtím byla pořád zraněná, měla jsem dvě únavové zlomeniny. Teď už jsem delší dobu zdravá a našla jsem svoji parketu - oštěp. Jsem dost všestranná, asi by mi to šlo i v jiných oborech, ale ne tak rychle.
Co děláte, aby vám sláva nestoupla do hlavy?
Moje krédo je, že se chovám a mluvím pořád stejně, nevymýšlím si a říkám, co si myslím. Taky jsem ráda, že jsem s Lukášem začala chodit ještě před tím, takže jsme do toho oba přicházeli společně. I pro něj je to nezvyk, nevěděla jsem, jak to bude snášet, musí třeba čekat, až se všem podepíšu... Já jsem se nezměnila a moji kamarádi to vědí. Kamarády, co jsem měla, mám pořád stejné, jenom na ně mám pořád míň času. To je jediná změna.
Koho cítíte jako největší soupeřku? Jaké máte vztahy s ostatními oštěpařkami? S Nikolou Brejchovou?
Největší soupeřkou je rozhodně Christina Obergföll, protože té se loni nepovedla jen Ósaka a pak finále ve Stuttgartu, což ale byly zrovna dvě nejdůležitější věci sezóny, které jsem jí vlastně vyfoukla. Vztahy s oštěpařkami máme kamarádské, na mítincích se normálně bavíme, i v průběhu závodu. Jenom na velkých závodech je najednou jiná atmosféra, tam chce každý víc, je tam větší stres. Nikola Brejchová byla hvězda, když jsem začínala.
Vzhlížela jsem k ní jako k Paní oštěpařce. Pak jsem ji přehodila, ale i teď si od ní nechám ráda poradit, protože hází oštěpem dvacet let a má co říct.
Co si myslíte o komerci ve sportu?
Já třeba nechápu to zbožšťování sportovců, proč se jim říká hrdinové. Proč bych si měla někoho vážit jen proto, že něco vyhrál? Může to být člověk, kterého bych si jinak nevážila kvůli jeho chování. Nelíbí se mi třeba přeplácení u fotbalistů. Cpou jim stále víc peněz a každý půlrok slyšíte o novém nejdražším přestupu a nemá to žádné hranice. Atletika je v tomhle chudší a kariéra je kratší. Já ale rozhodně nejsem ten typ, že bych třeba propagovala něco, co nechci, jen kvůli penězům. Vždycky si člověk může dát limity, kam už nepůjde.
Jste velmi hezká mladá žena. Je to ve sportu výhoda?
Určitě je to výhoda. U některých disciplín, hlavně u vrhů, ženy ztrácejí ženskost, aby měly ten výkon. Takže jsem ráda, že oštěp není silový, je to spíš technická věc, takže můžu zůstat normální. Vzala jsem už celkem dost nabídek na focení, někdy je to docela zajímavé, nedávno jsme například fotili kampaň na podporu olympiády v Praze.
Jak vypadá váš trénink? Jak se připravujete na olympiádu?
Teď v Praze trénuju tak tři hodiny denně - jeden den posilovna, další odrazy, pak házíme, potom se hází medicinbaly nebo se běhají kopce. A na soustředění trénujeme až osm hodin, dopoledne i odpoledne. Teď odjíždím na velké soustředění na Kanáry, pak bude Chorvatsko, Maďarsko a v květnu už začínají závody. Nechci to před olympiádou přehnat, takže si budu pečlivě vybírat mítinky. Nebo nebudu házet všechny pokusy. To je ale dost těžké, protože když už je člověk v tom laufu, tak to nechce vzdávat po druhém pokusu a věří, že při příštím hodí víc. Na tréninku mě trenér brzdí, ale při závodech se moc nenechám. Tohle se ještě musím naučit.
Kdybyste na olympiádě vyhrála, dosáhnete na nejvyšší metu. Budete mít nějakou další motivaci?
Nejvyšším snem atleta je hodit na velkých závodech světový rekord. Současný světový rekord Menendézové je 71,70 m. Myslím, že je to dosažitelný rekord, dá se to překonat. Určitě snadněji než mužský rekord Honzy Železného. Člověku mnohdy pomůžou větrné podmínky nebo nějaké ideální vzdušné proudění. V oštěpu se může stát, že si člověk zlepší osobák o čtyři metry, což je dost. Ale olympiáda bude těžká, bude to ještě vyrovnanější než loni - dvě Němky (Nerius a Obergföll), Kubánka se po loňské operaci taky dá dokupy a určitě zabodují i Číňanky, ty mají ohromný potenciál.
Kontrolní otázka: Víte z hlavy kolik měří a váží váš oštěp?
To ví přece každý! Váží 600 gramů a měří 225 cm, nedávno jsem si na něj vyráběla pouzdro z trubky na vodu, tam se vejdou přesně tři. Je dost lehký, takže hodně záleží na technice hodu, trefit ho do té osy. Ze začátku jsem házela zbytečně vysoko, to byla energie vniveč. Ale už jsem to vylepšila, svíce už se mi povede jen občas.
Budete se před olympiádou radit také s Janem Železným?
Honza Železný mi hodně pomohl hlavně v začátcích, ale také loni před mistrovstvím světa jsem s ním konzultovala techniku a i před olympiádou se s ním určitě poradím. Většinou stačí dva technické tréninky.
Prý dokonce závodíte v jeho tretrách?
Už ne, ale máme stejně velkou nohu, tak mi několikery nové daroval. V Aténách na olympiádě mi je prostě hodil na postel. Tak jsem házela v tretrách, na kterých bylo vyšité i jeho jméno! Teď už mám jiné, upravené podle mých požadavků. Tretry jsou základ všeho, ty musí dokonale sedět.
Říkala jste, že kvůli sportu nechcete propásnout rodinu. Máte to už trochu naplánováno?
Každý má trochu představu, ale plánovat to úplně nejde. Když se olympiáda podaří, bylo by to velké uspokojení a těžko by se hledala další motivace, takže si dovedu představit, že si dám pauzu... Jenže pak je v roce 2009 mistrovství světa v Berlíně, kde bude narvaný osmdesátitisícový stadion, v Německu chodí na atletiku mraky lidí. A porazit Němky v Berlíně... Tam bude kotel, to bude něco neuvěřitelného. Ale uvidí se po olympiádě. Lukáš je spíš pro rodinu, ale rozhodně mě do ničeho nenutí. Nechává to na mě, je prostě zlatej.
Myslíte, že se po mateřské dovolené dá vrátit zpátky na špičku?
V oštěpu si myslím, že ano. Několik výtečných oštěpařek to tak udělalo a byly úspěšné. Třeba norská oštěpařka Trine Hattestad měla tři děti, objížděla závody a vyhrávala mistrovství světa. Je to spíš o té technice a jak to jednou člověk má v sobě... Prostě jsem si vybrala správnou disciplínu.
Dokážete si představit sama sebe jako hospodyňku na plný úvazek?
Moc ne. Rozhodně nebudu taková ta super hospodyňka. Ne, že bych neuměla vařit. Uvařím ledacos dobrého, ráda vařím třeba segedínský guláš, to je asi dáno mými maďarskými předky. Ale taky se starám o kytičky.
Chystáte se s rodinou utéct z centra Prahy nebo zůstanete?
Já vůbec nejsem z Prahy, takže se chystáme pryč. Kupujeme pozemek poblíž Kladna.
Jak jste na tom se studiem na zemědělce?
Jsem už v pátém ročníku, tedy ve druhém inženýrského studia. Obor se jmenuje péče o biosféru a hodně mě baví, jinak bych to asi studovat nemohla. Letos mám čtyři zkoušky a příští rok mě už čekají státnice a diplomka. Zkoušky letos stihnu, ale ta diplomka bude horší, tomu se budu muset víc věnovat.
Až skončíte s vrcholovým sportem, budete spíše trénovat nebo budete pracovat v oboru - ekologii?
Trénování je samozřejmě nejpřirozenější varianta, protože když se člověk v atletice pohybuje delší dobu, stane se to jeho součástí. Mladší oštěpařky se už teď za mnou občas chodí radit. Člověk rád pomůže, ale v rozumné míře, nesmí mu to narušit jeho trénink. Co se týče budoucí práce v oblasti ekologie, je to možné, když budu mít třeba nějaký dob-rý nápad na podnikání. Jen si nedovedu představit, že bych seděla někde v kanclu.
Myslíte, že někdy napíšete svoje paměti? Zážitků máte plno...
Napadlo mě to, dokonce mě kvůli tomu i kontaktovali. Přijde mi to teď spíš legrační. Ale možná jednou jo. Oba rodiče byli pedagogové, takže by to mohlo být i trochu motivační, naučné. Co člověk za život pochytí, tak může nějak předat. Jen jestli to ale bude pak někdo číst...
Všiml jsem si, že hodně čtete a poměrně náročnou literaturu - Irvinga, Simmela... To u sportovců není moc běžné, ne?
U atletů celkem je. Teď mám bohužel na čtení hrozně málo času. Nejvíc mi baví literatura faktu nebo ještě spíše životopisy, lidské osudy. Četla jsem o Elišce Junkové nebo Mraky nad Barrandovem o hercích. Dřív jsem četla víc, na základce jsem zhltla celou Agathu Christie, a ta je docela obsáhlá.
Jaký máte vztah k muzice?
Poslouchám opravdu všechno možné, folk, rock... Líbí se mi třeba Amy Winehouse, která dostala letos cenu Grammy, ta je dost dobrá. Nebo kapela Fun Lovin’ Criminals, ale nejraději mám Tři sestry, to už se i dost ví. My jsme se s nimi s Lukášem skamarádili a často chodíme na jejich koncerty. Je to perfektní parta a je s nimi legrace. Klasiku taky snesu a dokonce jednou za čtvrt roku si ji i pustím. Zkoušela jsem kdysi i kytaru, ale nehraju. Zato jsme doma vždycky zpívali, táta hraje na piano a zpíváme.
Zazpíváte si někdy i na závodech?
Na těch velkých ne, ty jsou moc profesionální, ale jinak se vozí kytary a zpívá se. Třeba nadějný tyčkař Michal Balner bere na soustředění kytaru a hraje třeba i ty Tři sestry...
Může vás po náročných trénincích a závodech ještě vůbec bavit relaxovat sportem?
Baví mě to, ale takový ten turistický sport. Baví mě jet na kole a pozorovat krajinu. Jezdíme poznávat české země. Loni jsme byli poprvé v Třeboni, Jižní Moravu jsme projeli na kole... Prostě zastavit se v hospůdce, podívat se, jak mají vysokou májku, vyfotit se třeba u Lednice...
Kam jezdíte nejraději?
To se nedá vůbec říct. Každé místo u nás má něco do sebe. Na podzim jezdíme na soustředění na Šumavu, tu máme taky projezděnou na kole. Příbuzné mám v Ostravě, Jablonec je moje rodiště, brácha bydlí v Ústí nad Labem... Mám ráda celé Česko. To nás s Lukášem kromě sportu a Tří sester baví oba - jezdíme poznávat dobrý lidi. Do zahraničí se mi už po skončení sezóny nikam moc nechce. Byli jsme jednou v Řecku, to byla pohoda, ale spíš pojedeme s přítelem jenom někam blízko, třeba autem do Maďarska, protože na lítání už po sezóně nemám.
Tak ještě poprosím o nějaký vzkaz pro čtenáře z Prahy 13?
Určitě přijďte 24. prosince závodit co Centrálního parku v běhu na Makču Pikču, aby byla větší účast! Já tedy přijdu rozhodně. A jestli bude v zimě mrznout, tak si přijdu taky zabruslit na váš rybník. Mějte se všichni hezky a držte mi palce.
Držet palce určitě budeme a přejeme hodně úspěchů, zejména v srpnu v Pekingu.