V žilách mi koluje arménská krev po mamince a česká po otci

Populární herec Bohumil Klepl (51), kterého ještě před pár lety znalo hlavně divadelní publikum, se zapsal do povědomí široké veřejnosti řadou filmových a televizních rolí, zábavným pořadem Hádej, kdo jsem, ale především díky divácky oblíbeným televizním seriálům.

Pane Kleple, narodil jste se v Moskvě, což v určité době bylo plus, ale pak to bylo právě naopak.

V Moskvě jsem se narodil proto, že tam oba rodiče studovali. Ale v mých žilách koluje arménská krev po mamince a česká po otci. Je pravda, že byly roky, kdy se nerozlišovalo, jestli je někdo Arménec, Ukrajinec atd. Pro většinu lidí to byli rusáci. Co to obnášelo, to jsem si vychutnal hned v základní škole.
Do roku 1968 jsem byl občanem Sovětského svazu. Bylo velice složité mě jako muže vyvázat, protože sověti se mnou už počítali jako s budoucím vojákem. Nakonec to otec zařídil a ještě před srpnem 1968 jsem se stal Čechem.

S rodiči jste se vrátil domů do Pardubic, ale za nějaký čas jste opět odjeli do Moskvy.

Otec dostal práci při RVHP, takže jsme tam byly čtyři. Byl jsem dítě z ambasády. Mně tam nic nescházelo, ale jinde to zdaleka tak růžové nebylo. Pamatuji si, jaký tam byl život. Možná ne přímo v Moskvě, ale stačilo vyjet 100 km za ní. Díky otcově práci jsme projeli snad všechny svazové republiky, takže jsem měl celkem přehled. Samozřejmě z pohledu dvanáctiletého dítěte. Pak jsem tam byl v roce 1999 s Divadlem Na zábradlí. Ve slavném moskevském divadle MCHAT jsme hráli divadelní hru A. P. Čechova Ivanov. Tehdy tam přišly máminy bývalé spolužačky z vysoké školy, už stařenky, a viděli toho Bohouška, který byl na kolejích ještě miminko, jak hraje v jejich velkém divadle a ještě k tomu hlavní roli. Toho si docela cením. Měl jsem možnost hrát i v Americe, ale tohle bylo o něčem jiném.

Kdy vás vlastně napadlo, že byste mohl být hercem?

Mojí touhou bylo stát se filmovým režisérem. Víc a víc jsem se v tom utvrzoval hlavně na gymnáziu. Maminka se znala s mnoha vynikajícími moskevskými umělci, mimo jiné také s filmovým režisérem Gerasimovem. Když k nám přijel na návštěvu, tak se ho zeptala, co mé volbě říká. Prý ze mě režisér nebude, ale jsem komediant, tak bych mohl zkusit hereckou dráhu. A tak se také stalo. Přihlásil jsem se na DAMU, byl jsem přijat a studoval jsem u profesorů Jarmily Krulišové a Miloše Nedbala.

O vás nebylo dost dlouho slyšet. Známým jste se stal až v poslední době.

A vidíte, od začátku jsem hrál jako čert. Nejdříve v Chebu, tam jsem měl 25 představení za měsíc, plat 1 800 korun, pak přišla další divadla a já hrál a hrál, jak se říká od nevidím do nevidím. V roce 1994 jsem se dostal do Divadla Na zábradlí, což už byla prestižní záležitost, a pomalu jsem se začal dostávat do povědomí lidí. Pro mediální svět mě objevil režisér Karel Smyczek. Nejdříve jsem dostával menší role, pak přišel film Poklad pana H. s Viktorem Preissem, seriál To jsem z toho jelen s Veronikou Žilkovou, a tak se to začalo pomalu nabalovat. Přišlo i období seriálů a mě se stalo, že jsem najednou hrál v pěti.

To jste musel mít v hlavě pěkný guláš.

No, taky jsem pak byl týden v blázinci.

Díky seriálům jste byl pomalu denně na obrazovce.

To je pravda, ale teď už to tak není. Já jsem před rokem, abych se z toho všeho úplně nezbláznil, požádal produkce určitých televizí o ukončení mého působení v seriálech. Když je něčeho nebo někoho moc, tak je toho příliš. Hanička Maciuchová mi dokonce řekla, že se bojí otevřít i volejovky, aby z nich nevyskočil Klepl. Rozhodl jsem se, že se budu věnovat jenom divadlu, pořadu Hádej, kdo jsem a filmu. Ale skutečně bylo období, že současně běžely seriály Dobrá čtvrť, Místo v životě, Ulice, Letiště, Velmi křehké vztahy a navíc Zdivočelá země. A to už bulvár psal, že Klepl je milionář a že je všude.

Jak jste si vůbec dokázal zapamatovat texty všech rolí? Vždyť jste už musel ztrácet představu, v čem momentálně hrajete?

A právě o tom je hra režiséra Petra Zelenky Herci, ve které teď hraji se Zuzanou Bydžovskou. Jinak text, to je součást mojí profese. Naštěstí moje paměť, i když teď už je to také horší, je celý život trénovaná. Mám v hlavě 10 her a teď bych vám neřekl ani jednu. Ale přijdu do divadla, a protože všechno je podvědomě uložené, tak to naskakuje samo. Je pravda, že čas od času se stane, že tak nějak tupě zírám do hlediště a přemýšlím, co bude. Pak mi kolegové něco nahodí a já se chytnu. Musím připustit, že každodenní natáčení seriálu, to je ale opravdu namáhavé dost. Denně se natočí 13 obrazů a každý z nich má 3 stránky. Což znamená 50 až 60 stránek denně a to se naučit zpaměti nedá. Člověk z toho zkrátka nesmí dělat vědu. Je dané téma, ztvárňujete nějakou postavu a to, co tam říká, je 90 % vata a 10 % informací. A když chytnete rytmus dané role, přemýšlíte u toho a párkrát si to přečtete, tak to jde. Málokterý režisér po mně vyžadoval, abych důsledně a do písmenka dodržoval zadaný text. Například v seriálu Letiště už se scénáře téměř nepsaly. Tam jenom řekli: „Bohouši, tady vyhodíš Zuzanu a Matáska vyhodíš taky“, tak si to dáme naostro. Popravdě, kdyby bylo dobře zaplacené divadlo, asi bych pár věcí nevzal. Divadelní věci bývají dělané z lásky, filmování znamená lepší příjem. Tak to zkrátka je. Já ještě rozlišuji herce, kteří mají nebo nemají hypotéku. Ti, co mají hypotéku, jsou chudáci, protože musejí. Já ji naštěstí nemám. Samozřejmě, že bylo období, kdy jsem si nemohl vybírat, ale teď už mám cenu „ksichtu“, takže trošku můžu.

O divadle a filmu jsme se už zmínili. Vy jste se ale nějakou dobu věnoval také loutkám.

Moje bývalá žena je loutkářka a mě to tenkrát začalo bavit také. Nebylo tolik práce, tak jsem s ní začal dělat divadlo. Na Střeleckém ostrově jsme dělali Divadelní pouť. Tam také začínali bratři Formani, Eva Holubová, Vašek Koubek. Se ženou jsme tam hráli s malým divadlem pohádky, pak jsem začal vymýšlet vlastní představení. Když se narodil syn Tomáš, začali jsme s kluky Formanovými jezdit do světa. S loutkami jsem sjezdil pomalu celý svět. Od Izraele až po Mexiko a Guatemalu. V Divadle v Řeznické jsem hrál takové ty svoje ujetiny a do toho jsem se už plně věnoval svému oboru, činohře.

Ujetiny? Co si pod tím máme představit?

Třeba jsem dělal West Side Story, Shakespearova Mackbetha nebo Kroniku ohlášené smrti od García Márqueze. Ten, kdo si vzpomene a viděl to moje loutkové představení, tak ta inscenace trvala 10 minut a byl to takový výcuc postavený na komediálnosti, kde jsem byl i já herecky důležitý. Vrcholem mé loutkářské epochy byla hra Jana Antonína Pitínského Buldočina. Byla mi věnována stejnojmenná kniha, ve které mám krásné věnování: Věnuji arménskému rytíři, t. č. žijícímu herci českému Na zábradlí. Tak já mám takovouhle knihu. Buldočinu jsme pak rok a půl hráli s mojí ženou v Divadle Na zábradlí.
Možná přijde doba, kdy nebude tolik práce a pak třeba vezmu loutky a u nás v Třebonicích
v hasičárně začnu hrát v neděli odpoledne divadlo pro děti.

Naprosto odlišná je práce v rozhlase. Baví vás?

I když jsem účinkoval v rozhlasových inscenacích, nikdy jsem nebyl profík. Když mi nabídli, abych udělal Švandrlíkova Doktora od jezera hrochů, rozhodl jsem se, že to zkusím. Ale musím vám říct, že to byla veliká dřina. Na tuhle práci musí být speciální talent. Takový Pepík Somr nebo Petr Nárožný a další, to jsou fakt bardi a od těchto mistrů slova se mám co učit. Když přišli se Švejkem, tak jsem to vzal. Švejka považuji za českou klasiku. Myslím, že to je esence dobrého českého humoru a zároveň je tam ta trpkost, protože válka rozhodně žádná sranda není.

Máte vůbec čas na odpočinek?

Koncem roku jsem byl na Kubě. Řeknu vám, že tahle dovolená mě stála hodně sil a peněz. S přítelkyní Ivanou jsme se rozhodli, že nepojedeme se žádnou cestovkou, že si zkusíme koupit letenky, obstarat si víza a přistát na úplně jiném konci Kuby v Santiago de Cuba, kde se pokusíme zcela dobrodružně vystoupit, najít si ubytování a poté procestovat Kubu. V Praze se nám to zdálo naplánované krásně, sešel jsem se s mnoha lidmi, kteří na Kubě byli nebo tam působili, takže jsem měl spoustu informací. Byl jsem připravený na všechno, jen ne na Kubu. Samotní Kubánci, kromě Havany, Havanu, tu neberu jako Kubu, jsou srdeční, milí, a i když žijí v dost hrozných podmínkách, čistotní. My jsme tam v jedné vesnici strávili Silvestra i Nový rok. Místní mě požádali, zdali bych koupil prase, protože tam se na Nový rok peče. Tak jsem koupil prase pro půlku vesnice, sehnal jsem i kubánský rum, oni byli dobrosrdeční, ale čím víc jsme popíjeli, tím víc mě začali litovat, protože já žiji v tom hrozném kapitalizmu, zatímco oni jsou už v komunizmu. Jen nemluvili o tom, že ten jejich komunizmus je přídělový. Pak začaly přípitky, nejdřív viva Kuba, to šlo, pak viva Fidel, to už bylo horší, ale Raúl je pro mě už absolutní minus. Teď ale co s tím? Přítelkyně se mi smála a říkala: „Snad nebudeš pít na Raúla?“ Ale když kolem vás stojí dvacet milých, ale přiopilých Kubánců s mačetami, tak jde hrdinství stranou. Přiznám, že jsem zařval viva Raúl, chlapi mě poplácali po zádech a byl jsem propuštěn ze spárů politické ideologie. Přítelkyně řekla: „S tebou nemluvím,“ a odešla, já jsem za ní hulákal, že jsem nám právě zachránil život a ať si dělá revolucionářku jindy, že jsme na dovolené, zkrátka paráda. Jinak je Kuba nádherná země, zažili jsme tam krásné chvíle, navštívili úžasná místa, která vypadají jako v kýčovitých filmech, palmy s kokosy, modré moře, bílá pláž, nikde ani živáčka. Ale vždycky se někde vylíhnul nějaký Kubánec, který se snažil nám dělat sluhu a když dostane nějaké peníze, tak je schopen zajistit učiněnou hostinu. Ten náš se jmenoval Manuel. Nedovedu pochopit kde, když široko daleko nic nebylo, sehnal špagety, rýži, rajčata, těstoviny, pomeranče, připravil ryby a na pláži nám všechno podával na palmových listech nebo v kokosových ořeších. Když jsme odjížděli, přinesl nám kokosové ořechy napuštěné rumem a řekl, že je to dárek. Bylo to velice milé setkání. Když se ale blížíte k Havaně, tak už cítíte vexlárnu a pak už je to vexláctví úplné. Jako za totáče před Tuzexem nebo na Václaváku.

O lidech narozených ve znamení berana se mimo jiné říká, že jsou tvrdohlaví. Jste paličák?

Moje bývalá žena, současná přítelkyně, děti i známí tvrdí, že  i když to tak nevypadá, tak jsem. Prý to nedělám moc okatě, ale vždy prosadím svou. Ano, to znamení na mě sedí. Do puntíku.
V těch mých beranských projevech mě ale dost často usměrňuje dcera Klára. Ta se občas chová, jako by nebyla dcera, ale manželka.

Potatilo se některé z vašich dětí?

Naštěstí ne. Dcera tancuje hip-hop a dělá gymnastiku, ale k herectví netíhne. Synovi Tomášovi jsem kdysi dal možnost, ale sám uznal, že ho to nenaplňuje a já jsem tomu rád. Navíc my v rodině herectví nemáme, začal jsem s ním já. Rodiče jsou inženýři, syn chce začít studovat vysokou školu, zatím pracoval na letišti v Ruzyni. Dcera je druhým rokem na gymnáziu, takže to se ještě uvidí. Já bych byl moc rád, kdyby začala studovat v zahraničí. Mladí lidé by měli cestovat a poznávat svět, protože osobní zkušenost nic nenahradí.

Zažil jste někdy trapas, na který nedokážete zapomenout?

Mě se lidi dost ptají na Bulharsko, já ho často zmiňuji, ale jen málokdo ví, o co tehdy doopravdy šlo. Protože mám paradontózu, nemám vlastní zuby. Když jsem byl s dětmi v Bulharsku, tak jsem jim v moři ukazoval, jak se stojí na rukách. Stoj dopadl dobře, ale protéza byla fuč a já jsem se hned první den dovolené stal bezzubým. Děti měly krásnou dovolenou, já nevystrčil pomalu ani nos z hotelu a po nocích jsem hledal zuby. Když jsem se vrátil, čekalo mě natáčení. Tak jsem šel za svým zubařem a říkal jsem: „Pane doktore, co budu dělat? V pondělí točím a nemám zuby.“ On mi s naprostým klidem odpověděl. „Zůstaly mi tady po ňáký mrtvý.“ Narval mi je a já točil Rodinná pouta. Tak proto to Bulharsko.

Jak se vám bydlí v Třebonicích?

Skvěle. Za poslední dobu se tam udělala spousta práce a dost se to tam změnilo k lepšímu. Máme úžasný rybník, nádhernou hasičárnu a až bude kanalizace, nebude to mít chybu. Od roku 1988 do roku 1994 jsem bydlel na Velké Ohradě, teď mám domeček. V Třebonicích také bydlí operní režisér Martin Otava, se kterým jsme kdysi hráli v kolínském divadle. S manželkou jsme k němu občas zašli a zkoušeli jsme tam. Tehdy jsem chodil okolo takového malého rozbořeného domečku a řekl jsem si, že by stálo zato zeptat se majitelů, jestli by ho neprodali. Martin se jich zeptal, byli to Holečkovi, a oni mi ho za odhadní cenu skutečně prodali a jsem jim dodnes vděčný. Pomalinku, protože jsem si nebral žádnou hypotéku, jsem si ho dával dohromady.
Honorář za každý film, seriál, každou mediální záležitost byl vždycky na něco. Třeba To jsem z toho jelen, za to je střecha, Letiště šlo na podkroví, koupelnu zaplatilo moje hraní v Americe a tak. Teď mě čeká zahrada. Moc by se mi líbilo, kdyby to bylo ve stylu japonské zahrady. Ale to až bude víc času. Mám radost, že se u mě všem mým známým líbí, dokonce i kuvajtské princezně, která mě navštívila. Vždycky jsem si přál bydlet v Praze a zároveň jakoby na vsi, takže se mi splnil dávný sen, myslím, že mě všichni místní vzali, chodím na brigády, rybářské závody, cítím se tam opravdu doma.

Eva Černá