Každá mince má svůj rub a líc

Seriál, ve kterém si povídáme s představiteli Prahy 13, pokračuje již třetí částí. O rozhovor jsme tentokrát požádali zástupce starosty Davida Zeleného, do jehož kompetencí spadají oblasti bytové politiky, správcovských firem, informatiky a oblast školství. 

Toto je druhé volební období ve funkci zástupce starosty. To už jste asi poznal, co dobrého i méně dobrého tato práce přináší.

Poznal jsem v obou směrech hodně, ale zdaleka ne všechno.Tato práce je nesmírně různorodá, takže poznat vše snad ani není možné. A navíc, já se raději zabývám tím dobrým. A za dobré považuji to, co se pro lepší a spokojenější život na třináctce podařilo udělat. Myslím, že toho nebylo málo. Když se projdete po naší městské části, nemůžete si toho nevšimnout. Nové, barevné fasády obytných domů i školských zařízení, novou tvář dostaly vnitrobloky, skončila rekonstrukce Kulturního domu Mlejn, pokračují úpravy Centrálního parku, řešíme problémy s parkováním ... Ostatně mnohé už zmínili kolegové. Za velký úspěch považuji, že v rámci projektu Bezpečná třináctka uvedeme v život kamerový systém kolem škol. Ten by měl zajistit větší bezpečí našich dětí. V poslední době si možná lidé všimli, že kamery přibývají i na panelových domech. Například na parkovišti, kde bydlím, bylo snad každý týden vykradené některé auto. Díky kamerovému systému se situace výrazně zlepšila.

Nová parkovací místa na Velké Ohradě, to je dost velký posun k lepšímu. Co na to lidé říkají?

Asi byste chtěla slyšet, že to oceňují. Snad ano. To ale nic nemění na tom, že na stůl dostávám spíš stížnosti. Pozitivních dopisů nebo mailů je jako šafránu. Než jsem nastoupil na radnici, tak jsem si také myslel, že všechno se dá vyřešit jednoduše, pokud možno ihned, že nic nemůže být problém. Dnes vím, že každá mince má svůj líc, ale také rub, že nic není tak snadné, jak to na první pohled vypadá. Asi právě proto mě všechno, co se daří, dělá radost. Já jsem původně bydlel na Vinohradech a když jsem se dozvěděl, že se budu stěhovat do Stodůlek, tak jsem šel hledat do mapy, kde vůbec „nějaké“ Stodůlky jsou. Dnes bych odtud neodešel, myslím si, že Praha 13 je dobré místo pro život, je to dobrá adresa.

Působíte jako kliďas, jste opravdu takový?

Domnívám se, že jsem hodně klidný člověk, jak se říká, na mně se dá štípat dříví. Každý pohár ale někdy přeteče. Například hloupost lidí, tak ta mě vytáčí spolehlivě. Když někomu hodinu něco vysvětluji a pak zjistím, že moje tříletá dcera by to pochopila, ale ten člověk ne, to mě nadzvedne.

Co vás do klidu vrátí?

Na prvním místě každopádně dcera a pak práce. Ta mě uspokojuje, má smysl a vidím výsledky.

Do vaší kompetence spadají také správcovské firmy. Nyní se dokončuje prodej bytů a městské časti jich mnoho nezbude. Co budou tyto firmy spravovat?

Práce v tomto ohledu zdaleka nekončí. Prodej bytů ještě probíhá, i nadále bude nutné řídit běžný chod domů, zajišťovat drobné opravy, dělat pravidelné revize... Té mravenčí práce okolo je ještě dost. Časem asi nebudeme potřebovat tolik správcovských firem, ale o byty, které zůstanou v majetku městské části, musí být postaráno. Budou to byty hlavně lidí, kteří zatím nemají na jejich odkoupení. Standardním způsobem uvolněné byty budeme moci poskyt-nout například rodinám s dětmi. V současné době je v seznamu zájemců o obecní byt zhruba 400 žádostí. Já nejsem přesvědčený o tom, že by někteří žadatelé nenašli jiné řešení. Jsou ale lidé, kteří opravdu na jinou možnost finančně nedosáhnou. Všichni si ale musí uvědomit, že byty se přidělují výhradně lidem, pro které je jiné řešení z ekonomického hlediska nemožné. O přidělení bytu jedná bytová komise, která si vyžádá i stanovisko sociálního odboru.

Nyní jako pražský zastupitel spolurozhodujete o dění v celé metropoli. Nadržujete třináctce?

Srdcem patřím sem, takže s tím, že Praze 13 nadržuji, se netajím. Pokud je možné sehnat jakékoli finanční prostředky pro naši městskou část, dělám pro to maximum. Předtím byl v pražském zastupitelstvu pan starosta, podařilo se mu pro naši městskou část sehnat nemalé částky, takže pomyslnou laťku nastavil hodně vysoko. My jsme ale na to dva. Spolu se mnou nadržuje třináctce ještě zastupitelka Gabriela Kloudová a vypadá to, že budeme dobrý tandem.

Tak to vám budeme držet palce. Obzvlášť dnes, kdy finančních prostředků není nikde nazbyt.

Nyní budou na magistrátu uvolňovány nějaké finance pro oblast školství, takže se samozřejmě budu snažit, aby naše školy nevyšly naprázdno. V současné době máme krásné školy, ale zvenku. Je nejvyšší čas investovat do interiérů a vybavení. Například šatny nebo tělocvičny by si renovaci už zasloužily.

Co vašemu pracovnímu tempu říká rodina a především dcera?

Od minulého rozhovoru jsem se stačil oženit a založit rodinu. Renátka, které budou tři roky, moji častou nepřítomnost doma dost těžce nese. Když ráno odcházím, tak se ptá, jestli jdu do práce pro korunky. „Jdu pro korunky, abych ti mohl něco koupit,“ říkám. A pak mě pokaždé dostane. Z prasátka mi přinese třeba desetikorunu, dá mi ji a řekne: „Tati, nechoď.“ Tak to jsem úplně vedle. Věnuji jí všechen volný čas, chodíme na hřiště, do Centrálního parku na procházky, doMlejna na pohádky ... Je to ale málo.O to víc si každou chvilku, kterou mohu být s dcerou, užívám. Víc času na sebe máme jenom o dovolené.

Před nějakým časem jste konečně zkolaudoval chatu, na které jste se snažil udělat si všechno sám. Dostanete se tam vůbec?

Chatička stojí, jezdí tam převážně rodina, já se tam dostanu opravdu zřídka.Moje práce obnáší i víkendy, takže je to trochu složitější.Dovolenou vnímám jako možnost trávit s nimi více času, ale i tak, a to už jsem říkal i minule, zůstávám„jednou nohou“ v práci. Několikrát týdně alespoň zavolám, zda je všechno v pořádku.

Neměl byste také někdy vypnout?

Od té doby, co jsem ve funkci zástupce starosty, tak jsem vlastně snad ani větší volno neměl. Navíc i na dovolené se mi neustále honí hlavou, jak to či ono nejlépe udělat nebo vyřešit. No a když se ještě dostanete do kontaktu s lidmi, kteří mají podobné zaměstnání, tak to je konec. Diskutujeme o tom, jak určitou věc dělají a řeší jinde, abychom se pokud možno vyvarovali chyb, nebo naopak sbíráme informace o věcech, které se podařily.Takže já si práci nosím nejen domů, já ji i vozím s sebou.Tomu se člověk neubrání. Je to stejné, jako když se sejdou dva kuchaři, ti hovoří o receptech, řezníci si vyměňují zkušenosti s bouráním masa a přípravou jitrniček...Takže nějaké „vypínání“ zatím nehrozí. Ale nemyslím, že bych byl v tomto směru výjimka, moji kolegové jsou na tom stejně.

Eva Černá