O životě a štěstí stromů
Při našem spěchu za prací, do škol i po nákupech ani nevnímáme, že jdeme okolo stromů. Jsme zamyšlení a jen tušíme jejich siluety. Všimneme si jich vlastně často až když zmizí. Každý se k tomu postaví po svém. Někdo jde dál a ihned na to přestane myslet. Další je rád, že jsou pryč. Stejně z nich padalo listí, pyl, květy… Někdo si jen posteskne, že je jich škoda, ale ihned zapomene a ponoří se do svých každodenních starostí. Další se až hystericky rozčílí, jak může někdo takhle ničit přírodu? Začne volat a psát na různé instituce a domáhá se potrestání viníka. Ale přemýšlíme někdy o složitém životě stromů? O jejich štěstí? Moc asi ne, pokud se jimi nemusíme zabývat pracovně a nejsme lesáci, správci zeleně, krajináři, zahradníci, botanici nebo dřevaři. Celý život stromu je dokonale naplánován v jeho semeni, je dán geneticky. Je tam zapsána informace o jeho budoucím tvaru, velikosti, barvě, květech, plodech, zkrátka o všem. Stromy jsou němí svědkové života lidí. Kdyby mohly přemýšlet a mluvit, asi by toho o nás napovídaly moc, až bychom se divili, co vše bychom se od nich o sobě dozvěděli. Možná je naše štěstí, že mají svůj život tak tichý a nenápadný. V pravěku žily stromy nerušeně, nikdo neřídil jejich životní dráhu. Stromy stejného druhu si byly podobné a jejich podmínky k životu se také pramálo lišily. Některým život předčasně ukončily bouře nebo vichřice. Dnes je jejich život jiný. Stejně jako domácí zvířata se staly součástí lidského života a jejich život je většinou úplně podřízen rozhodování člověka. Málokteré stromy v Čechách žijí svým prastarým způsobem, v člověku nepřístupných končinách. Takové stromy se z mladých jedinců vyvinou do zralosti a plodnosti, poklidně přejdou do stáří a jejich torzo je dále domovem pro ptáky, brouky, larvy a houby. Ti je postupem času úplně rozloží a vrátí zpátky zemi. Takové štěstí má dnes jen málo stromů. Jejich život je od ideálu na hony vzdálený.
Narodí-li se v krásném horském lese jako smrky, nemusí mít zdaleka vyhráno. Žijí často jako nerovnovážná smrková monokultura, takže jsou náchylné k napadení kůrovcem a nedožijí se ani doby zralosti. Doba zralosti pro ně však znamená smrt, protože přišla doba kácení. Z lesa se stanou kmeny – dřevo. Produkční les je pěstován pro dřevo, i když my jej vnímáme při své návštěvě úplně jinak. Cítíme jeho vůni, vnímáme jeho krásu, ochutnáváme jeho plody a čerpáme jeho energii. Přijedeme za rok a najdeme tu jen mýtinu. Cyklus produkčního lesa začíná znovu od malých sazeniček.
Také se mohou narodit jako jabloň nebo hrušeň v produkčním sadu. To se o štěstí stromu vůbec nedá mluvit. Stromem je tu i vícekrát roubovaný jedinec, který je všemi dostupnými prostředky povzbuzován k plodnosti. Tiše snáší každoroční hluboké řezy, chemikálie na ochranu proti škůdcům i hnojiva. Po 15 letech je zcela vyčerpán, plodnost klesá a nastává obnova sadu. Nikdo už nepřemýšlí nad jeho osudem.
O štěstí stromu se dá mluvit někdy, když se stane stromem alejovým. Takové stromy pamatují i několik set let zpátky. Významný rozvoj alejí v ČR nastal v období baroka, při budování nových, císařských silnic. Hráz stromů měla vytvořit souvislý stín, který pak zvyšoval pochodovou aktivitu vojsk i tažnou sílu zvířat. Některá torza starých alejí jsou patrná a chráněná dodnes. Jejich součástí jsou hlavně úctyhodné lípy, duby nebo buky. V případě alejových stromů se dá mluvit o smůle, když se silnice rozšiřovala a necitliví stavebníci stromům uťali kořeny často ani ne metr od kmene. Vše pak za sebou pečlivě zasypali a zahladili. Stromy neplakaly, jen tiše trpěly. Pak ještě několik let cítily, jak je napadá hniloba do kořenů. Každý rok se na jaře dál halily do svého zeleného hávu. Nikdo nic nepozoroval i 20 let, než přišla větší vichřice. Velikáni s praskotem spadli na zem a roztříštili se na kusy.Majitel či správce aleje mohl mluvit o velkém štěstí, když skončil jen život stromů. Při hlubším zkoumání je mnohdy patrné, že strom žil jen z 10 % zdravých kořenů. Byl krásně zelený, ale úplně ztratil stabilitu, a tak i provozní bezpečnost. Alejové stromy mají také smůlu, že jsou „na ráně“ a často bývají terčem nešetrných a zbytečných řezů v koruně. Často vidíme v předjarní krajině ohyzdné pahýly lip, které byly ještě v zimě krásně košaté. Proč? To není péče o stromy, to je trestné poškozování dřevin. Takové stromy pak vytvoří korunu sekundární, ale protože jim nestačí listová plocha k asimilaci živin, vyhání další větve i na patě kmene ve snaze se nějak zachránit. V krajině často vidíme takto zmrzačené jedince. Sekundární koruna bývá plná tlakového větvení, které se může rozlomit. Také bývá napadená hnilobou, která se okamžitě dostává do řezných ran. Tímto počinem se život stromu výrazně zkrátí. Základem péče o stromy je pokud možno nechat v klidu žít, příliš si jich nevšímat a neřezat je zbytečně. Někdy je však nutné provést zdravotní či bezpečnostní řezy u starých velikánů, odlehčit jim těžkou korunu, je-li nesymetrická nebo zvýšit podjezdnou výšku. Citlivé zdravotní řezy nebo vazby v korunách jim život prodlužují.
Stromy na venkově miluje i člověk krajinář či obyčejný vesničan. Jsou to němí strážci božích muk, kostelů, kapliček či chalup v kulturní barokní krajině. Z těchto jedinců se často stávají obři, které památkáři a ochránci přírody označují jako „Památné stromy“ s vysokým stupněm péče ochrany. V těchto případech lze mluvit o štěstí stromů. Jsou často značeny jako významné krajinné prvky již na vojenských mapách z dob Marie Terezie a Josefa II.
A jaké mají štěstí stromy sídlištní? Podle mne ho moc nemají. Často jsou sázeny do špatné sídlištní půdy nahusto a pár let se čeká, kdo se z nich chytne a jak se mu poroste. Asi po 10 – 15 letech je nutné u těchto lesíků udělat probírky. Vybrat silné jedince a jejich růst podpořit kácením méně vitálních sousedů. Někdy se stane, že jsou vedle sebe natlačeni dva stejní krasavci. Pak přichází člověk sadovník, zahradník nebo dendrolog a ten rozhodne, který z nich přežije. Stává se, že u nich stojí dlouho několik takových odborníků a ne a ne se rozhodnout. Sídlištní strom může být také například vrbou, topolem, břízou nebo jasanem. Byl zde na počátku sadovníkem navržen proto, aby tu rychle zaplnil prostor zelení. Roste rychle, není náročný na kvalitu země, často vydrží sucho a letní horko vyprahlých sídlišť. Pro tyto účely jsou voleny stromy, kterým se říká pionýrské dřeviny. Jsou vysemeněny vždy první na různých výsypkách, kde půdotvorný proces teprve začíná. Daní za jejich službu je křehké dřevo, náchylné k hnilobě a lámavosti. Pokud je takový strom na svém stanovišti 20 – 30 let, stává se potenciálně nebezpečným.Může ohrozit pádem větví či celého kmene majetek obyvatel nebo ohrozit bezpečnost lidí. Vlastník či správce pozemku si nikdy nesmí dovolit pěstovat strom se sníženou provozní bezpečností. Ortel smrti stromu bývá zpečetěn dendrologem, který napíše záporný posudek. Vedle něho by měl vždy sadovník vysadit také druh dlouhověký. To je často problém, protože stromy středně i dlouhověké jsou na klimatické, vláhové i půdní podmínky mnohem náročnější. V podmínkách sídliště se jejich život zkracuje o polovinu i více než je geneticky dáno. Jejich život zkracuje i množství psů, které si na nich někdy zkouší svou sílu tesáků nebo zvednou již po stopadesáté nožku na náběhy kořenů. Potrhaná či rozleptaná kůra se těžko zaceluje a v zasolené půdě i odolné „městské“ stromy brzy usychají. Člověk sadovník tedy svou sídlištní zahrádku stále obměňuje a obohacuje o různé druhy stromů, které jsou schopné déle žít v suchu a nekvalitní, často zasolené půdě. Má na druhy jiný pohled než člověk krajinář a ekolog, který například řeší, zda stromy jsou v krajině původní či nepůvodní. Snaží se likvidovat porosty akátů, mezi nimiž žádné další rostliny nepřežívají díky jejich kořenovým výměškům. Sadovník na sídlišti po nich s povděkem sahá, když mu zbývá jen úzký pás zeleně u komunikací. Ví, že vysadit zde jakékoliv „krásné“ jedince by byl hřích a rozsudek smrti pro ně.
Poslední kapitola o štěstí a životě stromů jsou výsadby na předzahrádkách a na vedeních inženýrských sítí. Ani zde není štěstí stromů úplně vyloučeno, když jsou výsadby provedeny s rozmyslem. Na předzahrádky se velké stromy většinou nehodí. Vždy dorostou do velikosti, kdy obyvatele domu rozdělí na dva tábory. Na ty, kteří chtějí okamžitě odstranit a často jim škodí brutálními metodami. A naopak na ty, co by je chránili vlastním tělem, protože je tu přeci vysadili, když se nastěhovali do paneláku a nic tu nerostlo. Takové stromy se pak opět posuzují z různých hledisek. Posuzuje se zdravotní stav, provozní bezpečnost, jejich vhodné či nevhodné umístění z hlediska kolize s balkony a okny obyvatel, inženýrskými sítěmi. Taková rozhodování trvají i několik měsíců, ale výsledné řešení nikdy nepotěší všechny obyvatele.
Na závěr je třeba dodat, že legislativně řeší ochranu dřevin rostoucích mimo les zákon č. 114/92 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění. Je trestné jakékoli poškozování a také nepovolené kácení dřevin. Při rozhodování o kácení dřevin rostoucích mimo les i na soukromých pozemcích a zahradách je třeba jednat se zástupcem orgánu ochrany přírody a krajiny. Žádost o povolení se podává v případě stromů, které mají 80 cm obvod ve výšce 130 cm od země. Dále je třeba žádat o povolení v případě likvidace keřové skupiny o rozloze větší než 40 m2.