Světový scénograf z Plzně
Čtvrté největší město naší vlasti ležící na soutoku řek Mže, Radbuza, Úhlava a Úslava, ze kterých se směrem ku Praze stává Berounka, je rodištěm významného českého filmového architekta a výtvarníka. Karel Černý se v Plzni narodil 7. dubna 1922. Pocházel z rodiny úředníka Škodových závodů. V Praze, kam se rodina těsně před válkou přestěhovala, vystudoval architekturu u Pavla Smetany a Jana Emila Kouly. Osudovým se pro něj ale stal film. K němu jej přivedla víceméně náhoda. Ve válečných letech si přivydělával jako komparsista. Čerstvě osmnáctiletý trávil se svou dívkou prázdniny v Bechyni, kde zrovna natáčely film Ohnivé léto dvě prvorepublikové hvězdy Lída Baarová a Svatopluk Beneš. Karel se svou dívkou v něm shodou okolností dostali dvě malé role. Karel Černý ale u herectví nezůstal, neboť objevil kouzlo filmové architektury, ve které byl na špičce. Jeho jméno najdeme v závěrečných titulcích devadesátky filmů a nespočtu televizních prací. Jako pomocný režisér se podílel na filmu Řeka čaruje a jako samostatný architekt se poprvé objevil ve filmu o Emilu Zátopkovi. Definitivně se do povědomí českých diváků zapsal v roce 1953, kdy vytvořil kulisy pro film Karla Zemana Cesta do pravěku. O deset let později se seznámil s Milošem Formanem a stal se dvorním architektem pro všechny jeho československé filmy. Díky této spolupráci Černý vstoupil také do povědomí mezinárodního. V roce 1985 byl pozván, aby se účastnil oscarového ceremoniálu. Formanův Amadeus zde byl oceněn osmi prestižními soškami, z nichž jedna patřila právě Karlovi Černému. Jeho služeb hojně využívali režiséři Karel Kachyňa, Jaroslav Mach nebo Jiří Sequens. Je podepsaný pod většinou českých filmových a televizních evergreenů jako je Král Šumavy, Noc na Karlštejně či Ecce homo Homolka. Od roku 1956 pracoval pro Československou televizi v níž navrhoval dekorace k dlouhé řadě televizních písniček, reklamních spotů, inscenací, filmů a k seriálům, jako byly 30 případů majora Zemana, Hříšní lidé města pražského nebo My všichni školou povinní. Kromě toho scénograficky vypravil čtrnáct inscenací v Městských divadlech pražských a v plzeňském divadle J. K. Tyla. Navíc projektoval přestavby hotelu Zlatý lev v Liberci a interiéry divadla ABC. Jeho kolegové o něm říkávali, že se dokázal pohybovat napříč různými žánry, a hlavně byl všude a ve všem dobrý. Oceňovali na něm, že nikdy nezkazil žádnou legraci a dokázal si povídat s režiséry, herci i posledním osvětlovačem na place. Uměl perfektně vyplnit kompozici a vynalézavě rozčlenit prostor. Koncem šedesátých let působil jako pedagog na katedře scénografie DAMU, toto povolání ale byl nucený opustit po emigraci dcery. Od devadesátých let potom přednášel v Písku na Soukromé vyšší odborné škole filmové. V roce 2013 byl oceněn Českým lvem za mimořádný přínos tuzemské kinematografii. O rok později, v devadesáti dvou letech, se v jihočeském Táboře vypravil do filmového nebe.