Profesionál s nadhledem a pokorou
Profesionál s nadhledem a pokorou
Už během studií loutkoherectví na divadelní fakultě AMU se Petr Forman věnoval pouličnímu divadlu, účinkoval s bratrem Matějem na divadelních poutích na Střeleckém ostrově jako člen rodiny Váňovy. Společně pak působili v divadle Tůjů a posléze založili Divadlo bratří Formanů. S představeními tohoto spolku divadelních nomádů s úspěchem procestovali nejen celou Evropu, ale hráli i v USA a Mexiku. V Divadle bratří Formanů působí jako herec a režisér. Asi nejúspěšnější inscenací Divadla bratří Formanů je loutková Barokní opera (1992) s mnoha sty reprízami.
Po ní následovaly inscenace Kejklíř matky Boží (1993), Sedlák, čert a bába (1994) a Prodaná nevěsta (1996). Po těchto relativně menších projektech přišly tři podstatně náročnější: Nachové plachty (2000), hrané v nákladním člunu, přebudovaném na plující divadlo, opera Philipa Glasse Kráska a zvíře realizovaná v historické budově Národního divadla (2003) a Klapzubova jedenáctka inscenovaná v divadle Minor (2005). Samostatnou kapitolou je pak letitá spolupráce s francouzským Cabaret Théâtre Dromesko na putovním představení La Baraque - Bouda (1997). Společně se svým otcemMilošem Formanem a bratrem Matějem Formanem získal Cenu Sazky a Společnosti pro Divadelní noviny za realizaci buffopery J. Suchého a J. Šlitra Dobře placené procházky v Národním divadle (2007). Zatím posledním projektem Divadla bratří Formanů je velmi úspěšné Obludárium (2007).
Petr Forman je známý také jako herec ve filmu a televizi. Po dětském účinkování v trilogii o rodině Homolkových se objevil jako hlavní postava ve filmu Vojtěch, řečený sirotek (1990), následoval Svěrákův Akumulátor (1994), Barokní opera (1997), Vaterland – lovecký deník (2004), Horem pádem (2004), Kousek nebe (2005), U mě dobrý (2008), Rodinka (2010) a další.
V březnu tohoto roku se na dva týdny objevil ve Mlejně, aby zde s italským režisérem Robertem Magrem spolupracoval na přípravě nového představení Decadi italské cirkusové a divadelní supiny MagdaClan. Kromě toho Italové ve spolupráci s našimi herci připravili společné představení, které diváci viděli 22. března. Den poté uvedl MagdaClan první verzi svého nového projektu.
Petr Forman nebyl ale ve Mlejně poprvé. V 90. letech zde hrál v představení Ctibora Turby Archa bláznů a uvedl zde s bratrem i slavnou Barokní operu. Do nového Mlejna se vrátil po 18 letech krátce po práci na opeře Čarokraj v Národním divadle. Mezi tím ale odehrál několik představení Obludária ve Francii a hned se tam zase vrací. Ve Mlejně proběhla první část zkoušek představení Decadi se skupinou MagdaClan. Premiéra bude sice v Bruselu, ale předpremiéru viděli první diváci právě u nás.
Petře, jak se ti u nás ve Mlejně pracovalo?
Možnost dělat u vás byla velikým posunem v práci MagdaClanu. Zajistili jste nám podmínky, které umožnily se intenzivně soustředit na práci v tom krátkém čase dvou týdnů. Vznikla první verze představení Decadi. Uvidíme, jak se bude dařit dál.
Budeme moci představení ještě někdy v Čechách vidět?
Doufám, že všechno, co je naplánované, vyjde. Stan MagdaClanu by měl stát v září na plovárně naproti hotelu Pyramida. Teď se připravujeme na bruselskou premiéru. Na představení, jehož ukázku jsme uvedli ve Mlejně, musíme samozřejmě ještě hodně pracovat. Když bude třeba ještě po premiéře něco dodělat, tak bychom se možná vrátili v létě do Čech a ještě na představení pracovali. Každopádně v Praze by měla skupina MagdaClan zahrát mezi 13.- 16. září.
Divadlo bratří Formanů je určitě jedním z nejlepších nezávislých divadelních projektů, které Česká republika může nabídnout, a to doma i v zahraničí. Všechna představení jsou spojená s úžasnými zážitky pro každého, kdo měl to štěstí je vidět naživo.
Teď se hraje Obludárium ve Francii. Uvidíme ho ještě v Čechách?
S Obludáriem je to tak, že už spíš dohráváme. Hraje se pátý rok, máme za sebou přes 400 repríz. Tak jsme trochu přibrzdili. Prahu zatím konkrétně neplánujeme. Letos budeme jen v létě v Telči. Rád bych tady ještě zahrál, ale necháváme to pootevřené, aspoň zatím. Těžko hledáme termíny a může se stát, že to letos již nezvládneme. O to víc se snažím přivézt do Prahy MagdaClan!
Hodně cestuješ po světě, s kouzelným světem divadla a filmu máš bohaté zkušenosti. Může tě ještě něco překvapit?
Tady v Annecy ve Francii, kde momentálně pobýváme, máme skvělého „souseda“. Udělám vše pro to, aby ho mohli vidět lidi u nás v Čechách.Takovéhle umělce bych si přál přivézt. Perfektní profíky, osobnosti s tou nejvyšší kvalitou řemesla a zároveň s nadhledem, pokorou a skromností... Stejně jako Roberto, se kterým jsme pracovali ve Mlejně. Dlouho jsem na takový okamžik čekal - náš „soused” provazochodec otevřel plachtu stanu na konci sveho představení a stoupal nad naším Obludáriem do oblak...
Čas věnovaný sportu nikdy není časem ztraceným
V rámci oborových dnů školy navštívila začátkem dubna FZŠ prof. Otokara Chlupa jedna z nejlepších československých i českých atletek historie Jarmila Kratochvílová. Rodačka z Golčova Jeníkova je stále držitelkou dosud platného světového rekordu na 800 metrů, který časem 1:53,28 vytvořila 26. července 1983 v Mnichově. Tento rekord je nejdéle trvajícím světovým rekordem v atletické historii.
Paní Kratochvílová, než se dostaneme k rekordům a medailím, prozraďte nám, jaké byly vaše sportovní začátky.
Vyrůstala jsem na vesnici, takže kolo, brusle, sáňky... Jako děti jsme pořád někde lítaly. Tehdy byla vesnice jedna velká tělocvična. Když jsem chodila asi tak do osmičky, byla jsem v běhu rychlejší než kluci. Nějaké předpoklady jsem asi měla. Ale opravdově jsem se atletice začala věnovat až v Čáslavi, v druhém ročníku gymnázia. Na první trénink mě tehdy přivedla kamarádka.
To už vám ale bylo sedmnáct.
Ano, bylo to poměrně pozdě. Ale měla jsem štěstí na trenéra. Miroslav Kváč mě nijak nehýčkal. Snad právě proto se poměrně brzy začaly dostavovat výsledky, i když zprvu jen na domácích sportovištích. Ze začátku jsem se věnovala sprintům na 100 a 200 metrů, pak přišla čtyřstovka a osmistovka. Mým prvním opravdu velkým závodem bylo Mistrovství Evropy v Praze v roce 1978. Hned za dva roky byly olympijské hry – největší závod, kde odměnou je už samotná účast.
Většina sportovců se ale na olympiádu nikdy nedostane.
Olympijské hry mají přísná kritéria, například pro atlety jsou to opravdu tvrdé atletické limity a ty musí splnit. Za světovými výkony je několikaletá každodenní práce. Za rok nebo za dva se sportovec nemůže dobře připravit. Talent sice pomůže, ale tréninkovou dřinu nenahradí.
Vám se to povedlo.
To byl rok 1980, olympiáda byla v Moskvě. Když jsem tam odjížděla, říkala jsem si, že by bylo fajn dostat se mezi osmičku nejlepších na světě - do olympijského finále. To byl takový můj sen. Splnil se, skončila jsem druhá za německou závodnicí Maritou Kochovou a domů jsem si vezla stříbrnou olympijskou medaili. Na olympiádě jsem zaběhla československý rekord a poprvé v životě se mi otevřela cesta k lepším tréninkovým podmínkám.
Lepším? V čem?
Víte, já jsem nebyla zařazená v žádném sportovním centru, chodila jsem do práce, dálkově studovala a musela trénovat. Nešlo to
pořádně skloubit – ráno jsem vstávala ve čtyři, šla běhat někam na silnici, pak domů, umýt se, do práce, tam být osm hodin, na trénink do Čáslavi, večer se učit. Tak jsem to dělala až do olympiády. Teprve od té doby jsem nemusela do práce na celých osm hodin, ale „jen“ na polovinu. Proto je pro mě tato medaile velice cenná. Je olympijská, navíc mi usnadnila život. Mohla jsem začít dvoufázově trénovat, konečně jsem se také vyspala...
Asi nejúspěšnější byl pro vás rok 1983.
Tehdy se poprvé v historii konalo v Helsinkách ve Finsku mistrovství světa atletů. Předtím bylo jen mistrovství Evropy nebo olympiáda (jednou za 4 roky). Moc jsem si přála na téhle velké soutěži porazit Maritu Kochovou a moc jsem si přála konečně slyšet naši hymnu. Připravovala jsem se na 400 m a do štafety. Asi 10 dnů před mistrovstvím jsme měli startovat na závodech v Mnichově, já na 200 m. Protože mě ale doma chytila silná křeč do nohy, na poslední chvíli jsme se domluvili, že nepoběžím 200 m, protože je to velice rychlé, ale osmistovku. Ta nebyla mojí disciplínou, nikdo ode mě nečekal zázraky, běželo se mi dobře, prostě jsem si ten závod užívala. Výsledkem byl světový rekord, který se už 29 let snaží někdo překonat. Za pár dnů jsem v Helsinkách vybojovala zlato v běhu na 400 i 800 m a stříbro ve štafetě. Byl to asi fakt úspěšný rok. ☺
Prožila jste někdy opravdu velké zklamání?
Byla to naše neúčast na XXIII. letních olympijských hrách v Los Angeles v USA. Čtyři roky jsem se připravovala a pak jsme tam díky politické situaci jet nemohli.
Kdybychom měli zmínit všechny vaše úspěšné starty, medaile, rekordy v hale i na dráze, bylo by to na dlouho. Na jeden svůj světový rekord jste ale pozapomněla i vy.
To máte pravdu. Je to dosud nepřekonaný halový světový rekord na 400 m (49,59 s) z Milána. 7. března mu bylo 30 let. Nebýt
toho, že mi v ten den zatelefonoval jeden známý, asi bych si opravdu nevzpomněla.
Dnes působíte na pozici trenérky. Co pro vás znamenal váš trenér v době, kdy jste aktivně sportovala?
Trenér je důležitý. Spousta věcí, které jsem dokázala, je jednoznačně jeho práce. Nedovedu si představit, že někdo řekne: „Už jsem tak dobrý, že mohu trénovat sám“. Já bych to bez trenéra nezvládla. Jako trenérka bych si přála objevit další Ludmilu Formanovou a Hanu Benešovou.
Přišly dny, kdy jste chtěla atletiku pověsit na hřebík?
Určitě. Když jsem byla opravdu hodně unavená, necítila jsem se fit, byly nějaké problémy... Několikrát jsem si řekla, že ráno na
trénink už nepůjdu. Jednou jsem dokonce vynechala dva dny. Tenkrát jsme se s trenérem kvůli něčemu dost pohádali a já si řekla, že to nemám zapotřebí. Doma jsem ale stejně tu svou „denní dávku“ odběhala. Byly krize, ale všechny rychle přešly.
Blíží se olympiáda v Londýně. Co myslíte, bude váš světový rekord překonán?
Mám takové dvě „favoritky“ – jedna je z Keni, druhá z Jihoafrické republiky, ty na to mají. Uvidíme. Olympiáda je obrovská motivace, ale možná, že pro ně důležitější než překonání světového rekordu bude zisk olympijského zlata. To vám nikdy nikdo nevezme.
Kdybyste položila na misky vah to, co vám atletika dala a co vzala, jak by to dopadlo?
Atletika mi dala hodně. Poznala jsem kus světa, spoustu prima lidí, naučila mě vyrovnat se s problémy, umět přijmout porážku a znovu se „poprat“ o vítězství... Dělám ji tři čtvrtiny života a kdyby mi víc vzala než dala, dávno bych od ní byla na sto honů daleko.
Co byste vzkázala našim začínajícím sportovcům?
Každý sport má své kouzlo. Ale vydržet u něj, zvlášť v dnešní době, která nabízí řadu nejrůznějších aktivit, je hodně těžké. V každém případě sport člověka formuje, učí ho slušnosti, vůli, vytrvalosti... Všichni nedosáhnou vrcholných výkonů, takový je život. Ale čas věnovaný sportu nikdy není časem ztraceným.