Druhá světová válka ve Stodůlkách
V prvých májových dnech tohoto roku uplyne 70 let od ukončení II. světové války, jednoho z nejstrašnějších válečných konfliktů v dějinách. Válka poznamenala životy všech obyvatel Československa. V následujícím článku se soustředím především na události a osudy lidí ve Stodůlkách a nejbližším okolí. Těžké období bylo předznamenáno už Mnichovem v roce 1938 a vznikem tzv. II. republiky a naplno vypuklo po německé okupaci 15. března 1939.
Již v průběhu roku 1938 náš národ projevil rozhodné odhodlání bránit svou svobodu. Na stále se zhoršující mezinárodní situaci československá vláda reagovala v květnu vyhlášením částečné mobilizace. Ze Stodůlek bylo povoláno k obraně republiky 50 vojáků v záloze. Hitlerovské Německo ustoupilo od našich hranic, mobilizace byla po čase odvolána, klid však nenastal. Stále více se množily akce henleinovských bojůvek v našem pohraničí, bylo jasné, že se schyluje k válce. To se odráželo i ve Stodůlkách, děti ve škole nacvičovaly chování při náletu, lidé kopali provizorní úkryty, učili se zatemňovat okna, zacházet s maskami a poskytovat první pomoc zraněným. Děti byly z měst odesílány k příbuzným na venkov, kde nehrozilo takové nebezpečí. Já v té době chodil do druhé třídy obecné školy ve Stodůlkách, v době mobilizace mě otec odvezl ke svým příbuzným na Českobrodsko.
V září 1938 hitlerovské Německo vystupňovalo štvanici proti našemu státu s cílem nejprve odtrhnout naše pohraničí a posléze pohltit vše ostatní. Odhodlání obyvatel bránit svůj stát vyvrcholilo 22. září stotisícovou manifestací před tehdejším parlamentem – budovou Rudolfina. Nová vláda v čele s gen. Syrovým, legionářem a hrdinou I. světové války, vyhlásila všeobecnou mobilizaci. S nadšením nastupovali všichni povolaní muži ke svým útvarům, někteří až na Podkarpatskou Rus, jako Stanislav Plot, učitel stodůlecké školy. Na návsi pod školou se sjelo množství mobilizovaných nákladních aut z okresu Praha – venkov pro potřebu čsl. armády. U Dezortovy cihelny a vápenice (dnes točna autobusů) byla umístěna protiletecká dělostřelecká baterie, druhá byla v lokalitě Na Hlásku (dnes ulice U paloučku a K Jasánkám). Bylo nařízeno provést zatemnění všech oken, v budově školy byla zřízena stanice protiletecké ochrany.
Vláda a prezident se však podvolili mnichovské dohodě a pohraničí bylo postupně okupováno německou armádou. Z pohraničí přicházeli čeští lidé, kteří museli narychlo opustit své domovy před zdivočelými Henleinovci. Ve Stodůlkách byli muži ubytováni v sálech hostinců Na Nové, U Slovana a U Bílého beránka. Dostali vyřazené uniformy od armády. Říkali jsme jim „táboráci“, pracovali na rozšiřování silnic k Bílému beránku a k Řeporyjím.
Druhá republika, zbavená pohraničních oblastí, opevnění a třetiny své ekonomické síly, nemohla dlouhodobě odolávat snahám Německa o úplné ovládnutí Československa. Do Stodůlek přijel hned po 15. březnu 1939 oddíl gestapa, zatkl 15 stodůleckých občanů levicového smýšlení v rámci celostátní akce „Gitter“ (mříže). Rozloučit se s nimi přišel jen stodůlecký farář František Fiala. Z nařízení okupačních úřadů musel z funkce starosty odstoupit nedávno jmenovaný Václav Kubr, úřadům vadila jeho legionářská minulost. Byl nahrazen bývalým řídícím učitelem stodůlecké obecné školy Adolfem Pokorným, který ve funkci setrval až do konce války. Dalším opatřením okupantů bylo zabrání vojenského cvičiště Motol a zákaz používání cesty z Vidoulí, která byla postavena svépomocí v r. 1938 jako nejkratší cesta k tramvajové dráze z Košíř do Motola.
Veřejný politický život ustal, byl zakázán Sokol, rozpuštěn sportovní klub Rudá Hvězda a v holičstvích se objevily nápisy „Děkujeme, že zde nehovoříte o politických událostech“. Činnost lidí se přesunula do zájmových spolků a organizací, jako byly divadelní ochotnické spolky, pěvecké soubory, okrašlovací organizace, šachové kluby. Tajně se poslouchal zahraniční rozhlas, za jeho poslech byl trest smrti. Kdo měl nepřihlášenou zbraň, tajně ji pečlivě ukryl. Zářným příkladem bylo ukrytí většího počtu vojenských pušek již na podzim 1938 v zahradnictví pana Foubíka v Rybníčkách (lokalita u prameniště Motolského potoka). Tajné vynášení zbraní z ruzyňských kasáren organizoval pplk. Mašín za pomoci svých přátel. Zbraně ukryl zahradník Foubík hluboko pod květinovými záhony, přečkaly tu bez úhony celou okupaci. Pan Foubík začátkem války odešel na Střední východ a bojoval v čsl. vojenské jednotce gen. Klapálka v Sýrii i v bitvě u Tobruku. Byl těžce raněn, ale chtěl se účastnit otevření druhé fronty v Evropě. Podlomené zdraví mu to neumožnilo, zemřel v Londýně 9. února 1944 v 63 letech a byl pohřben s nejvyššími vojenskými poctami v Daventry u Londýna.
Okupační teror se záhy dotkl i života občanů ve Stodůlkách. Všichni lidé byli otřeseni událostmi 28. října a 17. listopadu 1939. Mezi devíti zastřelenými vysokoškoláky po demonstracích v Praze byl i student ČVUT Václav Šafránek, syn bývalého majitele stodůleckého dvora čp. 27, který stál u zrodu Nové kolonie a Vidoulí. Václav Šafránek se po 15. březnu zapojil do odbojové organizace Obrana národa, byl pověřen úkolem studentské spojky. K uctění jeho památky bylo po válce vidoulské náměstíčko pojmenováno jeho jménem.
Okupace a válka změnily život všech lidí. Záhy nastal nedostatek potravin, čtyřčlenná rodina měla nárok na ¼ l odstředěného mléka na den, podobné to bylo i u ostatních potravin. Textil, obuv, uhlí byly na poukaz či na body. Kdo měl nějaký pozemek, začal pěstovat zeleninu, chovat slepice, králíky... Naše rodina přeměnila zahradu na záhony zeleniny a brambor, chovali jsme drůbež, prasátko i kozu. Pro mouku, chleba, kousek masa jsem jezdíval v létě na kole, v zimě vlakem a autobusem na Černokostelecko k příbuzným. Oblečení se přešívalo ze všeho starého, nosila se i obuv s dřevěnou podrážkou, v létě děti chodily naboso.
Po událostech na podzim 1939 se odpor proti okupantům stáhl do podzemí. Mnozí lidé byli zapojeni do ilegální práce, aniž by o tom veřejnost věděla. Velkým projevem odporu byla stávka v továrně na letecké motory Walter v Jinonicích 11. září 1941. Okupanti okamžitě tvrdě zasáhli – 69 osob bylo uvězněno, 19 z nich bylo posláno do koncentračních táborů. Ze stodůleckých občanů, pracujících ve Waltrovce, byli zatčeni Josef Kosan, Roman Přádka, Josef Franc, Vojtěch Šváb, Karel Kholl a Oskar Veselý.
Paní Havlůjová z Rudné popsala osud manželů Živcových z Vidoulí, pro které si gestapo přišlo 28. února 1943, když se prozradilo, že krátce ukrývali ilegálně působícího člena Sokola. Naložili je do auta i s jedenáctiletým synem Jirkou a po cestě se gestapáci domlouvali: „Was mit dem Kind?“ Paní Živcová porozuměla a nabídla gestapákovi prstýnek, aby Jirku propustili. Vysadili ho někde v Košířích a chlapec šel pěšky domů. Na Vidoulích se ho ujal soused, učitel Alois Vodrážka, a poté strýc Emil Živec v Hořelici (dnes Rudná). V 60. letech se Jiří přestěhoval na Vidoule do ulice, která nese jméno jeho rodičů.
Hned na začátku okupace nastalo vysávání české pracovní síly. Nejprve lákali na práci nezaměstnané, v září 1939 byly zřizovány pra- covní úřady, které organizovaly nábor pracovních sil do říše. Do konce roku 1939 bylo odesláno do říše 86 tisíc mužů a 4 tisíce žen, do kon- ce roku 1941 dalších 130 tisíc lidí. V listopadu 1942 bylo rozhodnuto nasadit ročníky 1921 a 1922, později ročníky 1918 – 1920. V březnu 1943 vyhlásil K. H. Frank v protektorátu „totální nasazení“. Každý měsíc muselo být povoláno dalších 6 tisíc lidí. V té době již v říši pracovalo 250 tisíc totálně nasazených. Studenti středních škol byli povoláváni do německé organizace Technische Nothilfe, působící hlavně při bombardování a po něm. Protektorátní vláda na nátlak okupantů rozhodla obětovat celý ročník 1924, muže i ženy. Od ledna do března 1944 odjelo do říše 130 tisíc mužů a žen ročníku narození 1924. Pracovalo se 12 ho- din denně, spalo se v dřevěných ubikacích, v místnosti bylo 10 – 40 osob. Hygienic- ké podmínky špatné, špína, hmyz, voda pouze studená, potravinové příděly nedostatečné. K tomu ustavičné nálety, bombardování. Zanedlouho museli ještě nastoupit mladí lidé narození v roce 1925 a 1926 a později chlapci narození roku 1927 a 1928 – na kopání zákopů na Moravě. Totální nasazení postihlo celkem 640 tisíc našich lidí, mužů, žen i mládeže. Z mých kamarádů a přátel byli takto postiženi Karel Příhoda, Oldřich Limburský, Karel Kholl, František Pelc, Ruda Hejna, Ladislav Láznička, Jaroslav Matějů, Pepa Trnka, Míla Lamač, Jenda Černošek, Jiří Košťál, Luboš Neužil, Karel Purma. Rudolf Dvořák při bombardování v Německu zahynul, Jaroslav Matějů zemřel na následky zranění při bombardování.
Můj nezapomenutelný kamarád Pepa Trnka (držitel rekordu ve štafetovém běhu na 4x1500 m štafety Dukly Praha ve složení Trnka – Mehring – Liška – Zátopek), který bohužel zemřel před třemi lety, mi vyprávěl své zážitky při totálním nasazení. Dvakrát se mu s kamarády podařilo se odjezdu na Moravu vyhnout. Potřetí je odvezli přes Brno do Ostravy, kde ho s dvěma kamarády zastavil nádražák a schoval je v uhelňáku, který je odvezl zpět do Prahy. Později měli jet pracovat za Kralupy. Na vlak zaútočili kotláři a Trnka s dalšími se schoval do pole. Když kotláři odlétli, řekli si, že je to osud, do vlaku už nenastoupili a pěšky se vrátili domů. Jeden kamarád při náletu kotlářů zahynul, protože se bál z vlaku utéct.
Odbojová činnost vrcholila v roce 1944. Na podzim vznikla ve Stodůlkách a na Vidoulích ilegální buňka. Jejími členy byli František Šíma, František Konečný, p. Duška, p. Dvořák, p. Opl, Jaroslav Brož, finančně přispíval Jaroslav Hanuš. O Vánocích 1944 vyšlo najevo, že p. Brož je napojen na ilegální organizaci Bílá Hora v Břevnově. Toho využil p. Konečný a navázal spojení s kpt. čsl. armády Břetislavem Kufnerem, který byl vedoucím břevnovské ilegální organizace. Ani ten však neměl další napojení. Teprve v dubnu 1945 se podařilo navázat spojení na Českou národní radu. Ještě před vypuknutím povstání v Praze se 30. 4. v bytě Fr. Konečného na Vidoulích konala porada ilegální organizace za účasti 20 osob. Na této schůzce byly určeny osoby do připravovaného Revolučního národního výboru Stodůlky. Kandidátem na předsedu RNV byl zvolen František Šíma, bývalý horník, v té době skladník prodejny Bratrství. Bylo též dohodnuto jednání s politickými stranami o vytvoření RNV na základě parity podle Košického vládního programu. Dne 4. května proběhlo jednání ilegální KSČ a ilegální národně socialistické strany, kterou zastupoval řídící učitel obecné školy Bohumil Salátek. Zástupce strany sociálně demokratické a strany lidové se nepodařilo kontaktovat. Dne 5. květ- na 1945 se v družstevní záložně v Dlouhé ulici na Starém Městě konala porada České národní rady. Zúčastnili se jí i členové ilegální organizace Bílá Hora kpt. Kufner, Ing. Pěchota a František Šíma ze Stodůlek. To už ale v celé Praze i jinde probíhaly protiněmecké akce, které vyvrcholily voláním rozhlasu o pomoc a Pražským povstáním.
Pepa Trnka na poslední dny války vzpomínal: „S Lubošem Neužilů a s Jendou Černoškem jsme objevili u křížku dva mladé německé vojáky. Říkali, že jsou Rakušáci, že utíkají domů, ale vzdají se jen důstojníkovi v uniformě. Tak jsme je odvedli k Dezortům do cihelny, ale zbraně nám chlapi za náš úlovek nedali. Pak přišla zpráva, že k Bílému beránku přijedou Američané, místo Američanů tam ale přijela rota esesáků. Hnali nás ke hřbitovu, kdyby nepřijela parta z Jinonic, tak jsme tam asi zůstali. Zatím přijeli vlasovci. Hned od hřbitova začali střílet na ruzyňské letiště. My jsme jezdili s p. Boháčem, co měl autobus, sbírali jsme raněné a dopravovali je na ošetřovnu ve škole a na Vidoule k Petrům. Devátého přijeli Rusové, sháněli se po vlasovcích, několik jich zastřelili v pískovně v Hájích. Tak jsem se štěstím a díky dobrým lidem šťastně přečkal konec války.“
V průběhu války bylo ve Stodůlkách zatčeno a uvězněno 36 osob, 23 z nich bylo odvlečeno do koncentračních táborů. Usmrceno bylo 15 osob, v květnovém povstání obětovali svůj život 3 občané Stodůlek. Svůj život za svobodnou vlast obětovali: Rudolf Formánek (zahynul v Mauthausenu), Otakar Lípa, dělník v závodě Ringhoffer Tatra, (zahynul v Mauthausenu), Ing. Josef Havlůj (zahynul v Terezíně), Josef Kovář (zahynul v Mauthausenu), Stanislav Medřík (zahynul v Mauthausenu), Miroslav Münzberger, Helena Münzbergerová, Anastázie Münzbergerová, Miloslava Münzbergerová, studentka (celá rodina zahynula v Mauthausenu), Václav a Jarmila Živcovi (popraveni v pankrácké sekyrárně), MUDr. Filip Rathauser, stodůlecký lékař (zahynul v Osvětimi), Alois Müller, statkář ze dvora Háje, Jaromír Mára (zahynul na pochodu smrti v r. 1945), Václav Kejha (zahynul v Osvětimi). Na následky těžkých zranění způsobených při nálezu německého granátu o Vánocích 1944 zemřeli dva chlapci z Vidoulí – Pepíček Lansdorf a Miloušek Gregorů. V květnovém povstání při obraně Stodůlek zahynuli v bojích u kaple v Hájích Josef Hlušička, který se tajně vrátil z totálního nasazení v Německu, a František Kellner. František Jindra zahynul v bojích ve vnitřní Praze.
Jména těchto lidí nesmí být nikdy zapomenuta, protože zemřeli za naši svobodu. Čest jejich památce!
Autor článku PhDr. Jiří Jindra žije ve Stodůlkách od roku 1936. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil jako učitel na několika základních a středních školách, deset let byl ředitelem ZDŠ v Řeporyjích a dvacet let ředitelem Gymnázia Na Zatlance v Praze 5. Materiály k historii Stodůlek shromažďuje od r. 1992, inspirovala ho k tomu kronika Stodůlek Františka Vlasáka. Publikoval v pedagogickém tisku, napsal trilogii o Reálném gymnáziu v Praze I. a rozsáhlou publikaci o dějinách Stodůlek. Dvěma kapitolami přispěl do knihy Praha 13– město uprostřed zeleně. S manželkou Vlastou oslavili loni 60 let společného života.