Smutný příběh z války
Smutný příběh z války
Více než 65 let uplynulo od konce 2. světové války, ale některé zážitky jsou pro pamětníky tehdejších událostí dodnes živé. V předposledním válečném roce se stala na území dnešní Prahy 13 dvojnásobná tragická událost, o níž jsem zaznamenala svědectví pamětníka pana Ladislava Čermáka žijícího ve Vidoulích.
V sobotu 13. prosince 1944 došlo k nehodě, při níž zahynuli dva žáci školy ve Stodůlkách (dnešní ZŠ Mládí). S jedním z nich, se čtrnáctiletým Josefem Lansdorfem, pojilo pana Čermáka hluboké přátelství. Sám o tom vypovídá: „S Pepíčkem Lansdorfů jsme byli nejlepší kamarádi až za hrob. Vyrůstali jsme spolu jako bratři a jeden bez druhého jsme nedali ani ránu.“
Toho osudného 13. prosince šli oba chlapci společně ze školy a plánovali odpolední program. Pan Čermák vypravuje, že v ten den měl dohodnuté doučování z matematiky u svého strýce v Radlicích. Navrhl proto, aby tam šli společně. „Vždyť ty to doučování potřebuješ mnohem víc než já,“ řekl tehdy. Pepíček Lansdorf se totiž špatně učil. Na druhou stranu byl výtečný hudebník, uměl hrát na housličky i na bubínek. Rodina pořádala domácí koncerty, na které zval Pepíček i svého nejlepšího kamaráda. Ten obdivoval jeho hudební nadání a s velkým zaujetím mu naslouchal.
Paní Lansdorfová však toho osudného dne svého syna na doučování nepustila. Jeho otec se zlobil, že zase přinesl domů špatnou známku. Ve chvíli, kdy byl tehdy čtrnáctiletý Ladislav Čermák na cestě ke strýci do Radlic, si to maminka na poslední chvíli rozmyslela, ale to už Pepík svého kamaráda nezastihl. Vrátil se tedy domů a uprosil svou maminku, aby ho ještě na chvilku pustila ven.
Rodina bydlila v domě u Hanušů až na samém konci Vidoulí. Chlapec odtud sešel k železniční zastávce Stodůlky, kam bylo od domu dobře vidět. Asi 350 metrů pod tratí měli Němci střelnici ostrých granátů. U železniční zastávky potkal Pepík starší kluky. Přinesli tam nevybuchlé granáty a podávali si je z ruky do ruky. Jeden granát si vzal i Pepík a strčil si ho do kapsy. Kluci si neuvědomili, jaké nebezpečí jim hrozí, nebo nepoznali, že granáty nejsou vybuchlé, protože byly pokryté rzí.
Po chvilce volala paní Lansdorfová Pepíka domů. Už se vracel, ale pak si vzpomněl na granát ve své kapse. Vyndal ho a nevědomky odjistil. Ozval se obrovský výbuch a Pepíček zůstal na místě mrtvý. Jeho tělo bylo strašlivě zohaveno. Několik metrů od něj stál devítiletý Miloslav Gregor a ten dostal přímý zásah do břicha. Odnesli ho k restauraci U Petrů. Přijel doktor Siegel ze Stodůlek a ošetřil ho. Sanitka ho převezla do motolské nemocnice, ale tam ještě v tu noc malý Míla zemřel. Byl pohřben 26. prosince na stodůleckém hřbitově.
Na rukou a na nohou byl zraněn ještě třetí chlapec, devítiletý Miroslav Beneš. Explozi přežil, ale otřesný zážitek mu až do konce života připomínaly malé černé skvrnky od vybuchlého granátu. Po návratu z nemocnice vypovídal: „Slyšel jsem jen výbuch, potom jsem letěl někam do vzduchu a nic víc nevím. Probral jsem se až v nemocnici.“ Zřejmě ho nadzvedla silná nárazová vlna a než dopadl na zem, ocitl se v těžkém bezvědomí, proto si nic nepamatoval.
Pan Čermák vzpomíná na poslední rozloučení s nejlepším kamarádem Pepíčkem Lansdorfem: „Na pohřeb mu šla celá naše třída. Sešli jsme se u Hanušů na dvorku. Tenkrát mě postavili v čelo průvodu a dali mi do ruky nějaký věnec. Když pohřeb skončil, převáželi tělo do Kladna, do místa, odkud pocházela paní Lansdorfová.“
Jak zoufale a bezmocně se asi musela cítit matka, která byla svědkem tak kruté smrti svého syna. Později si mnohokrát vyčítala, že nepustila Pepíčka na doučování do Radlic a nezabránila tak jeho smrti. Pan Čermák smutně vzpomíná: „Velké dilema jsem prožíval, kdykoliv jsem se měl potkat s paní Lansdorfovou. Přešla na protější chodník, nebo se odvrátila, aby mě vůbec neviděla.“
Lansdorfovi se brzy přestěhovali do vnitřní Prahy. Vzpomínka na jejich Pepíčka přetrvává v paměti již jen několika málo svědků tehdejších událostí. Příběh je pouze malým kamínkem do mozaiky lidských osudů, poznamenané válkou. Téměř každá rodina si uchovává nějaké zážitky z války – dojemné i tragické, se smutným i šťastným koncem.
Pokud nechcete, aby se zrovna na ten váš příběh zapomnělo, kontaktujte mě, prosím. Ráda se s vámi sejdu a vaše vyprávění zaznamenám.