Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Osamělý kostelík na kopci

Kostelík je krásně zasazený do krajiny

Osamělý kostelík na kopci

Mnozí lidé, kteří jedou poprvé autem po Pražském okruhu směrem k Rozvadovské spojce mohou být za odbočkou na Řeporyje překvapeni nečekaně malebným výhledem. Uprostřed polí a luk stojí na malém pahorku zcela osamoceně kostelík s přilehlým hřbitovem. Je to kostel sv. Jana a Pavla, kterému většina okolních obyvatel říká „krteňský kostelík“. Pro obyvatele Prahy 13 je kostelík v podstatě za humny a přímo si říká o to, stát se cílem příjemné vycházky. Vede k němu cesta od silnice z Řeporyj do Třebonic. Z kopečka je při dobrém počasí hezký výhled do kraje. Do kostela samotného se většinou nedostanete, otevírá se pouze okolo 26. června, kdy se tam koná poutní mše, případně občas o májových pobožnostech. Podívejme se na něj trochu podrobněji.

Pozdně románský kostelík sv. Jana a Pavla v Krtni je vedle butovického kostela sv. Vavřince nejstarší dochovanou památkovou stavbou na území Prahy 13. Dnes jej vnímáme jako osamělou stavbu v krajině, kterou zřejmě ale v minulosti nebyl. Původně byl součástí vsi Krteň, která v průběhu historického vývoje zanikla. Tato ves patřila k husté síti raně středověkých osad, které již určitě ve 12. století v našem kraji existovaly. Spolehlivým dokladem jejich stáří jsou kromě písemných zpráv stavby drobných venkovských kostelíků. V blízkém okolí se zachovaly vcelku nebo v torzech v Butovicích, v Řepích, v Řeporyjích a do konce 19. století stál jeden z nich i ve Stodůlkách, kde byl nahrazen neogotickou novostavbou. Většinou se jednalo o nejběžnější stavební typ s podélnou lodí a půlkruhovou apsidou, v případě Řeporyj o výjimečnější formu s čtvercovou lodí vybavenou patrně čtveřicí apsid a dodnes dominantní západní věží. Krteňská svatyně patří k méně častému typu podélného kostela, u kterého se k obdélné lodi na východě připojuje kvadratické kněžiště. Napojení lodi a kněžiště je provedeno dvakrát odstupněným vítězným obloukem. Oproti výše uvedeným románským kostelům je krteňská svatyně vybavena výraznou západní věží, v jejíž původní podobě předpokládáme existenci empory, tedy vyvýšené prostory, vyhrazené pro stavebníka kostela a jeho rodinu. Tou mohl být některý ze zdejších drobných feudálů, které nemůžeme identifikovat, protože první písemné zprávy pocházejí až ze 14. sto letí. Tehdy ale držitelem patronátního práva ke kostelu, tedy osobou, která se vyjadřuje k obsazování kostela farářem, není žádný drobný feudál. Až do husitských válek to byli přímo čeští králové Karel IV. a Václav IV. Zánik vsi lze předpokládat v těžkých dobách po třicetileté válce.

Pohled od cesty mezi Chaby a TřebonicemiNejstarší písemná zpráva z roku 1352 se týká sazby papežského desátku, podle něhož je možné (samozřejmě pouze orientačně) srovnávat velikost farnosti. Z okolních lokalit nejméně odváděly Butovice (6 grošů) a Řeporyje (9 grošů). Ořech platil 12 grošů, Krteň a Slivenec 15 a nejvyšší sazbu vykazovaly Stodůlky (24 gro šů). Zajímavým pramenem je vizitační protokol pražského arcijáhna Pavla z Janovic z let 1379 – 1382. Ten tehdy objížděl kostely v pražském arcijáhenství a kontroloval jejich stav, vybavení a často i zaznamenával morální úroveň jejich farářů. U krteňského kostela fungoval stejně jako u stodůleckého pouze „conventor“ (tedy nájemce), zatímco v Řeporyjích a Ořechu farář – plebán. V protokolu je zaznamenáno skromné vybavení krteňského kostelíka, které se skládalo ze dvou ornátů, čtyř bohoslužebných knih a stříbrného kalichu. Ani zdejší správce farnosti Petr z Boru se nevyhnul v protokolu často uvedenému nařčení, že má konkubínu. Arcijáhna na to upozornil farář ze Slivence. Ten stál v čele menší církevní správní jednotky, děkanátu, který se sice nazýval ořechovský, ale jeho sídlo bylo ve Slivenci. Pavel z Janovic věc prověřoval a zapsal do protokolu, že podle vyslechnutých svědků je dotyčná Petrovou příbuznou.

Krteňský kostel od severozápaduZ úředních knih pražského arcibiskupství, které zaznamenávají změny v obsazení místa správce farnosti, známe kompletní řadu dvanácti zdejších farářů v období mezi lety 1358 – 1422. Relativně často si vyměňovali svá působiště, ať již to bylo do míst blízkých (jako roku 1417 Vilém s Duchkem z Liboce) nebo značně vzdálených (roku 1392 Zvěstoň s Heřmanem z Bzence). Zmíněné knihy obsahují i záznamy o zřízení dalších oltářů v kostele, což však bohužel není případ Krtně. Nevíme proto také, zda je zdejší zasvěcení dvěma světcům původní, nebo vzniklo dodatečným rozšířením během staletých dějin kostela.

Tak jako skoro všechny středověké stavby byl kostel v průběhu staletí opravován a přestavován. V 16. století byl rozšířen o boční loď na severní straně, v roce 1699 byla přistavěna sakristie na severním boku presbytáře. Je logické, že po zániku vsi nebyla kostelu věnována taková péče jako v dobách, kdy byl místem pravidelných mší. K jeho rozsáhlým úpravám došlo v roce 1890. Tehdy byl podle projektu stavitele Živného uveden do své nynější podoby, v níž byly mladší přístavby upraveny a přizpůsobeny románskému jádru pseudorománskými prvky. V dnešním stavu je středověkého původu věž, hlavní loď a presbytář s křížovou klenbou bez žeber. Klenba hlavní lodi byla nahrazena dřevěným kazetovým stropem.

Interiér kostela z kůruVe východní stěně presbytáře zaujmou středověké malby, pocházející snad ještě ze 13. století. Byly objeveny při úpravách roku 1890 a restaurovány v r. 1952. Protože se nedochovaly celé, není možné některé z maleb jednoznačně určit, ale zřejmě se jedná o torzo rozsáhlejšího christologického cyklu, který určitě pokračoval i na jižní stěně a velmi pravděpodobně i na severní stěně presbytáře. U čitelných částí maleb můžeme uvažovat o výjevech Josefův sen, Kristův křest v Jordánu a Obětování v chrámu, další zobrazuje trůnícího Krista s evangelisty. Freskám se zatím nedostalo detailní odborné pozornosti, která by mohla přinést i upřesnění doby jejich vzniku v rámci 13. století nebo snad v mladším období, jak napovídají některé zobrazené prvky.

Nastíněný původ a historie krteňského kostelíka nenasvědčuje romantickým představám o jeho vzniku na místě pohanského kultovního místa, jak se někdy traduje. Nedávný archeologický výzkum při stavební činnosti severovýchodně od kostela odkryl velice zajímavé pohřebiště z doby římské, s unikátními nálezy skleněných pohárů v některých hrobech, které však s místem pozdějšího kostela nemá nic společného. Patří ale k dokladům skutečnosti, že zdejší prostředí bylo velmi vhodné k osídlení již od pravěku. Tento vývoj vyvrcholil v raném středověku – nejen že zde registrujeme velmi hustou síť osad, ale celkem překvapivě jsou tato nevelká sídliště téměř všechna vybavena kamennými románskými nebo raně gotickými kostelíky. Kromě kostelů zmíněných na začátku článku můžeme doplnit ještě kostely ve Slivenci a Ořechu. I v rámci celkem hustého osídlení v bezprostředním okolí historické Prahy tak naše končiny představují oblast s jedním z nejhustších výskytů pozůstatků románské architektury.

Detail fresky: nahoře Ježíšův křest, vpravo dole Kristus s evangelistyKe kostelu v Krtni se pojí pověst o pobytu královny Elišky, manželky Karla IV., ve zdejším prostředí při cestě na Karlštejn nebo zpět. Možná, že právě tato pověst může pomoci objasnit poněkud nejasný vztah českých králů k této lokalitě. Není vyloučeno, že zde mohl být panovnický dvorec využívaný při cestách českých panovníků na Karlštejnsko, což by vysvětlovalo, že čeští králové drželi patronátní právo ke kostelu. Počátky tohoto vztahu bychom ovšem museli hledat v dobách podstatně dřívějších, protože krteňský kostel byl postaven dávno před založením Karlštejna, patrně ve 2. čtvrtině 13. století. Pozůstatky zaniklé vsi i případného knížecího dvora se mohou dodnes skrývat pod zemí v okolí kostelíka a budou třeba někdy v budoucnosti archeologicky odkryty. Zatím se k tomu nenaskytla příležitost. Mohly by nám přinést i nové informace, vztahující se k této dominantní památce na našem území, která svým charakterem i umístěním tak kontrastuje s převažující panelákovou zástavbou. Spolu s dalšími stavbami a monumentálním butovickým hradištěm nám dává možnost, abychom se seznámili se vzdálenou a bohatou minulostí zdejší krajiny. Krajiny, která nám může poskytnout příležitost k zamyšlení a zakotvení i v dnešní hektické době.

Zdeněk Dragoun, archeologický odbor Národního památkového ústavu Praha