S chlapeckým úsměvem a aureolou hudby
Začátkem roku 1980 jsem se dozvěděl, že v Kaprově ulici č. 10, v bytě s modrým pokojem, ještě žije sestra Jaroslava Ježka. A tak jsme společně se spolužákem z gymnázia Františkem Kreuzmannem s rozechvěním vystoupali do 1. patra a zazvonili. Další věta zní úplně jako sci-fi. Sestra Jaroslava Ježka Jarmila byla doma a pozvala nás do jeho slavného modrého pokoje. V barvě, kterou viděl svůj Tmavomodrý svět a kde se rodila jeho šťastná hudba. Od okamžiku, kdy tady v lednu 1939 byl naposled, nás tenkrát dělilo 41 let. Stáli jsme s Frantou uprostřed tmavomodrého přítmí neschopni slova.
Jaroslav Ježek se narodil 25. 9. 1906 na Žižkově. Od narození trpěl šedým zákalem, ve třech letech ztratil po neúspěšných operacích pravé oko, na levé takřka neviděl. Po zánětu obou uší nedoslýchal a po prodělané spále skoro ohluchnul. Přesto byl v roce 1924 přijat na pražskou konzervatoř. Studoval klavír a kompozici. Roku 1929 získává diplom mistrovské kompoziční školy u Josefa Suka. Setkání s Voskovcem a Werichem v roce 1928 bylo osudové. Řídil orchestr jejich divadla, složil hudbu k jejich písničkám, dvaceti hrám i filmům, která daleko přesahuje tehdejší světový jazzový standard. V lednu 1939 spolu s Voskovcem a Werichem emigroval do USA. Tam byl zoufalý. Téměř slepý, skoro hluchý, plachý, nejistý v cizím světě bez důvěrně známých míst i duševně hřejivých doteků. Ani svatba s Františkou Bečákovou rok nato už osud nezvrátila, 1. ledna 1942 následkem vleklé ledvinové choroby umírá ve věku pouhých 35 let. Paradoxně jej neproslavily bravurní klavírní skladby, koncert pro housle a orchestr či interpretačně náročné moderní kompozice inspirované jazzem, ale nesmrtelné písničky Osvobozeného divadla. Díky nim Jaroslav Ježek patří ke kulturní paměti našeho národa stejně jako Smetana nebo Dvořák. Nejlepší důkaz je také to, že za ním do Kaprovky pořád někdo chodí. Není doma. I když to v modrém pokoji vypadá, že jen na chvilku odešel. Na nový rok to je právě 75 let.