STALO SE V LEDNU
Láska kostky cukru přináší
Máloco nám dnes přijde obyčejnější než kostka cukru. Úplně stejně bezmyšlenkovitě ji vhazujeme do ranního čaje jako do odpolední kávy. Bůh ví, bylo-li by to tak, nebýt jednoho zamilovaného ředitele továrny. Jakub Kryštof Rad přišel na jaře roku 1840 do jihočeských Dačic, aby zde zastával funkci ředitele cukrovaru. Protože se nebránil pokroku, pod jeho vedením továrna vzkvétala, brzy se pyšnila moderními stroji, a dokonce zde byl do výroby zaveden první parní stroj ve městě. Dačický cukr se dodával na jižní Moravu, do jižních a východních Čech i do rakouského pohraničí. V té době se cukr prodával ve velice elegantních, ale řádně nepraktických homolích. Velmi špatně se porcovaly a na to doplatila ředitelova manželka, Juliana Radová. Paní továrníková vedla bohatý společenský život, přijímala řadu návštěv, kterým ke kávě či čaji nabízela samozřejmě i cukr na oslazení. Při jednom takovém zápolení s homolí se ošklivě pořezala a se zavázaným prstem běžela za manželem s tím, že musí vymyslet něco praktičtějšího. Pan ředitel si svojí ženy cenil nade vše a hned začal vymýšlet, jaké kousky cukru, a hlavně jakým stylem vyrobit. A tak se v jeho hlavě zrodil vynález v podobě lisu na cukr. Vše spočívalo v tom, že se cukrová moučka naplnila do otvoru mosazné desky, která měla čtyři sta čtvercových děr a byla usazena na spodní měděnou desku. Obě tyto desky se pak posunuly pod lis, ve kterém se cukr stlačil na polovinu svého objemu. Potom se kostky vytlačily na dřevěnou podložku, kde se dvanáct hodin sušily, aby se mohly zabalit do krabičky. Jednu takovou bedničku s více než třemi sty kostičkami cukru ve dvou barvách – bílé a červené, dostala od svého manžela jako bolestné paní Radová necelé tři měsíce po zranění. Pan Rad, kromě toho, že by své paní snesl modré z nebe, měl také obchodního ducha a věděl, že pořezaných hospodyněk bude po světě běhat víc. Od svého vynálezu si sliboval další růst výroby, a tak požádal o licenci k výrobě kostkového cukru a schválení patentu. Dne 23. ledna 1843 tento patent získal a již v říjnu téhož roku jej za dvanáct tisíc zlatých prodal cukrovaru. Balíček cukru připomínal bedničku s čínským čajem, vešlo se do něj dvě stě padesát kostek a za cenu jeden zlatý a padesát krejcarů jej dačický cukrovar úspěšně prodával pod názvem Čajový cukr, či také Vídeňský kostkový cukr. Pravda je taková, že Dačice leží mimo řepařskou oblast a veškerá cukrová řepa se musela poměrně složitě dovážet. Od poloviny devatenáctého století se situace cukrovaru zhoršovala, že už si ani pan Rad nevěděl rady, rezignoval na místo ředitele a odstěhoval se zpátky do Vídně. Rafinerie v jižních Čechách se poměrně záhy na to uzavřela nastálo. Docela rychle se také zapomnělo na Radovi, jakožto na tvůrce cukrové kostky. Vynález se přisuzoval různým osobám a až ve třicátých letech minulého století historik cukrovarnictví R. E. Grottkas definitivně prokázal autorství Jakuba Kryštofa Rada. Jeho zásluhu na zjednodušení každodenního oslazování připomíná od roku 1983 v Dačicích žulový pomník a pamětní deska, která byla odhalena před jednadvaceti lety. Sladký příběh vypráví také stálá expozice dačického muzea věnovaná zdejšímu cukrovarnictví.