Ve své hudbě žije stále
Ve své hudbě žije stále
V minulém vydání jsme slíbili, že ještě jednou zajdeme za čerstvou pětaosmdesátnicí paní Miluší Wiedermannovou a popovídáme si s ní o strýci jejího manžela, po kterém je pojmenována jedna z ulic ve Stodůlkách.
Bedřich Antonín Wiedermann se narodil 10. listopadu 1883 v Ivanovicích na Hané v učitelské rodině. Jeho otec i dědeček se mimo svého zaměstnání věnovali hudbě, byli sběratelé národních písní, takže muzika hýbala životem Wiedermannů celé generace. Jako čtyřletý už hrával na klavír, a protože jeho otec byl regenschori, brával ho do kostela. Tam z dlouhé chvíle hrával na varhany. Nožičky mu sice ještě nedosáhly na pedály, ale máme záznamy o tom, že v té době začaly vznikat jeho první skladbičky. V mládeneckém věku ovládal nejen hru na klavír a varhany, ale také na housle a violoncello. Dá se říci, že byl skutečně všestranný muzikant. Po maturitě na pražském gymnáziu, kde mezi jeho vyučujícími profesory byli například Alois Jirásek a Zdeněk Nejedlý, začal studovat bohosloví na teologické fakultě v Olomouci. Seminář však opustil a vstoupil na pražskou konzervatoř do třídy Vítězslava Nováka a do varhanní třídy Josefa Kličky. První jeho zaměstnání bylo v Olomouci, krátce působil jako varhaník v Brně, a poté v chrámu emauzského kláštera v Praze. Byl profesorem na konzervatoři, posléze na Akademii múzických umění, kde založil zatím chybějící sekci pro duchovní hudbu. Za téměř 30 let pedagogické práce vychoval množství znamenitých varhaníků. Mezi jeho žáky patří Ján Cikker, Alexander Moyzes, Jiří Ropek, Milan Šlechta, Bedřich Janáček a další. Víte, strýc Bedříšek neměl děti. Možná právě proto byl jeho vztah ke studentům o poznání vřelejší, než bývá zvykem. Trávil s nimi velmi mnoho času, a to nejen na půdě akademie. Chodil s nimi na výlety, jezdili na kole, chodili se koupat a někdy to skončilo i u vínečka. Když jsme s manželem byli na Slovensku, tak jsme se s Jánem Ci kerem spřátelili i my. Janíčko, tak jsme mu říkali, často vzpomínal na krásné studentské časy i na báječné knedlíky, které dělala naše tetinka. To víte, studenti tehdy neoplývali penězi, takže Bedřich je vždy rád pohostil. Ráda bych vzpomněla ještě na jednoho Bedřichova žáka, Jiřího Ropka, který se stal velkým propagátorem jeho hudby. Byl regenschori v Bazilice sv. Jakuba St. v Praze. A právě tam začal Bedřich dělat každou středu varhanní koncerty. Měly obrovský ohlas, kostel byl vždy plný k prasknutí. Lidé seděli i na zemi a na schodech, protože se už nedostali dovnitř. To ale samozřejmě nebylo jediné místo, kde ho lidé mohli slyšet. Dělal varhanní matiné v Obecním domě i v Rudolfinu, spolupracoval mimo jiné i s českou filharmonií. Pamatuji si, že při jedné návštěvě, kdy jsme s manželem přijeli do Prahy, Bedříšek zrovna zkoušel s filharmonií v Rudolfinu. Tu dirigoval Rafael Kubelík. O přestávce nás představil. Bylo vidět, jak je na mého manžela pyšný. Víte, Bedříšek byl manželův pěstoun, protože Jiří neměl od 14 let otce. Byl hrozně rád, že má ve svém synovci pokračovatele - muzikanta.
Ve svém vyprávění bych asi neměla zapomenout na Bedřichovu sólovou cestu varhanního virtuóze, kdy koncertoval v Anglii, Americe, Belgii, Švédsku, Německu. V některých zemích hostoval i Jiří, navíc např. v Teheránu. V 50. letech se Bedříšek začal daleko více věnovat skladatelské činnosti. Ta obsahuje na 250 opusů a jsou to nejen varhanní skladby, ale i skladby klavírní, úpravy děl např. Antonína Dvořáka, která musel přizpůsobit varhanní hře. Jeho tvorba obsahuje hanácké písničky a koledy, sborové skladby, sólové cykly písní hlavně s duchovní tématikou, které věnoval svému rodnému kraji. Dá se říci, že byl ve své době nejplodnějším varhanním skladatelem. Komponoval mše, duchovní i světské písně, instrumentální díla, kantáty. Byl také expert na stavbu a dispozici varhan. U nás asi nejsou žádné, které by neprošly jeho rukama. Poslední roky pracoval na zámku ve Velkých Opatovicích. Tam vznikla i nikdy nevydaná skladba, kterou nám Bedříšek věnoval k naší svatbě. Konec jeho života byl poměrně smutný, protože ho strávil v nemocnici. Dokud to bylo možné, tak ho s velkou láskou opatrovala jeho žena.
Je potěšitelné, že se nahrávky jeho tvorby stále vydávají ve světě i u nás. Asi před rokem vyšlo cédéčko, které nahrála Irena Chřibková, varhanice z Baziliky sv. Jakuba Staršího, sopránový part byl svěřen sólistce opery Národního divadla Pavle Vykopalové, takže jeho hudba žije stále. Jeho osobnost připomíná i řada pamětních desek. Bedříšek zemřel 5. listopadu 195l. Jeho pohřeb se konal v Domě umělců. Mezi těmi, kteří se s ním přišli rozloučit, byla i delegace z rodných Ivanovic, jichž je dnes čestným občanem. Je pochován na Vyšehradě, jeho hrob byl ale bohužel zneuctěn vandaly. Byla tam překrásná bronzová busta od moravského sochaře mistra Otáhala, které někdo odříznul hlavu. Když tam přijdeme, jako bychom slyšeli Bedřichovu výčitku: „Ejhle, co ze mne udělali ti, kterým jsem tak rád hrával.“