Bacily brzy oslaví čtyřicátiny
Bacily brzy oslaví čtyřicátiny
Už tradičně dělá na třináctce hezkou tečku za prázdninovými měsíci Koncert pro park. Také letos se v Centrálním parku sešla řada kapel a zpěváků, kterým se povedlo rozezpívat a mnohdy i roztančit početné publikum. O příjemný závěr koncertu se postaral zpěvák a herec Václav Neckář, kterému jsme položili několik otázek.
Narodil jste se v rodině, která se pohybovala v divadelním prostředí, takže asi nikoho nepřekvapilo, že se už od dětství i vaše kroky ubíraly uměleckým směrem.
Brácha Honza i já jsme prožili dětství v zákulisí operní scény v Ústí nad Labem, takže jsme sledovali v portále všechny opery. Některé jsem znal nazpaměť. Po té mozkové příhodě mi ale bohužel všechny vypadly, a to včetně lidových písniček, které mě učila maminka a babička, to mě moc mrzí. Na jevišti jsem poprvé zpíval v roce 1953, tehdy mně bylo deset let. Zpíval jsem v druhém jednání opery Giuseppe Verdiho Otello.Státní divadlo Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem tenkrát nemělo dětský sbor, tak jsem musel dětský sbor zpívat sám.
Chodil jsem v Ústí do Lidušky pana profesora Olivy, kde jsem se u paní profesorky Švábové učil „pár tónů“, ale v podstatě jsem byl víceméně samouk.Měl jsem štěstí, že naše učitelka zpěvu na základní škole, s krásným operním jménem Jaroslava Hubičková, zpívala externě v ústeckém sboru. Když byl v nějakém představení dětský sbor, tak paní učitelka ho vytvořila a já nemusel zpívat sám. Tak jsem zpíval v Carmen Georga Bizeta, v Jakobínu Antonína Dvořáka...Moji operní pěveckou dráhu jsem zakončil rolí pasáčka v Pucciniho Tosce. Ve 14 letech jsem začal mutovat a tehdy jsem si fakt myslel, že je se zpěvem konec. Na ústeckém gymplu v Jateční ulici jsem tedy začal chodit do divadelního kroužku profesora Luďka Knora, báječného učitele a divadelníka.Tehdy jsem začal hrát divadlo. Po maturitě jsem chtěl udělat zkoušky na DAMU, kam mě nikdy nevzali. Zkusil jsem to dokonce třikrát, marně. Šel jsem do divadla vMostě, kde při divadle byla elévská škola.Tehdejší ředitel mě přijal napůl jako eléva herectví a napůl jako osvětlovače, což pro měla byla zkušenost na celý život.
Cestu k výraznému úspěchu vám otevřelo angažmá v divadle Rokoko, kde jste se setkal s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou, a samozřejmě také založení slupiny Golden Kids. Jak na toto období vzpomínáte?
S Martou Kubišovou jsem se seznámil už dříve. Bylo to v Plzni v divadle Alfa.Marta tam byla na zkoušce a já přijel na angažmá, kde si mě také všiml Darek Vostřel, tehdejší ředitel Rokoka. Tam jsme se pak setkali znovu a společně s Helenou Vondráčkovou jsme vytvořili „trojku“, kterou obsadili do několika inscenací – Filosofské historie nebo do „trojrecitálu“ Listy důvěrné. Ten pro nás tři napsali Pavel Vrba a Eda Krečmar. 1. listopadu 1968 jsme na narozeniny Marty Kubišové založili skupinu Golden Kids. V témže roce jsme dostali možnost vycestovat na měsíční angažmá do pařížské Olympie. S divadlem Rokoko jsme jezdili po Německu a Švýcarsku, a tak jsme si mysleli, že šance pro českou pěveckou scénu a pro šoubyznys jako takový, bude příznivá a že prorazíme do Evropy. To se bohužel nepovedlo, přišla normalizace, a tím to skončilo.
Když už jsme zmínili skupinu Golden Kids, proslýchá se, že by mohlo vzniknou nové stejnojmenné trio ve složení Lucie Vondráčková, Markéta Konvičková a Martin Písařík.
Já jsem o tom zatím neslyšel, ale kdyby se tak stalo, samozřejmě bych jim přál hodně štěstí.
Řada písniček, s kterými jste začínal, oslovuje dnes i nejmladší generaci, takže jste se stal opravdovou stálicí naší hudební scény. Díky tomu se malinko zapomíná na vaše výrazné herecké úspěchy. Můžete nám něco říci například o filmu Skřivánci na niti, Ostře sledované vlaky nebo pohádce Šíleně smutná princezna?
Šíleně smutná princezna, ta byla pro mě vlastně štěstí. Písničky z této pohádky si zpívá už další generace, což je fantastické. Její popularita jde vlastně napříč generacemi, od malých dětí až po babičky. A další filmy? Spolu s Jirkou Menzlem, herečkou Jitkou Zelenohorskou a kameramanem Jaromírem Šofrem jsme se v těchto dnech setkali s indickým štábem z Durgarpur Films. Vzpomínali jsme na Ostře sledované vlaky i Skřivánky na niti. Právě o těchto filmech by měl být natočen dokument. Je vidět, že mají co říci i dnešnímu divákovi. Když jsem například přijel poprvé za našimi krajany do Ameriky, tak říkali, že na řadě televizních stanic tento film dávají. Zašel jsem tam do obchodního domu Virgin, kde prodávají výhradně filmy, desky, cédéčka atd. a hledal jsem, kolik je tam evropských filmů. Byl tam akorát ten náš. To je docela dobrý, ne? Když jsme ho točili, tak ale určitě nikoho nenapadlo, že získá Oscara. Vidíte, jeden film ho získal a další, film Skřivánci na niti, skončil v trezoru.
Většinu z nás nemine období, kdy starostí je více než radostí. Co vás, přijde-li taková doba, dokáže „držet nad vodou“?
Před dvěma dny jsem se vrátil ze Slovenska, kde jsem koncertoval se skupinou Bacily, která příští rok oslaví své 40. výročí. Měli jsme tam pět koncertů a v neděli se na Slovensko vracíme. Myslím, že když publikum ještě zná naše písničky a je vyprodáno, tak je to bezvadné a je to velký životabudič. Takže asi práce.Jak se vám zpívalo v Centrálním parku?
Na poslední srpnový den byla hrozná zima. To ale bylo asi jediné negativum. Přišlo opravdu hodně lidí a ačkoli „mrzli“, tak se mnou zpívali i tancovali, takže to bylo skvělé. Když mě na třináctku ještě někdy pozvete, přijdu rád, ale pokuste se u sv. Petra zařídit lepší počasí.
Kdybyste mohl vyslovit tři přání, která by se vám splnila, jaká by byla?
Zdraví, zdraví, zdraví.