Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Do každého obrazu dávám kousek sebe

Do každého obrazu dávám kousek sebe

Významný malíř a grafik Václav Benedikt se narodil 10. 7. 1952 v Plzni. Soukromě studoval u malíře a pedagoga profesora Jiřího Patery. Na českou výtvarnou scénu vstoupil v polovině 70. let. Jeho díla obohatila nejednu veřejnou nebo soukromou sbírku a jméno jejich autora znají milovníci výtvarného umění snad po celém světě.

 

 

Letos jste oslavil významné životní jubileum, což je příležitost k malému ohlédnutí. Pojďme se podívat na úplný začátek vaší umělecké tvorby.

Malování mě bavilo od dětství. To, že bych mohl mít nějaký talent, objevila v Základní škole ve Starém Plzenci paní učitelka Ouhrabková. Tehdy jsme malovali v plenéru na vrchu Hůrka, kde je románská rotunda z 10. století. Tam jsem udělal velmi rychlý obraz a paní učitelka mi řekla, že bych se měl malováním zabývat hlouběji. Její radu jsem tehdy ale nebral příliš vážně. Pak svou roli sehrála náhoda. Při úklidu jsem pod postelí objevil krabici s barvami. V tu chvíli jsem ale netušil, co tato krabice způsobí. Téhož dne totiž vzniknul podle nějaké předlohy můj první obraz. Přišly další a další, začal jsem navštěvovat výtvarný kroužek, Lidovou školu umění, ale tu správnou školu jsem získal až u profesora Patery.

 

 

Jaká byla počáteční témata vašich obrazů?

Začínal jsem krajinou a poměrně dost dlouho to byla zátiší v kombinaci s přírodou.

 

 

Ostrov BellmanV průběhu let se u vás střídala různá barevná období. Nyní převládají světlé odstíny. Co k takovým změnám umělce vede?

Několik let jsem pracoval realisticky, to znamená podle barev a kompozice, které jsem viděl. Protože jsem často maloval krajiny, převládala kombinace zelených odstínů. Zhruba v 80. letech se barvy prosvětlily a začala převládat bílá. Mezitím ale bylo ještě období červené a modré. Ta první změna, do tónů červené, nepřišla úplně sama od sebe. Když už se člověk něco naučí, musí jít dál, aby se nedostal do určitého stereotypu. Profesor Patera mi tehdy řekl, abych se pokusil udělat sérii obrazů v opačných barvách. Například zelený strom a příroda budou červené a červená střecha domu zelená. A protože mě často inspiruje právě příroda, vznikla řada červených obrazů.

Začal jsem se pomalu odpoutávat od realistického děje a začal jsem více vyjadřovat vnitřní pocity. Do svých pláten dávám něco ze sebe, něco, co na ostatní lidi zpětně vyzařuje. Ale samozřejmě ne na každého, jenom na ty vnímavé.

 

 

Máte za sebou stovky autorských i společných výstav, a to nejen u nás, ale po celém světě. Je nějaké místo, kde vystavujete obzvlášť rád?

Například ve Švýcarsku nebo v Německu je všechno připravené do posledního detailu. Zcela opačné je to v Brazílii. Tam se na něčem domluvíte a je to naprosto jinak. Rozdíly jsou obrovské. Jsme ze střední Evropy, takže máme raději pořádek.

 

 

Jedna galerie ve Švýcarsku nese vaše jméno. Jak k tomu došlo?

Skupina lidí se po revoluci rozhodla, že založí prodejní galerii pro české umělce a české umění. Já jsem měl to štěstí, že jsem se dostal mezi čtveřici umělců, kteří tam měli Českou republiku reprezentovat. Bohužel ostatní autoři nepřistoupili na podmínky smlouvy, zůstal jsem sám, takže vzniklá galerie dostala jméno Benedikt. Dnes už byste ji ale marně hledali. Po nějakém čase samovolně zanikla a exponáty jsou k vidění v galeriích jiných zemí.

 

 

S vašimi obrazy úzce souvisí charitativní činnost.

S charitativní činností jsem začal už před lety. Byla řada organizací, se kterými jsem spolupracoval. Bohužel ne všechny byly seriózní. Dnes mám dvě oblasti, u kterých jsem zůstal. Je to Konto Bariéry – nadace Charty 77 a organizace, která pomáhá nevidomým. Dělají se aukce obrazů a získané finanční prostředky potom jdou na charitativní účely.

 

 

Kromě své práce také předáváte zkušenosti začínajícím umělcům. Jaký jste pedagog?

Vycházím z metod a pedagogických znalostí profesora Patery, takže si na něj často vzpomenu, i když už není mezi námi. Mám několik velmi kvalitních žáků, kteří pracují na profesionální úrovni.

 

 

Jste nejen malíř, ale i grafik.

Je to velmi zajímavá práce, naprosto odlišná od mé ostatní tvorby. Každý grafický tisk se řadí mezi originály. V osmdesátých letech jsem dělal především suché jehly (kovorytiny), ale ještě více mě ovlivnila litografie (tisk z kamene). Tato technika mně umožňuje pracovat na výraznější barevnosti, pevnosti tvaru a tvrdších konturách. Musím říci, že se zpětně odrazila v mých olejích.

 

 

Jsou tyto práce součástí výstav?

Ano, já se sice prezentuji především olejomalbou, toto ale beru jako plnohodnotný doplněk mé práce, takže většinou na výstavách uvedu ještě litografie a suché jehly.

 

 

Jaké máte plány do budoucna?

Samozřejmě, že plány mám a moji kolegové a známí by řekli, že to jsou plány značně neskromné. Ale protože se bojím, abych to nějak nezakřiknul, nechám je jako malé překvapení. Mohl bych ale prozradit, že právě vzniká kalendář s názvem Svět bez válek a násilí, pro který jsem poskytl některé své obrazy. Ty budou tvořit pozadí na fotografiích Jakuba Ludvíka.

 

 

K vašemu životnímu jubileu byla vydána monografie s názvem Václav Benedikt – Život a tvorba, která tak trochu zmapovala váš dosavadní život.

Dá se to tak říci. Byl to v podstatě nápad autora publikace Ivo Janouška a několika dalších lidí. Knihu jsme připravovali neuvěřitelných deset let a mám z ní pochopitelně velkou radost.

 

 

V této publikaci je mimo jiné napsáno: Umění žít je vychutnávat si malé radosti a unést velká břemena. Dá se říci, že toto je vaše krédo?

Ano, to je moje krédo. Život tato slova potvrzuje. Když se vrátíme ve vzpomínkách, tak většinou vzpomínáme na hezké věci a ty horší rádi zapomeneme. Také díky tomu můžeme jít dál a máme sílu pracovat a být pozitivní.

Eva Černá