Triatlon byl správná volba
Mariano, když se na vás dívám, vůbec si neumím představit, že tak křehce vypadající dívka dokáže za rok naplavat, našlapat a naběhat stovky kilometrů. Jak jste se k tak fyzicky náročnému sportu, jakým triatlon bezpochyby je, vůbec dostala?
To byl vývoj. Já jsem ze sportovně založené rodiny, takže sportu se věnuji úplně odmalička. Už jako prcek jsem chodila jednou týdně plavat, jezdila jsem na kole... Když mi bylo asi třináct, tak táta začal objíždět bikové maratony a my s bráchou jezdili s ním. Je pravda, že jsme spíš jezdili od občerstvovačky k občerstvovačce, dali si něco dobrého, poklábosili, ale časem se to zlomilo a začala jsem kolo brát vážně.
Na střední škole jsem to zkusila s atletikou. Té jsem se věnovala ještě na vysoké. Pořád to ale nebylo to pravé. Zjistila jsem, že v plavání, atletice ani na kole nejsem až tak dobrá, abych v těchto sportovních odvětvích dosáhla výrazného úspěchu. Proto jsem všechno skloubila v jedno a myslím, že triatlon byl správná volba.
Odstartovat triatlonovou sportovní kariéru na vysoké – není to trochu pozdě?
Dost záleží na tom, jaké odvětví triatlonu si člověk zvolí. U nás je hodně rozvinutý olympijský triatlon, který se jezdí na silničních kolech. Navíc tady mají velkou výhodu dobří plavci, protože podle mého názoru je v tomto odvětví triatlonu plavání klíčové. Já jsem sice plavala opravdu už jako prcek, ale výsledky nebyly žádný zázrak. V olympijském triatlonu bych se asi nechytla nebo bych to měla výrazně těžší. U terénního triatlonu je to trochu jiné. Tam se slabší výkon v plavání dá ještě nějak dohnat ve zbývajících dvou disciplínách, hlavně na kole. Samozřejmě rozený talent by exceloval ve všem. Triatlon není sport, se kterým se hodně brzy začíná a také hodně brzy končí. Je to vytrvalostní sport, ve kterém i závodníci po třicítce mohou podávat, a také podávají, skvělé výkony a jsou schopni se stále ještě zlepšovat.
Každého sportovce motivuje úspěch a čím dříve přijde, tím lépe.
Měla jsem tu výhodu, že jsem nemusela čekat až tak dlouho. V ženském terénním triatlonu není až tak velká základna, takže na závodech nehrozí, že by některá z nás skončila na „krásném“ dvoustém místě :-). To ale neznamená, že dobré umístění je zadarmo. Dost mě mrzí, že o terénní triatlon, který považuji za úžasný sport, není mezi děvčaty moc velký zájem. Co do počtu závodnic stále ještě trochu pokulhává. Je to škoda. To v ženském olympijském triatlonu a mezi muži obecně, tam už se závodů účastní daleko víc sportovců a konkurence je velmi tvrdá.
Startují na závodech muži a ženy samostatně?
Startujeme společně, takže při velkých závodech naskáče do vody najednou třeba sedm nebo osm set závodníků. Oproti mužům nemáme žádné úlevy. Musíme zvládnout všechno, co oni.
Triatlon se skládá z plavání, jízdy na kole a z běhu. Kterou z těchto disciplín preferujete?
Když trénuji běh, je to jednoduché. Seberu se, vyrazím, v podstatě k tomu nic nepotřebuji, není to ani moc časově náročné. Kolo, to už je jiné. To se pokaždé dost dlouho přemlouvám, ale když už konečně vyrazím a dostanu se do volné přírody, mám skvělý pocit. A plavání? S tím pořád tak nějak válčím a nemohu říci, že bych si to moc užívala.
Přestože se triatlonu věnujete poměrně krátkou dobu, máte už na svém kontě řadu úspěšných závodů, a to nejen u nás. Stačí se na ně přihlásit nebo musíte být na každý z nich nominována?
Řada závodů se pořádá komerčně, například celá Xterra je komerční seriál. Člověk se přihlásí, zaplatí startovné a jede. Kvalifikace není nutná ani na mistrovství republiky. Pak jsou světová mistrovství a tam už kvalifikace nutná je. K účasti je nutný zisk kvalifikačního slotu ze závodů světového poháru. A to se mi vloni podařilo. Nominaci jsem získala na závodech ve Francii. Trať tam byla opravdu náročná a byla jsem ráda, že jsem dojela. Na druhé místo, které jsem obsadila, jsem se fakt nadřela. Kvalifikační slot se mi ještě podařilo obhájit druhým místem v závodu světového poháru v Prachaticích. Splnil se mi tak můj sen a mohla jsem startovat na mistrovství světa v tropickém ráji na havajském ostrově Maui. Přípravě jsem obětovala celou loňskou a část předloňské sezony, sehnala jsem i sponzory, takže už nic nebránilo tomu, abych změřila své síly se světovou triatlonovou špičkou.
Na Maui jste ve své kategorii obsadila devátou příčku. Považujete to za úspěch?
Bylo to trochu zklamání. Myslím, že jsem měla na víc.
A samotný závod?
Před závodem jsme se seznámili s krásnou, ale zároveň extrémně náročnou tratí a vyzkoušeli si všechny disciplíny. Když ale vidíte na pláži vyvěšené červené vlajky a vlny, které mají pomalu tři metry, tak to člověku náladu zrovna moc nezvedne. A to, že moře se i v den závodu nechce s nikým moc kamarádit, jsme zjistili hned na startu. Vlny byly takové, že se navzdory požehnání od místního šamana část startovního pole vrátila na pláž. A já? Byla jsem ráda, že jsem nedostala mořskou nemoc. Díky špatné orientaci ve vlnách jsem se ale ocitla mimo trať a hned v první disciplíně přišla o důležité vteřiny. Naplavala jsem zkrátka víc, než bylo potřeba. Na cyklistické trati, kterou jsem zvládala fakt dobře, jsem se špatně napila. A to byl malér. Tekutinu jsem vdechla a bylo zle. Málem jsem se udusila a dost dlouho trvalo, než jsem se vzpamatovala. A aby toho nebylo málo, ještě mě chytily křeče, takže další cenné vteřiny byly fuč. Od půlky závodu už to byl boj o přežití, nicméně jsem stále doufala, že to zvládnu. Blížil se konec závodu, cíl byl nadosah. Hluboký písek mi ale vzal snad všechnu sílu, která mi ještě zbývala. Chvílemi jsem myslela, že končím. Nakonec jsem v čase 3:57:19 proběhla cílem. Před závodem jsem si říkala, že by bylo skvělé, kdybych skončila v první desítce a můj čas byl pod čtyři hodiny. To se mi sice povedlo, ale jak už jsem říkala, měla jsem na víc. Příště, bude-li nějaké, to musí být lepší. Teď už vím, s jak náročnou tratí budu mít tu čest.
Má u nás žena šanci stát se v tomto sportovním odvětví profesionálkou?
Určitě ano. Důkazem je například česká triatlonistka a bývalá běžkyně na lyžích Helča Erbenová. Ta se například v roce 2012 stala mistryní Evropy, o rok později vítězkou Světového poháru v terénním triatlonu. Stejný rok jako první Češka vybojovala v nizozemském Haagu titul mistryně světa v terénním triatlonu. Úspěšných startů má ale na svém kontě daleko víc. Já bych se touto cestou asi nedala. Myslím, že nejsem takový dříč a fanda, který by dokázal triatlonu obětovat úplně všechno. Pro mě je to „jen“ sport, dělám ho fakt ráda, ale chci mít ve svém životě ještě místo pro něco jiného.
Jaká bývá na závodech divácká kulisa?
To je různé, dost záleží na trati. Když je hodně dlouhá, vede třeba lesem, tak chápu, že tam nikdo není. Ale například ve Francii byla skvěle postavená trať, kde se na kole a při běhu každý závodník několikrát objevoval v prostoru startu. Tam byl naprosto neuvěřitelný kotel lidí a všichni skandovali. Vzpomínám si, že do cíle vedl poměrně úzký koridor z reklamních bannerů, do kterých diváci mlátili, povzbuzovali, prostě nádhera. Taková atmosféra nebyla ani na mistrovství světa. Diváků tam byla spousta, fandili, to ano, ale Francii se asi nic nevyrovná.
A co atmosféra mezi startujícími?
Asi i mezi námi vládne trochu rivalita, ale zdravá. Možná bych spíš řekla, že je to sportovně kamarádská nálada. Zatím jsem se nikdy nesetkala ani s náznakem nefér jednání, i když si na trati nedáme nic zadarmo.
Startujete za nějaký klub?
Za Author Xterra tým, který je pod záštitou triatlonisty Tomáše Slavaty.
Jaká byla letošní sezona?
Loni v červnu jsem dodělala vysokou školu – stavební fakultu ČVUT, nastoupila do zaměstnání, takže tato sezona byla tak trochu testovací. Potřebovala jsem najít způsob, jak všechno nejlépe skloubit. Podařilo se mi absolvovat všechny závody českého poháru a navázat na úspěchy loňské sezony. Mám radost především z 1. místa v Evropském poháru Xterra ve své věkové kategorii.
Podařila se vám opět kvalifikace na Havaj?
I to se mi v této sezoně povedlo, nicméně jsem letos možnost startu nevyužila. Myslím si, že moje forma nebyla taková, abych výrazně zlepšila výsledek mého prvního startu na Maui.
Je těžké sehnat sponzory?
Hodně. Já jsem měla ohromné štěstí, že se mi podařilo sehnat firmu REKO. Sponzora, který mně byl ochoten poskytnout poměrně dost finančních prostředků. Většinou shánění sponzora stojí spoustu úsilí a také starostí. A to, že pak máme loga sponzorů na dresech, je z naší strany alespoň malé poděkování.
Co zatím považujete za svůj největší sportovní úspěch?
Popravdě Havaj to není. Spíš si cením toho, že se mi podařilo se tam kvalifikovat. Spokojená jsem také s celkovým umístěním v seriálu českého poháru, kde jsem byla v kategorii Elite druhá, nebo s druhým místem ve Francii a samozřejmě umístění v Evropském poháru Xterra.
Kdo vás trénuje?
Trénoval mě Honza Jakubíček, ale časově jsme se nemohli shodnout, v tuto chvíli mě trénuje manžel Vojtěch. Jako stále ještě aktivní atlet má zkušenosti a dokáže mi poradit. Věřím, že to bude fungovat.
Jak důležité je pro vás rodinné zázemí?
Myslím, že je nenahraditelné. Vůbec si neumím představit, že bych všechno zvládla bez podpory rodiny. Každé dítě, které se vydá nějakým směrem, potřebuje zázemí. A je jedno, jestli dělá sport nebo třeba chodí na zpěv.
Máte sourozence?
Spoustu. :-) Mám bráchu a dvě ségry. Matěj (25) dělá triatlon, Markétka (15) si zvolila balet, ale už trochu koketuje s cyklistikou, plaváním, tak uvidíme. Nejmladší Magdalénka (13) se teď vrhla na show dance.
Povedete ke sportu i své děti?
Budu se snažit, aby se něčemu věnovaly. A jestli budou dělat atletiku, basket, kolo nebo něco úplně jiného, to nechám na nich. Hlavně aby neznaly jen mobil, počítač nebo televizi. Víte, já mám ještě v živé paměti, jak jsem „bojovala“ s tátou, jak se mi kolikrát vůbec nic nechtělo, měla jsem chuť se vším praštit... Dnes jsem mu za to, jak nás vedl, opravdu vděčná a oceňuji to. Snad budeme jednou také tak prima rodiče, jako jsou ti moji.