Prozatímní, avšak napořád
ZDROJ: WWW.THEATRE-ARCHITECTURE.EU
Obroda národa byla v plném proudu a česká společnost snila o českojazyčné profesionální divadelní scéně nezávislé na německém provozu. V hlavách vlastenců se rodil plán. Roku 1852 koupil Sbor pro zbudování Národního divadla pozemek na nábřeží Vltavy nedaleko mostu císaře Františka I., který dnes známe pod názvem most Legií. Tím se ale kasa spolku téměř vyprázdnila a bylo jasné, že výstavba divadla nebude v nejbližší době možná. Protože sbírky přinášely pouze málo dalších finančních prostředků, bylo rozhodnuto pozemek nejprve pronajímat. Výnosy sbírek vzrostly až po konci Bachova absolutismu roku 1859, kdy se podařilo spolku shromáždit sto tisíc zlatých, ovšem ani to nebylo pro stavbu samotného divadla tak okázalého, jak by si národ zasloužil, dost. Vyvstala tedy otázka, zda postavit nejdříve menší divadlo, nebo zda s výstavbou Národního divadla ještě počkat. Nakonec byla přijata první možnost, kterou navrhl a velmi prosazoval František Ladislav Rieger. Již dopředu se počítalo s opravdu krátkým trváním této scény, a proto dostala název Královské zemské prozatímní divadlo v Praze. Stavba budovy podle plánů architekta Vojtěcha Ignáce Ullmanna proběhla na svou dobu v rekordním čase. Rozhodnutí o jejím zahájení padlo na počátku roku 1862 a již 18. listopadu téhož roku mohli diváci spatřit první představení. Jeho autorem nebyl nikdo menší než přední představitel generace Májovců, básník, prozaik a dramatik Vítězslav Hálek. Vybrána byla jeho tragédie Král Vukašín, jejíž děj se odehrává ve čtrnáctém století v Srbsku. Celé drama je pojato jako oslava svobody a národní nezávislosti, a tak se pro slavnostní otevření vlasteneckého divadla velmi hodilo. Prozatímní divadlo bylo situováno do jižního cípu pozemku na vltavském nábřeží. Uvnitř panovaly poněkud stísněné poměry. Jeviště nebylo vybaveno dostatečným manipulačním prostorem, orchestřiště bylo připraveno pojmout pouze nejnižší možný počet hudebníků. Diváci se museli spokojit pouze s jedenácti řadami, bočními lóžemi, zato poměrně velkým počtem míst určených ke stání. Chybělo zde sociální zařízení i šatny pro diváky. Přes to všechno bylo ale jednadvacet let, kdy divadlo hrálo, pro českou divadelní kulturu klíčových. Na jevišti se formoval operní, činoherní i baletní sbor budoucího Národního divadla. Byly zde položeny základy moderní režie, rozvíjelo se původní české drama a zejména původní operní tvorba. Prosazovaly se zde herecké talenty romantických bardů Josefa Jiřího Kolára nebo Karla Šimanovského, ale také prvních českých komiků Jindřicha Mošny a Františka Ferdinanda Šamberky. Osm let zde působil jako kapelník orchestru Bedřich Smetana, a právě tyto roky znamenaly nejšťastnější éru divadla. Premiéru zde měla většina jeho oper včetně Prodané nevěsty, kde v roli vůbec první Mařenky vynikala velká operní diva Eleonora z Ehrenbergů. V orchestru hrál na violu mimo jiné Antonín Dvořák a jeho první díla mohli diváci slyšet právě na prknech tohoto divadla. Od roku 1868 začala vedle Prozatímního divadla vyrůstat překrásná a majestátní budova Národního divadla. Po velmi dobře známých peripetiích byla 18. listopadu 1883 slavnostně (znovu) otevřena a přecházel sem vyzrálý, zkušený a profesionální ansámbl. Divadlo prozatímní bylo propojeno s jižním křídlem toho národního a stalo se tak jeho věčnou součástí nejen duchovně, ale i stavebně.