Jsem rád tím, kým jsem
V polovině září proběhl v tělocvičně jedné místní školy seminář bojového umění iaido. O uspořádání semináře se zasloužil Josef Mádl, dlouholetý učitel japonských bojových umění, působící v naší městské části. Josef Mádl nám při té příležitosti poskytl rozhovor.
Proč jste se rozhodl věnovat se japonským bojovým uměním?
Původní pohnutky byly rozmanité. Bylo tady přání mého otce, který prodělal nejdříve nacistickou a potom komunistickou perzekuci a chtěl, aby mě nepotkal stejný osud, abych byl připraven na různé životní eventuality. Dalším motivem bylo to, že zde existovala různá bojová umění jako taková zastřená forma duchovní praxe, což bylo pro mě i mé rodiče velmi zajímavé. Když jsem jako dítě studoval bojová umění, bral jsem to zprvu jen jako způsob obrany, boje. Po určité době mi cvičení začalo připadat zbytečné, přesto jsem s ním nechtěl přestat, a proto jsem začal hledat hlubší důvody, proč se mu věnovat.
Jaké hlubší důvody jste nalezl?
Přišel jsem na to, že zanikla má původní potřeba nad někým vítězit v nějakých šarvátkách. Přitom jsem věděl, jak takového vítězství dosáhnout a že to pro mě není nic těžkého. Myslím, že bojová umění jsou cestou, která lidem umožňuje přestat myslet na boj, přestat ve své mysli cítit nepřátelství. Jakmile víte, že se dokážete ubránit, že dokážete zvládat situace, kterých se většina lidí bojí, zbavíte se napětí vyplývajícího ze strachu. Pak ale začnete zjišťovat, že ty obavy, kterých jste se právě zbavil, vycházejí z hlubšího, bytostnějšího strachu. Je to strach ze smrti, z neznáma. Proto toužíme najít duchovní odpovědi na smysl našeho života, na jeho výsledek, i na otázku, zda bude mít nějaké pokračování nebo je pokračováním něčeho.
Při cvičení bojového umění se učíme techniky obrany, poznáváme, jak funguje lidské tělo, jak můžeme být napadeni a jak tomu můžeme čelit. A najednou vidíme, že odstraňování chyb v technice vede k odstraňování chyb obecně z našeho jednání. Už nejde o vnějšího nepřítele, ale o to, že pracujeme sami na sobě.
Studium bojových umění vás přivedlo k zájmu o buddhismus. Co vás na něm oslovilo?
Buddhismus pro mě disponuje velmi jednoduchým, srozumitelným a lidským popisem toho, co dělat se svou myslí. Jednoduchost koncepce je ale vykoupena tím, že praktická cesta buddhismu není vůbec jednoduchá. Buddha definoval Čtyři vznešené pravdy a Ušlechtilou osmidílnou stezku, která pojednává o tom, jak žít tak, aby se naším přičiněním nestával život nesnesitelným. Ty čtyři pravdy, jen stručně, hovoří o tom, že život je utrpení, že příčinou utrpení je žádostivost, že utrpení lze odstranit a že k jeho odstranění vede zmíněná osmidílná stezka. Ta v sobě zahrnuje tři aspekty, moudrost, mravnost a soustředění, a je důležité, aby všechny tři byly v součinnosti. Mohu být například v situaci, že nemám žádné peníze, ale vím, že v bance jich je dost. Na základě intelektuálního rozboru situace bych se mohl rozhodnout vzít zbraň a peníze si z banky odnést; aspektu moudrosti by to neodporovalo, ale protivil bych se aspektu mravnosti. Součástí aspektu soustředění je vědomá snaha nenechat ve své mysli vznikat zhoubné stavy, jako je hněv, nenávist nebo závist, a odstraňovat je, pokud už vznikly.
Ze začátku mě na buddhismu nejvíc přitahovala esoterická stránka věci, skryté možnosti člověka, ovládání předmětů myslí, manipulace s prostorem a časem a podobně. Později, když jsem pronikal víc a víc k jádru buddhismu, jsem zjišťoval, že daleko zajímavější než ty oslňující zázraky, o nichž jsem mluvil, jsou všednodenní, jednoduché, základní věci. Člověk objevuje, co mu ničí život, že je to jeho zlost, netrpělivost, sobectví, a najednou vidí, že cesta, která se zdála být tak akční, je ve skutečnosti cestou, umožňující pochopení a soucit s druhými.
Dnes předáváte to, co jste se během života naučil, dalším, zejména mladým zájemcům o bojová umění. Co vás v tom motivuje?
Já jsem přesvědčený, že když dojde k posunu v myslích lidí směrem k jejich vlastní kultivaci, že se začne měnit celá společnost. Je dobré pochopit, proč lidé dělají špatné věci. Nemusí to být proto, že jsou sami o sobě špatní, ale třeba proto, že jsou nespokojení, nešťastní, nebo proto, že neumějí jednat jinak. Vezměte si kupříkladu kluka, který rozmlátí autobusovou zastávku; možná si řeknete, že by potřeboval výprask, ale ptejme se, proč dělá takové věci. Určitě někde v jeho výchově něco neproběhlo, jak mělo. Mohl to být nedostek lásky a péče, mohl to být naopak přebytek špatných vlivů. Tehle příklad ukazuje, co teď řeším, proč pokračuji v tom, co dělám.
Učil jsem asi tři roky na soukromém gymnáziu, a měl jsem jednoho žáka, který pak byl dlouho v Japonsku. Když se vrátil, stal se mým učitelem kaligrafie. A je to pro člověka hodně poučné, když se jeho žák stane jeho učitelem. Poznal jsem třeba, co znamená slovo soucit. Většinou si myslíme, že soucit znamená starat se o nějaké bezdomovce nebo někomu dávat nějaké dary. Ale soucit je velmi jednoduchá věc, je to rozvinutí vědomí toho, že jsme všichni bytosti stejného druhu, že jsme si podobní, že se nám dějí stejné věci. Ve světle tohoto poznání se člověk dokáže přiblížit motivacím toho druhého a pochopit i takové jeho jednání, které dříve nenáviděl a odsuzoval. Nejde o to, že mě ten druhý pomlouvá, nadává mi, nenávidí mě, a o to, co já mu za to udělám. Je třeba pochopit, že jeho politováníhodné jednání je důsledkem jeho politováníhodného stavu. Čím horší věci dělá, tím horší muselo být třeba jeho dětství nebo tím větší jeho pocit křivdy.
Myslíte si, že se s takovým pochopením dá přistupovat ke každému zlému jednání, kterého jsme svědky?
Když vidíme, že se děje křivda, tak bychom se tomu samozřejmě měli postavit. Každý má dnes mobilní telefon, a když je svědkem toho, jak někomu kradou kabelku, může zavolat na policii. Ale neudělá to skoro nikdo. Bohužel se učíme takové věci ignorovat a najdeme si vždy spoustu důvodů, proč se nechceme vměšovat, ale skutečnými důvody jsou strach a nezodpovědnost. Nejde o to, abych se s nenávistí vrhl na člověka, který rozbíjí mé auto, ale abych nějak adekvátně zareagoval. Společnost má nástroje, jak takové činy řešit. Pak bych měl ale reagovat stejným způsobem i v případě, když bude někdo rozbíjet auto mému sousedovi, a netvářit se, jako že jsem nic neviděl.
Považujete se za buddhistu? Složil jste mnišské sliby, praktikujete zenovou meditaci...
Jsem buddhistický mnich, to je pravda. Ale kdybych o sobě prohlašoval, že jsem buddhista, tak by to znamenalo, že mám potřebu se vymezovat vůči jiným cestám, třeba vůči křesťanství. A já ji nemám. Jsem rád tím, kým jsem, tímto konkrétním člověkem.