Světluška s motýlími křídly
Světluška s motýlími křídly
Jsou to teprve čtyři roky, co nesmělá dívka s hlubokýma očima okouzlila Česko svým hlasem i civilním vystupováním a zvítězila v prvním hledání české superstar. Od té doby Aneta Langerová vydala dvě alba, získala dva České slavíky a desítku dalších cen, stihla odmaturovat na obchodní akademii a přitom stále plní koncertní sály. S Prahou 13 ji pojí videoklip natočený v Nových Butovicích a úspěšné vystoupení na letošním Koncertu pro park. Přes obrovskou popularitu zůstala Aneta sama sebou, chová se skromně a přátelsky a ve svých 22 letech vás překvapí moudrými názory, jasným hodnotovým žebříčkem a tím, že přesně ví, co chce a co ne.
Do hudebky jste chodila ochotně, nebo z donucení?
Museli mě trošku nutit, protože já jsem byla takové to dítě, a možná jsem doteď, kam mě posadíte, tam mě najdete…. No, dneska už je to snad trochu lepší…(smích) Tenkrát jsem si spíš hrála sama doma na kytaru nebo jsme si zpívaly s maminkou a se ségrou třeba písničky od Marty Kubišové. Pak mě máma přihlásila do hudebky. Kromě toho jsem od čtyř hrála tenis, takže se mi křížila hudba se sportem.
Kdo byl vaším nejdůležitějším učitelem zpěvu?
Asi moje současná profesorka zpěvu Ivana Vostárková, která mě učí zpívat, pracovat s tělem, abych byla uvolněná, je to taková očista. Všechno mi pak jde líp, protože ona velmi dbá na přirozenost člověka a nenutí mi nějaké vzory. Snažím se k ní aspoň jednou týdně zajít na dvouhodinovku.
Jako váš vzor se vždy uvádí Alanis Morisette. Ale co domácí muzikanti?
Mám třeba hodně ráda kapelu Tata Bojs, teď jsem byla na jejich koncertu s korejským Ahn Triem, to mě tedy hodně dostalo. Velkým zážitkem pro mě taky bylo na festivalu vystoupení J.A.R., které jsem slyšela poprvé…. Ze zpěvaček jsou pro mě pořád vzorem Marta Kubišová, Hana Hegerová, spíš ta starší generace zpěvaček, které toho mají hodně za sebou a hodně toho dokázaly.
Jak vzpomínáte s odstupem času na Superstar?
Pro mě to byl hodně důležitý moment, začátek na velmi vysokém postu, kde jsem si zničehonic najednou mohla říkat, co chci dělat, a to takříkajíc na „profi“ úrovni. Dostala jsem možnost dělat, co mě baví. Co víc si přát…
Nebyl to trochu šok, stát se najednou pro spoustu lidí ikonou? Jak jste to psychicky prožívala?
Šok to byl každopádně, ale nestihla jsem to moc vnímat. Ale když jsem viděla davy těch tlačících se a omdlívajících lidí, tak mi z toho nebylo úplně nejlíp. Nechápala jsem vůbec, proč když člověk zamává z balkónu, jsou najednou všichni šťastní. To mi teda trvalo trochu dýl. Předtím mě nikdo nepoznával a najednou tisíce lidí toužili po setkání. To pro mě jako nováčka bylo někdy až děsivé.
Musela jste něco dělat proti tomu, aby vám to nestouplo do hlavy?
Ve finále jsem se hodně bála, když budu první, co potom. Bála jsem se, že mě někdo zviklá a budou mě tahat do věcí, které nechci dělat. V tomhle pro mě byl největší oporou můj brácha, který se mě ujal. Nechtěla jsem jen tak zapadnout do toho „rybníčku“, chtěla jsem bojovat za nějaké svoje já. Věděla jsem, že oporu musím najít hlavně v sobě a ne v něčem jiném. Takže jsem se tehdy také naučila říkat ne.
Taky to byl trochu přerod z introverta do extroverta...
Trochu musel být, ale ne, že bych se toho introverta úplně vzdala. Jsem taková pořád a asi vždycky budu.
Jak se vám daří bránit se „šoubyznysu“, nechodit na povinné párty s celebritami?
Podle mě jsou tady dva světy - jeden více televizní a druhý více koncertní. Ani jeden neodsuzuju, ale já jsem spíš pro tu druhou variantu – hrát živé koncerty pro živé lidi, kteří si to chtějí užít a něco si odnést. Tak se snažím je obohatit svými písničkami.
Se svojí první deskou Spousta andělů jste nebyla příliš spokojená, a přesto ji hrajete na koncertech skoro celou…
Mně spíše vadil ten princip, že se deska musela natočit za tři neděle, že se člověk nemohl více angažovat, protože nebyl čas. Texty jsem měla na výběr, ale ne všechny mi úplně sedly. Ztotožnila jsem se třeba s Vodou živou, ta je pro mě na té desce takovým pilířem. Ale takový ten všehlas, že nesnáším svojí první desku, není pravdivý. Zachránil mě hlavně Ivan Kral, byla jsem vděčná, že přiletěl, měl vhodné poznámky a hodně mě toho v průběhu natáčení naučil. Byla to velká zkušenost, takový první důležitý krok sama k sobě.
Možná ani nevíte, že k tubusu metra v Nových Butovicích, kde jste natočila videoklip k písni Hříšná těla, křídla motýlí, vodí učitelky v rámci vyučování děti a ukazují: Tady Aneta natočila ten klip!
Fakt? Tak to mám dodatečnou radost. Kdybych to věděla, byla bych tam nechala nějakou kuriozitu, třeba ten plášť, aby si ho mohly osahat. Byl to můj první videoklip, úplně jiný svět než koncertování. Dnes mě natáčení klipů baví ještě víc, protože už ten výsledek mohu mnohem víc ovlivnit. Můžu si pozvat lidi, kteří jsou mi sympatičtí svojí prací a se kterými je legrace. Potom se i já cítím dobře a je to znát.
Přestože máte posluchače všech generací, významnou součástí vašeho fanklubu jsou holky od 13 let, pro které jste jakýmsi ideálním vzorem. Na koncertě mě fascinovalo, jak umí všechny texty nazpaměť a poctivě zpívají, takže místy byste si mohla dát pauzu. Na chatu se vás ptají, vy jim odpovídáte, necháváte vzkazy. Je to hodně velký pocit zodpovědnosti být ve svém věku takovým vzorem, možná i morálním vzorem, pro tuhle mládež?
S pocitem zodpovědnosti jsem měla dokonce jednu chvíli trochu problém. Například jsem si změnila barvu vlasů a pak jsem na koncertech viděla mladé holky, které měly úplně stejnou hlavu jako já. Dodneška se to děje, ale už za to necítím tak velkou zodpovědnost, je to každého věc. Na chatu si nehraju na žádného mudrce, píšu svoje názory a snažím se jim ukazovat možnosti, nové směry v muzice, navodit návštěvníky, aby z toho něco získali. Nebo, když něco hezkého zažiju, tak jim to popíšu, aby se dozvěděli něco víc o zákulisí mojí práce.
Vaše příspěvku na chatu jsou většinou vkládány v noci. Kolik hodin spíte?
Já spím dost, ale mám to trochu obrácené, protože jsem noční můra. Ráda jsem v noci vzhůru a tvořím písničky. Zvláště v Praze je v noci větší klid, nikdo vám nevolá a je taková jiná atmosféra. Všichni spí a vy tvoříte. Někdy jdu spát ve dvě, někdy v pět, jindy v sedm nebo nejdu spát vůbec a pak zase spím celý den. Člověk je potom někdy takovej trochu připitomělej a pustí se do zajímavějších věcí než obvykle.
Jak těžké bylo dát dohromady dobrou kapelu, která vám vyhovuje?
Je to takový nekonečný vývoj. Já se snažím vybírat si osobnosti, které do muziky vkládají něco ze sebe, nejsou to jenom „hráči“. Občas se stane, že chceme jít každý trochu jiným směrem, tak se složení kapely musí někdy obměnit.
Jak hodně jste autoritativní? Nasloucháte jim, když to vidí jinak?
Já myslím, že teď je to nastavené tak, že vždycky s něčím přijdu a když se jim to líbí, tak to hrajou a když ne, tak mají možnost odejít (smích). Samozřejmě k tomu vždycky něco řeknou, ale nejsou to věci, které by měnily žánr nebo podstatu. Jsou to profíci a vědí, co je pro mě důležité. Se současnou kapelou si zatím rozumím asi nejlíp.
Jak se vám podařilo sehnat Štěpána Smetáčka, jednoho z našich nejlepších současných bubeníků?
To bylo tak – odešel bubeník a já jsem potřebovala hodně nutně a rychle někoho sehnat. No a Martin Ledvina, který se mnou hraje od začátku, mi ho doporučil, protože s ním hrál ve Druhé trávě a s Lenkou Dusilovou. Tak jsme ho oslovili a on to přijal, kupodivu (smích).
A klape to? Nejste dvě moc velké osobnosti vedle sebe?
Klape to. Štěpán přesně ví, kde vládne on a kde hraje pro někoho jiného. Ale pořád musí hrát „za sebe“, jinak bych to ani nechtěla.
Vaše druhá deska Dotyk už je hodně autorská. Co je pro vás těžší, napsat hudbu nebo text?
Určitě text, v češtině to je docela krutý boj. Čeština je záludná, každé slovo v melodii nezní dobře a přitom text musí vystihnout přesně to, co chci říci. Rozhodně je to těžší než muzika. Vzniká to podle nápadu, někdy dřív hudba, nebo už si rovnou zazpívám nějakou kostru textu, kterou pak jenom doplním o výstižnější slova.
Někteří vaši příznivci tvrdí, že byste měla něco nazpívat v angličtině, abyste se prosadila i v zahraničí.
Určitě bych ráda hrála i v zahraničí, třeba v Americe v klubech, to může být skvělá zkušenost. Ale protože jsem velký vlastenec, vidím to spíš jako možnost přinést sem nové věci, získat nadhled a zlepšit svoji práci. Je to spíš vize zkušenosti, než sebeprosazování. Chtěla bych slyšet reakce lidí, kteří o mně nevědí vůbec nic. Budu-li něco zpívat v angličtině, tak asi přebásněné současné písničky.
Je hudba, kterou nyní hrajete, to, co jste chtěla dělat? Nebo myslíte, že se to nějak vyvine – třeba přitvrdíte nebo to bude lyričtější?
Určitě se bude nějak vyvíjet. Já už jsem se distancovala od svých výroků, jak to bude znít, protože to nakonec vždycky dopadne jinak. Baví mě teď skládat muziku, která má srozumitelnou a zapamatovatelnou melodickou linku, nejlépe melancholickou, avšak s čitelnou nadějí.
Jak bude vaše třetí deska vypadat a kdy se na ni mohou vaši fanoušci těšit?
Budou tam hlavně autorské věci, ale zejména u textů jsem otevřená i pro další autory. Třeba Tomáš Klus, se kterým jsem nedávno nazpívala píseň „Navěky“ a zahrála si i ve videoklipu. To je takový mladý génius, který má hezké melodie a cit pro jazyk. Byla bych ráda, kdyby deska byla hotová někdy na podzim 2009, ale ruku do ohně za to nedám.
Jaké máte plány na nejbližší dobu?
Ještě v prosinci máme dva velké vánoční koncerty – v Brně 18. 12. a v Praze v klubu Akropolis
20. 12. Moc se na to těším.
Příští rok zabere většinu času deska, ale chci také vycestovat do zahraničí, kde zkusím hrát, tvořit a natáčet. Budeme také hrát na festivalech doma a na Slovensku, kde se mi letos velmi líbilo, protože tam bylo fantastické publikum.
A co třeba nějaký volný čas?
Nejlépe si odpočinu při lyžování, když třeba na víkend vyjedeme na hory. Tenis hraju rekreačně, brácha se mi směje, že to znamená jednou do roka. Kolo mám, ale zatím spíš visí. Ráda jezdím na kolečkových bruslích v přírodě, na málo frekventovaných silnicích. Asi před půlrokem jsem poprvé seděla na koni a úplně mě to uchvátilo, určitě si to zopakuju.
Na čtení asi čas nemáte…
Naopak, teď čtu asi nejvíc v životě. Nastartovala to maturita, která mi ukázala spoustu báječných knih, o kterých jsem neměla ani tušení. Mám dlouhý seznam děl, která chci přečíst. Některá z nich už mám za sebou, ale mým zatím nejoblíbenějším autorem stále zůstává Paulo Coelho.
A jakou posloucháte muziku?
Poslouchám spoustu věcí, třeba Coldplay, Death Cab For Cutie, Tata Bojs nebo výběry starších českých hitů, abych věděla, co se tady dřív líbilo, ale mám ráda i klasiku.
Vložila jste se plnou silou do charitativního projektu Českého rozhlasu Světluška. Jak jste se k tomu dostala?
Už na škole jsme pomáhali s třídou jako dobrovolníci při prodeji srdíček nebo jsme si adoptovali dítě v Africe. A když nastala příležitost, že jsem se stala známou tváří, měla jsem pocit, že se chci rozdělit o jméno, které nese nějakou hodnotu, s lidmi, kteří to potřebují. Pro mě je benefiční koncert samozřejmou součástí mojí práce. Pomáhat je třeba. Lidí s handicapem je spousta, přestože mnozí z nich se se svým životem vyrovnali líp, než někteří bez handicapu. Vybrala jsem si spolupráci s nevidomými, dělá mi radost a sblížení s nimi mi dodává odvahu i do mého života - najednou vidím, že řeším úplné detaily, zatímco oni se musí postarat o svoji existenci. Tahle aktivita má smysl, protože motivuje lidi k pomoci a i jim samotným to pak dělá radost. Kdo chce pomoci, může si koupit singl Píseň pro Světlušku, poslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS SVETLUSKA na číslo 87777 nebo jakoukoli částku na sbírkový účet číslo 99999 99999/0100. Za posledních pět let se na pomoc nevidomým vybralo téměř 50 miliónů korun, to je fantastická částka a já z toho mám ohromnou radost.
Jak se vám zpívalo v Praze 13?
Nabídka zpívat na Koncertu pro park mě potěšila, protože jsem ráda za každou zeleň v Praze a za každou akci na podporu zeleně. Publikum bylo skvělé a já bych ráda popřála lidem ze třináctky krásné Vánoce a vše dobré v novém roce.