Paní učitelka Marie Fialová vypráví
V rámci oslav loňského 100. výročí ZŠ Mládí se ve škole sešly desítky, ba stovky jejích absolventů, bývalých učitelů i přátel školy. Mnozí z nich na černobílých fotografiích hledali svou oblíbenou učitelku paní Marii Fialovou, kterou někteří ještě pamatovali pod jejím dívčím jménem Bajerová. Nejstarší žijící učitelka ZŠ Mládí žije v rodinném domku na Vidoulích. Ochotně vyšla vstříc mé prosbě a zavzpomínala nejen na školu, ale rovněž na další události, tak jak je prožívala coby mladá absolventka učitelského ústavu, aktivní členka Sokola a konečně i přímá účastnice pohnutých událostí bouřlivého 20. století.
Přišla mi otevřít milá, pečlivě upravená paní s příjemným vystupováním. Strávily jsme spolu dvě hodinky při kávě na zahrádce prozářené podzimním sluncem, které jakoby ani v polovině září neztratilo svou hřejivou sílu. Obdivuhodná síla tryskala i z moudrého, laskavého a zároveň inteligentního vyprávění této bývalé kantorky, do níž by nikdo neřekl, že prožila dvě světové války i všechny režimy, které se ve 20. století vystřídaly: rakousko-uherskou monarchii, Masarykovu první Československou republiku, půl roku druhé republiky označované jako Česko-Slovensko, protektorát Böhmen und Mähren, tři roky Benešovy Československé republiky, více jak 40 let vlády komunistů a 20 let svobodného státu i s jeho postupným rozdělováním od České a Slovenské Federativní republiky až po úplné rozdělení na Českou republiku a Slovenskou republiku.
Život paní Fialové je spojen s významnými dějinnými událostmi od samého počátku. 28. červen 1914 - v Sarajevu byl spáchán atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d’ Este a osudové výstřely se staly záminkou pro rozpoutání 1. světové války. Daleko na pražských Vinohradech se v ten samý den začal psát životní příběh malého děvčátka, kterému daly sudičky do vínku, že se má celý svůj život věnovat dětem.
V šesti letech jsem se s rodiči odstěhovala z Vinohrad na Smíchov do Holečkovy ulice. Pět let jsem navštěvovala základní školu a pak jsem začala studovat osmileté reformní reálné gymnázium. Po maturitě jsem chtěla jít na medicínu, jenže bych musela bydlet na koleji. Otec si v roce 1930 tady na Vidouli v Jindrově ulici čp. 16 postavil rodinný dům, kam jsme se v mých necelých dvaceti letech přestěhovali. Naši potřebovali, abych jim přispívala na domácnost, a navíc jsem musela rodičům pomáhat – v novostavbě bylo stále dost práce. Studium medicíny proto nepřipadalo v úvahu.
Chtěla jsem se tedy stát učitelkou. Měla jsem po maturitě studovat dvouletou pomaturitní nástavbu. Jedna moje spolužačka tam také chtěla. Podaly jsme si tam žádost obě. Mně odpověděli, že pro velký zájem uchazečů nemohu být přijata, a tu druhou spolužačku vzali, přestože měla velmi špatný prospěch. Ale pak jsem se dozvěděla, že ve dvouletce měla známého školníka a ten jí to tam vymohl a z protekce ji tam dostal.
Nevěděla jsem, co dál. Jedna má spolužačka se dozvěděla o nějakém cizím věštci, který by nám za 100 Kč řekl, jaká nás čeká budoucnost, a poradil by nám, kam máme jít. Všechny jsme k němu šly! Mně řekl, že budu zaměstnaná ve velké budově, kde je spousta mladých lidí.
To ukazovalo na kantořinu. Otec pátral po nějaké škole, která by ještě přijímala absolventy středních škol, a zjistil, že volné místo je v učitelském ústavu v Kladně. Absolvovala jsem jednoletou školu, v níž byla teorie spojena s praxí. Škola nás po metodické stránce výborně připravila: studovali jsme knihy a přitom jsme na praxi chodili hospitovat do škol – já jeden rok na obecnou školu. Po roce jsem skládala druhou maturitu. Pamatuji se, že jsme se nedozvěděli o dvou knihách, které od nás pak u zkoušky požadovali, tak jsem všechno tak dobře neznala. Ale celkový dojem byl velmi dobrý – já zpívala v pražském Hlaholu, cvičila jsem v Sokole a to mělo velkou váhu, takže jsem i druhou maturitu úspěšně složila.
Než jsem začala vyučovat v dnešní ZŠ Mládí, učila jsem na mnoha místech. Začínala jsem na kladenském okrese. Nejprve jsem působila jako praktikantka pro druhý stupeň v Hostivici. První tři měsíce jsem pracovala zadarmo, pak za 320 Kč měsíčně. Jako praktikantce mi ani nedali učit, měla jsem pouze opravovat sešity. Přitom už jsem byla vystudovaná učitelka, ale takhle s člověkem zacházeli!
V tu dobu do Hostivice nic nejezdilo, chodila jsem tam odsud z Vidoulí pěšky. Cesta mi trvala jeden a půl hodiny. Všelijak jsem si ji proto zkracovala přes pole. Bylo to na podzim – ošklivo, mokro, všude bláto. Ředitel mi nařídil, že ve škole musím být do tři čtvrtě na osm, domů jsem směla odejít až ve čtyři hodiny odpoledne. Jedny boty se mi brzy rozpadly. Donesla jsem je ukázat inspektorovi a řekla mu, že to takhle dál nemůžu dělat. Inspektor se hrozně divil a napsal řediteli dopis, že zřejmě nečte oběžníky, co mu posílá. Nařídil mu, že budu začínat v půl deváté a končit budu v půl dvanácté. Jen 18 hodin za týden (to se tenkrát ještě pracovalo v sobotu). Dále mu nařídil, že nebudu jenom opravovat sešity, ale že budu také učit. Ale ona to ani nebyla tak vina ředitele jako té nejstarší učitelky. Ta tam tomu vládla... Já jsem musela být ve škole tak brzy a ona si mohla přijít i později. A musela jsem všechno učit! Když někdo nepřišel, hned jsem musela jít suplovat.
Pak došlo k tomu, že ten nejstarší učitel ze sboru odešel do důchodu, oni za něj neměli z učitelského ústavu náhradu, tak přišli za mnou. Měla jsem štěstí, že reformní reálné gymnázium bylo orientováno hlavně na jazyky, ale ovládala jsem i těsnopis. Uměla jsme celkem šest jazyků včetně češtiny: latinu, francouzštinu, angličtinu, ruštinu a němčinu. Na jazyky jsme měli výborné učitele. A pak mě inspektor dal do Hořelice. To bylo mé první místo, kde jsem působila jako učitelka, ne jako praktikantka. Ale nezůstalo jen u tohoto místa: čtyři měsíce jsem byla tam a tři měsíce zase jinde. Nesměla jsem denně dojíždět domů, musela jsem v místě svého působení bydlet. Rodiče by přitom byli potřebovali, abych jim vypomohla s prací v novém domě.
Až jsem se konečně z malotřídních škol dostala na měšťanku do Rudné. Jenže tam byli samí učitelé a ti nechtěli mít mezi sebou ženu. Naštěstí potřebovali, aby někdo učil dívčí tělocvik a to dvě třídy v nejvyšším ročníku. A tak mě tam konečně vzali mezi ty kantory... Na druhém stupni jsem vyučovala také přírodovědu a německý jazyk. Mezitím přijali ještě jednu kolegyni, byly jsme tedy na škole dvě ženy - učitelky. Pro nízký počet žáků se posléze dvě třídy slučovaly a jedna z nás musela pryč. Já jsem sice na škole působila delší dobu, ale ta druhá byla známá pana ředitele, tak proto mě vyhodil do Nučic. Přitom byl rád, když jsem na škole vedla hudební výchovu. On to zbožňoval. Vždycky vybral, co mám s žákyněmi nacvičit. Já zpívala v Hlaholu a jemu se moc líbilo, jak jsem žákyně vedla. Výsledkem naší práce byla vždy velmi zdařilá vystoupení. Přesto mě kvůli té své známé poslal do Nučic.
V Nučicích byla trojtřídka a tam jsem začala učit. Ředitel nučické školy byl strašně hodný a inteligentní člověk. Psal knížky pro děti. Moc se mi v nučické škole líbilo, ale pobyla jsem tam jen krátce. Mohl za to zemský školní ispektor. Přišel na inspekci do Základní školy v Rudné a shledal, že kolegyně, která po mně převzala úvazek, ani jednou za celou tu dobu neopravovala sešity! Byl z toho velký poprask. Inspektor se ptal, kde ta mladá a svobodná Bajerová působí teď. A že se na ni půjde do těch Nučic podívat. To už jsem učila na druhém stupni, tehdy se říkalo na měšťance. Přede mnou tam totiž působil učitel – začátečník, ten vyučoval německý jazyk a vůbec neuměl německy. Inspektorovi se moc líbilo, jak učím.
„Jak to, že nejste ve Stodůlkách?“ „Říkali, že jsem ještě moc mladá na to, abych se dostala tak blízko do Prahy,“ odpověděla jsem. Inspektor prohlásil, že už nebude dělat žádný poplach, ale od toho ředitele z Rudné to nebylo fér, když mě přeřadil do Nučic. Potom rozhodl, že půjdu do Stodůlek.
A tak jsem v roce 1942 nastoupila do stodůlecké školy, dnešní Základní školy Mládí, a strávila jsem tu dlouhých 37 let. Podle své aprobace jsem měla učit na druhém stupni, ale tam již působila o čtyři roky starší kolegyně. Mohla jsem se rozhodnout, zda odejít na druhý stupeň do Řeporyj, nebo vyučovat zde ve Stodůlkách, ale na prvním stupni, tedy v obecné škole. Měla jsem už toho chození přes pole za každého počasí tak akorát dost a řekla jsem tehdejšímu řediteli Bohumilu Salátkovi: „Já zůstanu tady ve Stodůlkách!“
A tak jsem začala vyučovat na prvním stupni. Byla jsem spokojená. Salátek měl seriozní jednání a byl to inteligentní člověk. Všiml si, že s malými dětmi chodím často na procházky a učím je poznávat květiny. Nabídl mi, zda bych nevzala první třídu. Nikdo z kolegů nechtěl učit v první třídě, protože s prvňáky je velká piplačka. Ale mně se to moc zalíbilo, učila jsem je ráda. Tak to trvalo řadu let. Často za mnou přišly starší kolegyně, které odváděly děti z páté třídy na druhý stupeň, a předpokládaly, že by je následující rok čekali ti nejmenší v první třídě.
„Že si vezmeš první třídy?“, žadonily mě. „Ale jo, vezmu.“ A tak jsem léta učila jenom prvňáčky.
V roce 1953 odešel řídící učitel Salátek do důchodu a po něm přišel jiný ředitel. Ten nechtěl, aby jeden člověk učil tak dlouho jenom v první třídě, a tak jsem spolu s dětmi postupovala do vyšších ročníků. Děti byly tenkrát ukázněné, vděčné a člověk se na ně mohl spolehnout. Do penze jsem odešla v roce 1968 a pak jsem ve škole ještě několik let vypomáhala.
Pamatuji, když se v roce 1960 postavila nová škola. Stavitel za to dostal pochvalu, ale my učitelé byli nešťastní. V jedné místnosti byla první třída a hned vedle druhá třída. Přepažení stěn bylo skleněné, a tak žáci v první třídě viděli bratra ve druhé třídě a nedávali pozor. Před ústředním topením stály skříňky na sešity a v místnosti byla strašná zima. Pamatuji se na ředitele Pichla. Byl to takový divoch, proháněl nás, kantorky. Kantory ne, k těm měl větší důvěru. Pichl byl na nervy a musel odejít do předčasného důchodu. Já už jsem byla také v důchodu, ale nějaký čas jsem za něj ještě učila. A pak jsem sama přestala. Byla jsem ráda, že to mám všechno za sebou. Od šesti let jsem chodila do Sokola. Na gymnáziu byla mou učitelkou tělesné výchovy Marie Provazníková. Všechny studentky naší školy ji měly hrozně rády. Byla prima, uměla si nás získat, vyvolala v nás lásku k pohybu a vztah ke sportu. Všechny jsme za ní šly a cvičily jsme s obrovskou chutí a s plným nasazením. Marie Provazníková zemřela ve věku 101 let. Můj manžel byl veliký sokol. Lásku k Sokolu zdědil po svém otci. Při sokolských průvodech jel na koni. Po válce pomáhal obnovit činnost Sokola ve Stodůlkách. Také já i v dospělosti byla náruživá sokolka. Jeden čas jsem působila jako jednatelka Sokola ve Stodůlkách.
Po válce v květnu roku 1945 se otevřely nové možnosti. Byla jsem mladá, svobodná, a tak i proto mě zaujala tato výzva: který učitel ovládá alespoň částečně angličtinu, ať jde učit do USA. Já jsem se přihlásila, žádost jsem už měla vyplněnou a měla jsem odjet. Otec mě však nechtěl pustit. Byla jsem jeho jediná dcera. Říkal, že pokud odejdu, vdám se tam a už se nikdy nevrátím. Tak jsem tedy zůstala doma.
Na školy přišla výzva, že musíme jít učit na tři roky do pohraničí. Byly mi přiděleny Konstantinovy Lázně. Za Německa jsem bývala hodně nemocná, proto jsem si podala žádost, že ze zdravotních důvodů nemohu pracovat mimo své bydliště. K žádosti jsem přiložila výsledky z irigoskopie, které potvrzovaly, že jsem měla zdravotní problémy s tlustým střevem. Tak jsem byla v Konstantinových Lázních pouze dva měsíce. Konečné rozhodnutí bylo však v rukou pražského lékaře. Když jsem před něj předstoupila, vyštěkl: „Co je to za učitelku, která nechce pomoci pohraničí?“ Řekla jsem mu: „Jsem v takovém stavu, že mi hrozí vážné zdravotní komplikace s tlustým střevem.“
Obrátil se: „Půjdete zpátky!“ A tak jsem se znovu ocitla v Konstantinových Lázních. Město bylo vylidněné, v lázních se neléčilo. Místo lázeňských hostů tam byli ubytováni naši vojáci. Působila jsem na škole, která byla provizorně umístěna ve velkém domě u lesa. Z domu bylo všechno vystěhováno. Školu navštěvovalo celkem padesát dětí – polovina českých a polovina německých. Přede mnou tam nějaký čas působil mladý, svobodný učitel, který si s tím nevěděl rady. Pak tam přidělili mě. Škola byla považována za dvoutřídku, ale ve skutečnosti to byla jednotřídka, protože řídící učitel byl na vojenském cvičení. Zůstala jsem tam sama s jeho manželkou, a to nebyla učitelka.
V Konstantinových Lázních jsem mohla přijít o život. Chodila jsem s bandičkou do vedlejší obce pro mléko a střídala jsem se s manželkou řídícího učitele. Ten den jsem zrovna přišla na řadu já. Již s plnou bandou jsem nesla mléko zpátky. Zrovna míjím široký potok, když tu najednou se v blízkosti ozve střelba. Kolem mě zasviští kulky a práská jedna rána za druhou. Rychle se schovám za patník. Když je to nejhorší, pomyslím si, že už je se mnou konec. Vyskočím zpoza patníku a křiknu, co mi síly stačí: „Jestli mě chcete, tak si mě vemte, ale nechte mě živou!“ Přiběhli ke mně naši vojáci a vyprávěli mi, že drželi stráž a nějaký Němec na ně začal střílet. Vojáci se za ním pustili, honili ho a pronásledovali. Utekl jim. A do toho jsem se nešťastnou náhodou připletla já. Vojáci se mi omlouvali. Řekla jsem jim na to: „Byli byste zastřelili jedinou učitelku, kterou tady mají!“ Otec mě nechtěl pustit do USA a já bych byla přišla o život u nás doma.“
Setkání s paní Fialovou patří k těm, na něž se nezapomíná. Pro mě to navíc znamenalo setkání se starší kolegyní, která kdysi učila na stejné škole, na níž nyní působím i já. Pro nás učitele je povzbuzující vědět, že v naší škole můžeme navázat na takovouto dlouholetou tradici poctivé kantorské práce a jsme na ni hrdi. Někteří z nás to dokazují tím, že jsme škole věrní již pěknou řádku let. Paní Fialová prožila kus krásného, i když těžkého života. Kéž si ho ještě užívá dlouho a v plném zdraví.