Nejšťastnější jsem na jevišti s kapelou za zády
Zpěvačka s nezaměnitelným hlasem a ohromným rozsahem. Drsná rockerka i představitelka citlivých rolí v řadě muzikálů. Báru Basikovou není třeba představovat. Slavnou zpěvačkou prý chtěla být už od tří let a díky talentu a píli si svůj sen splnila. Veřejně začala vystupovat v roce 1982 se skupinou Precedens Martina Němce jako sboristka, brzy nato se prosadila jako hlavní vokál skupiny.
Od roku 1986 zpívala také se skupinou Stromboli fenomenálního rockového kytaristy a skladatele Michala Pavlíčka. Právě z osmdesátých let pocházejí její nejznámější a nejhranější písně – Soumrak bohů nebo Souměrná. V roce 1991 se stala zpěvačkou roku. V 90. letech uskutečnila několik sólových projektů a zahájila svoji muzikálovou kariéru. Roli Maří Magdaleny v muzikálu Jesus Christ Superstar zpívala skvěle celé čtyři roky, zazářila také v Johance z Arku, později v Kleopatře. V roce 2005 obnovila albem Aurora spolupráci se skupinou Precedens a o něco později také s Michalem Pavlíčkem. V jeho společnosti zazpívala i v Praze 13 na letošním Koncertu pro park. I po náročném vystoupení si však velice ochotně našla chvilku a přátelsky mi odpověděla na několik otázek.
Nutili vás v dětství chodit do hudební školy?
Právě naopak, rodiče mě v tom mém snu nijak nepodporovali. Spíš tomu moc nevěřili. Považovali povolání zpěvačky za velice nejisté a pofidérní a spíše ze mě chtěli mít „něco serióznějšího“. Hudebku jsem si vynutila, chodila jsem do různých kroužků, do Kühnova dětského sboru, na sólový zpěv… Pak jsem se pokusila o konzervatoř a nevzali mě, takže jsem byla trošku nešťastná. Maminka mi místo toho vybrala ekonomickou školu, která absolutně nemohla konkurovat mému pěveckému zájmu, nicméně jsem dál pořád zpívala všude, kde to jen šlo. Myslím, že osudovým se mi stalo setkání s Martinem Němcem a s Michalem Pavlíčkem, od kterého se začala odvíjet moje kariéra.
Vystřídala jste řadu žánrů, od rocku přes populární hudbu k muzikálu. Který z nich vám nejlépe sedne?
Pro mě je úplně nejšťastnější okamžik mít kapelu za zády a stát na jevišti, protože tam jsem nejvíc sama za sebe. Je to absolutní svoboda, je to úžasný kontakt s muzikanty i s publikem. Tam jsem začínala, to mě ovlivnilo, posunulo, takže to mě nejvíc baví. Ale samozřejmě veškeré projekty, které jsem dělala, mimo jiné účinkování v divadle a v muzikálu, mě nesmírně obohatily a bavily. Vždycky jsem si vybírala projekty a role, které mě zajímaly. Má to zase jiné kouzlo, jinou atmosféru, hodně jsem se na tom naučila. Ale stát na jevišti, být sama za sebe a zpívat to, co je mi nejbližší, to je pro mě nejcennější.
Účinkování v muzikálu je asi dost řehole. Když už zpíváte stoosmdesátou reprízu, neupravujete si roli, nevymýšlíte si nějaké parádičky navíc?
To ani nelze, zpívat to pokaždé stejně. Musím se samozřejmě držet pokynů režiséra, ale snažím se vždy zpívat trošku jinak, dát do toho víc zkušeností, výrazu, pohrát si s textem, takže ten výkon je pokaždé jiný a doufám, že stále lepší.
Která muzikálová role je vám nejbližší?
Nejvíce mi k srdci přirostla role Johanky z Arku. To byl pro mě nejkrásnější muzikál, role Johanky byla nejnáročnější, co jsem kdy dělala, a práce na muzikálu byla krásná.
Objevily se zprávy, že s muzikálem úplně končíte a vracíte se k rocku. Co je na tom pravdy?
K rocku jsem se vrátila před dvěma lety tím, že jsem začala opět koncertovat se skupinou Precedens a před rokem s Michalem Pavlíčkem, takže to koncertování je pro mě teď zásadní. Muzikál jsem neopustila, ale už si jenom vybírám tituly, které mě zajímají. V posledních dvou letech jsem odmítla asi osm hlavních rolí v různých projektech a věnuji se teď opravdu jenom tomu, co mě nejvíc oslovuje. V současné době jsou to muzikály Michala Pavlíčka - Obraz Doriana Graye a nově připravovaný muzikál podle Alexandra Dumase Dáma s kaméliemi.
Chystáte se skupinou Precedens nějakou desku?
V nejbližší době ne. Vydali jsme desku před dvěma lety a teď si od nahrávání dávám trochu pauzu.
Existuje nějaký druh hudby, který opravdu nemusíte? A co posloucháte ve volném čase?
Co mě nikdy moc neoslovovalo je folk a country, nemám ráda heavy metal, dechovku… Mám ráda klasickou hudbu, symfonické skladby, mám ráda operu, rockové věci ze 60. a 70. let. Miluju třeba Police, Davida Bowieho, Depeche Mode. Mám ráda zpěvačky – Annie Lennox, Barbru Streisand, dlouhou dobu jsem poslouchala Ninu Hagen, to byla taková velice kontroverzní východo- a potom západoněmecká zpěvačka. Poslouchám i spoustu české muziky – mám rá-da Monkey Business, Anetu Langerovou, Helenu Zeťovou…
Máte dospívající dcery. Jak si hudebně rozumíte s nimi?
Samozřejmě poslouchají něco jiného, muziku pro teenagery od Green Day po Nirvanu, přes současné mladé kytarové party. Nechám jim ten vkus tříbit, aby si samy vybraly, co chtějí. Někdy se o tom bavíme, říkám jim svůj názor, ale nechci je ovlivňovat.
Nutíte je do muziky? Aby hrály na nějaký nástroj?
Nutila jsem pouze jednu, Marušku, která má nesporný hudební a taneční talent, a myslím, že by byla škoda, kdyby se muzice nevěnovala. Ale ona to dělat nechce. Považuje to za zábavu, ale rozhodně by to nechtěla dělat profesionálně.
Jak se vám zpívalo v Praze 13?
Publikum bylo skvělé, spontánní a zpívalo se mi tu moc dobře.
Co byste popřála čtenářům STOPu?
Popřála bych jim hodně zeleně v této městské části, jako je v tomhle hezkém parku. A taky
jim přeju krásný barevný podzim, tak, jak má podzim vypadat.