Perfekcionismus – výhoda nebo komplikace?
Současná doba je zaměřená na výkonnost. Ta se vysoce cení a hodnotí. Pokud v nás tento požadavek doby oživí zkušenosti z dětství, kdy nás rodiče vedli k maximálním výkonům třeba ve škole, i dvojka byla vlastně už špatná známka, bylo důležité uspět v prestižní škole a i na ní mít dokonalé, bezchybné výsledky, začneme tento rys přijímat za svůj. Chceme být nejlepší a i když se nám to daří, tak jsme stále nespokojení. Stává se z celé situace začarovaný kruh. Naše potřeba uspět nás žene k lepším výsledkům, ale i tam máme další požadavky sami na sebe – výsledkem je přetažený člověk, který, i když dosahuje vynikajících úspěchů, je stále nespokojený. Často také společně s celou touto situací ztrácí běžné sociální kontakty, kamarády, známé, protože na ně obvykle nemívá čas a on sám se pohybuje v extrémních výkonech, takže si s nimi přestává rozumět, a oni s ním. Každý extrém s sebou nakonec přináší zvýšené komplikace - když dosahujeme nedostačujících výsledků (propadání ve škole, neúspěch při shánění práce, nezařazení do běžné populace), stejně tak když dosahujeme výsledků výjimečně nadprůměrných (jedničkáři na prestižních školách, mimořádní hudební virtuózové, vrcholoví výjimeční sportovci, špičkoví manažeři, ředitelé...). Neznamená to v žádném případě, že každý propadlík nebo každý ředitel nebo špičkový sportovec je ve svém životě nespokojený. Pokud si najde kolem sebe skupinu sobě blízkých lidí, aktivit, prostředí a dokáže si svých výsledků vážit a je sám se sebou spokojený, je vše v pořádku. Pokud ale na sebe klade stále větší nároky a při splnění a dosažení každého dalšího cíle je nespokojený, stále mu je vše málo a stále ho celá situace žene do dalších obrátek, stává se otrokem svého perfekcionismu. Obvykle je tento rys přejímán výchovou od rodičů, takže se stačí podívat na jejich přístup k životu a hned vidíme, odkud vítr vane. Co s tím?
S perfekcionismem, který nám život více komplikuje, než pomáhá, se poměrně dobře terapeuticky pracuje, pokud už si sami uvědomujeme, že je pro nás spíše přítěží. Takoví lidé umí dobře plnit své cíle. Pokud si nastaví svou laťku cíleně vědomě níže (pokusí se nevypracovat pracovní zprávu v nadlimitním termínu, nevyleštit okna v celém domě hned dnes, nevstřebat další úroveň cizího jazyka v neobvykle rychlém termínu), sami dobře zvládají splnění vlastních cílů. Základem úspěchu při práci se zatěžujícím perfekcionismem je přijetí faktu, že honba za lepšími a lepšími výsledky už pro nás není úspěch ale komplikace, přítěž. Nejsme-li již při dosažení vlastního cíle spokojeni, ale chceme-li hned zdolávat ještě další a další mety, tak něco není v pořádku.
Přeji všem čtenářům časopisu STOP, aby měřítkem úspěšného života byla jejich vlastní spokojenost.