Hrát co nejdéle, to je sen kazdého muzikanta
Hrát co nejdéle, to je sen kazdého muzikanta
Jedním z protagonistů letošního Koncertu pro park byl Karel Kahovec, který začal jako rokenrolová a bigbeatová hvězda 60. let. Dnes hraje a zpívá ve skupině George & Beatovens, se kterou vystupuje od počátku 90. let.
Hodně lidí dobře zpívá nebo hraje na hudební nástroj. To ale neznamená, že by se mohli muzice věnovat profesionálně. Vám i vaší sestře Vlastě se to podařilo.
Talent máme určitě po rodičích. Táta hrál perfektně na housle, na křídlovku i na kytaru. Maminka na piáno a stejně jako děda na harmoniku. Oba navíc krásně zpívali. Není tedy divu, že se naše životní dráha ubírala tímto směrem. Měl jsem štěstí, že to, co mě nenaučili rodiče, tak mě naučila sestra. Tu lidé znají hlavně z Divadla Semafor nebo jako členku tria Zelenková – Gerlová – Kahovcová, které vystupovalo s Karlem Gottem.
Hrál jste s řadou kapel, můžete v krátkosti některé zmínit?
Vezmeme to rychle, ale od začátku. V patnácti mě maminka přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty. Ta tenkrát probíhala ve Slovanském domě. Vystoupil jsem tam s amatérskou rockovou kapelou, kterou jsem sestavil. Musím podotknout, že to bylo moje první veřejné vystoupení a klidně mohlo být i poslední. Vybrali jsme si totiž Elvise Presleyho. Asi si umíte představit, co se tam tenkrát dělo. Rock a Presley ve Slovanském domě... Porota se tenkrát málem zahrabala do země a nejraději by nás asi zastřelili. Ale publikum bylo nadšené. Tam jsem v podstatě odstartoval svou kariéru. Pak si mě všimnul Evžen Fiala, manažer Hells Devils, tehdy nejlepší rock‘n‘rollové kapely v Praze, udělal jsem konkurz a už jsem se vezl. Časem jsem dostal nabídku do The Matadors a následně do Flamenga, kde jsme se vyměnili s Viktorem Sodomou. Z Flamenga jsem šel do Country Beatu Jiřího Brabce, kde tehdy byla velkou hvězdou Naďa Urbánková, jezdil jsem se Šípem a Uhlířem, hrál ve skupině Nova, Golem a nakonec přišla skupina George & Beatovens. Tak to je takový rychlý průřez.
Ve skupině Flamengo jste nějakou dobu byli společně s Petrem Novákem.
To ano, ale ne moc dlouho. Petr z Flamenga odešel a založil skupinu George & Beatovens. S tou dnes hraji a zpívám já a v repertoáru mám i pár jeho písniček.
Jak je dnes publikum přijímá?
Jsou to sice jen čtyři písničky, které zpívám, ale dodnes mají obrovský ohlas. Pravidelně je zařazujeme jako takovou vzpomínku na našeho předčasně zesnulého kamaráda.
V jakém složení teď George & Beatovens hraje?
Jsme čtyři. Standa Staněk, ten se skupinou hraje už 33 let, Karel Novák, Petr Eichler a já. Máme sólovou kytaru, doprovodnou kytaru, baskytaru a bicí. Naším stálým hostem je Viktor Sodoma s repertoárem legendárních The Matadors. Až na Michala Pavlíka, ten odešel k Čechomoru, je to stejné složení, které hrálo s Petrem Novákem.
Měnily se kapely, měnily se i hudební žánry – rock, country, pop… Ke kterému máte nejblíže?
Já vždycky říkám, že čím víc žánrů muzikant zvládne dobře zahrát, tím lépe. Já jsem začal rokenrolem, pak jsem hrál bigbeat, to bylo s Flamengem, když jsme byli v Německu, tak jsme hráli soul, pak to byla na zhruba deset let country. Říká se, že kolik řečí člověk zná, tolikrát je člověkem. V muzice to v přeneseném významu platí také. Dneska můžu hrát v podstatě s jakoukoli skupinou. K žádnému ze zmíněných žánrů ale nemám nějak výrazně blíž. Pro mě existují dva typy muziky. Dobrá a špatná. Nic mezi tím. Teď dělám převážně muziku, kterou jsem si v 60. letech napsal sám. Nikdy jsem nikoho nekopíroval, zpíval jsem si vždycky po svém. Když se ohlédnu zpátky, byly super kapely – Beatles, Stouni…, které se mi líbily, ale nebyly pro mě vzorem. Dnes si rád poslechnu třeba countryrockovou skupinu Eagles.
Popularita s sebou nepřináší jen to dobré. Vám se ale nejrůznější drby například na stránkách bulvárních plátků vyhýbaly a vyhýbají.
Asi jsem nedělal nic takového, aby o mně bylo nutné psát. Někteří z mých kolegů, když se na ně začne malinko zapomínat, udělají nějaký virvál a hned plní stránky bulváru. O takový druh popularity jsem fakt nikdy nestál.
Koncert pro park dělá každoročně hezkou tečku za prázdninami. Zavzpomínejte, jaký jste byl žák?
Ze začátku bylo všechno v pohodě, dokonce si pamatuji, že jsme v první třídě měli paní učitelku Urfusovou. Až do takové 6. třídy jsem byl celkem dobrý, pak jsem se ale chytil kytary a školu jsem jaksi přestal mít rád. Kytara zkrátka byla na prvním místě. Po základce jsem se vyučil soustružníkem dřeva. I když se mi ta práce líbila, dělal jsem ji asi jen rok. Pak už jsem začal profesionálně hrát.
Máte dva syny, vnuky, podědili i oni hudební nadání?
Syn Karel se vyvedl po mně, ale muziku nedělá. Vnuk Honzík fantasticky zpívá. Kdyby se chtěl věnovat muzice, určitě by to někam dotáhnul. Uvidíme.
A co volný čas?
Ten trávím převážně na chatě. Ta se stala mým koníčkem. Mám tam takového „prskoleta“, Simsona, kterého si opečovávám, takže jezdí jako blázen. Když mě to chytí, tak na něj sednu a někam vyrazím, zkrátka relaxuji. Jsem tam v podstatě celé léto, mám čas i na kamarády, dívky...
Řekl jste dívky? Tak to tam asi nebudeme dávat. To byste doma nebyl moc populární.
Ale klidně. Není žádná manželka, od které bych to schytal, takže žádný průšvih nehrozí. :-).
Zůstaňme ještě chvíli u vás na chatě. Vrátíte se tam někdy ke své původní profesi, ke dřevu?
Kdysi dávno nám chata vyhořela, tak jsme ji s mým otčímem dávali dohromady. Myslím, že ruce levé nemám, ale že bych byl vyloženě kutil? To asi ne. A protože chata stojí na skále, nestal se ze mě ani zahradník.
Kde si vás mohou lidé poslechnout?
V Praze pravidelně vystupujeme v klubu v restauraci U Vodárny (Korunní 75, Praha 3) nebo je to Hudební klub Palmovka – Country club Rikatádo (Pod Hájkem 2204/1, Praha 8). Všechno se dá najít na www.karelkahovec.cz.
Co plánujete do budoucna?
Víte, já jsem nikdy neplánoval. Co přišlo, to přišlo. Spíš bych řekl, že si plním přání. Jedním z nich je nové cédéčko složené jenom z rokenrolů. Křest bude 7. prosince v Radiopaláci. Když všechno půjde tak, jak má, bude ještě do konce roku v prodeji. A další přání? Abych mohl co nejdéle naplno hrát a zpívat. To je asi sen každého muzikanta.
Normální horalka s výjimečným hlasem
Ozdobou letošního Koncertu pro park byla zpěvačka obdařená mimořádným hlasem, která nejraději zpívá skladby z oblasti soulu, R´n´B, rocku nebo funky. Narodila se ve Valašském Meziříčí, v dětství zpívala s babičkou lidové písničky a velmi brzy začala vystupovat veřejně. Dává přednost anglickým textům, protože se jí v angličtině lépe frázuje. Vydala dvě alba a pracuje na třetím, kde bude mít několik vlastních skladeb. Do povědomí českých posluchačů se dostala díky působení v dívčím triu Black Milk a také jako porotkyně v Česko-Slovenské Superstar. V roce 2005 získala titul Skokan roku v anketě Český slavík. Ve své kariéře si nejvíce cení fanoušků, kteří jí zůstávají věrni. Helena Zeťová.
Při prvním setkání působíte jako pohledná drsňačka se smyslem pro humor, která si moc nebere servítek. Ale taky máte zjevně ráda děti. Jaká je doopravdy Helena Zeťová?
Co na srdci to na jazyku. To o mně určitě platí. Těžko se ale sama můžu hodnotit. To ať udělají ti, kteří mě poznají. Myslím, že jsem docela normální holka. Nebo ne?
Asi jo. Už v patnácti jste začala zpívat s kapelou.
Zpívání mě bavilo a tak jsem mu šla naproti tím, že jsem začala chodit na vystoupení a koncerty místní amatérské party a časem jsem se odhodlala a řekla jim, že s nimi chci zpívat. A stalo se...
Taky jste zpívala ve Španělsku s americkou skupinou. Jak se to seběhlo?
Odjela jsem na týdenní dovolenou na Lanzarote, která se protáhla na rok. V jednom místním baru hrála partička muzikantů z celého světa, se kterou jsem si jednou k ránu „zadžemovala“ a zůstala s nimi rok.
Jakou roli měl ve vašem hudebním růstu váš nevlastní otec Lešek Semelka?
Určitě jsem kvůli němu začala poslouchat muziku, ke které bych se asi nedostala. Všechny ty artrockové skupiny, naše i zahraniční, počínaje Blue Effectem, konče třeba Genesis. Letos jsem Leškovi s Radimem Hladíkem zazpívala k jeho 65. narozeninám.
Jak vidíte s odstupem času éru Black Milk s Terezou Černochovou a s Terezou Kerndlovou a muziku, kterou jste dělaly?
Byla to hezká doba. Setkaly jsme se v pravý čas s pravými lidmi. Tím myslím především producenta Dana Hádla, pro kterého jsme byly rovnocennými partnery, co se týče výběru repertoáru, takže jsme dělaly věci, které nás bavily.
Jakou posloucháte muziku?
Poslouchám vše, napříč žánry, všude si najdu něco, co mě osloví. V klasice, taneční hudbě, rocku. Nejraději mám Arethu Franklin,
Tinu Turner, Joe Cockera nebo Erica Claptona.
S kým se vám v poslední době nejlépe spolupracovalo?
Bavilo mě to třeba s Filipem Gondolánem v rámci koncertu Královen popu nebo s Otou Balage při koncertu pro Andromedu. Příjemné bylo i turné se skupinou No Name.
Jaký význam pro vás měla účast v poporotě Superstar? Myslíte, že z těchto soutěží mohou vzejít skutečně dobří interpreti?
Byla to pro mne výzva. Chtěla jsem zkusit i něco jiného než zpěv. Roky jsem odmítala nabídky moderování akcí a řekla jsem si, že tohle by mohla být ta nejlepší škola. Určitě z takových soutěží mohou vzejít dobří zpěváci. Je to pro ně obrovská možnost ukázat, co umějí. Pak už záleží na nich samotných, jestli tu rychlou slávu ustojí.
Děláte také charitativní projekty.
Většinou tak jednou do měsíce dělám nějakou akci bez nároku na honorář, ale nejsem tváří žádné charitativní organizace. Zpívala jsem třeba pro Nadaci Nova, Kapku Naděje, různé dětské domovy nebo třeba pro Srdce Evropy, naše sledge hokejisty a Hodonínskou zoo.
Hodně času teď trávíte v Řecku. Co se vám na něm líbí?
V Řecku je mi dobře. Jsem tam obyčejným člověkem, kterého na ulici nikdo nepoznává. To mi vyhovuje. Mám tam moc přátel, umím řeč a mám tam moře. Do Česka tak jezdím především pracovat.
Jak se vám zpívalo na Koncertě pro park v Praze 13?
Úžasně. Vše se pěkně sešlo. Perfektní organizace, výborný zvuk a skvělé publikum.
V průběhu svého vystoupení jste neplánovaně pozvala na pódium pár holčiček, které tam pak rozjely velkou taneční show. Nerušilo vás to při zpívání?
Vůbec ne. Na podobných akcích si k sobě vždycky ráda někoho z dětí pozvu. Baví mě to a baví to i ty děti. Je fakt, že tentokrát se mi na pódiu sešlo několik téměř profesionálních tanečnic, takže jsem si musela dávat pozor, abych při pohledu na jejich úžasné výkony nezapomínala texty.
Jaké máte plány do konce roku?
Uvidím, jestli se mi podaří dokončit desku, aby vyšla ještě na podzim. Tu bych pak chtěla podpořit nějakým turné s kapelou. Myslím ale, že to bude až na jaře příštího roku.
Dětství jste prožila v Beskydech a říkáte o sobě, že jste horalka. Jak se to projevuje?
Třeba tím, že ráda jezdím autem po zasněžených cestách, mám ráda pivo Radegast a říkám, co si myslím. Nedovedu spřádat diplomatické intriky, protože „my Valaši sme hlúpi, ale víme o tom...“