Můj dětský sen dnes váží přes pět tun
Začátkem srpna byla v atriu radnice na Slunečním náměstí zahájena výstava legendární stavebnice Merkur. Návštěvníci této zcela unikátní výstavy si mohli prohlédnout řadu menších i rozměrnějších modelů, dokumentace, stavebnic, z nichž některé jsou z doby počátků výroby Merkuru. Výstava, která se mohla uskutečnit jen díky velké vstřícnosti největšího sběratele stavebnice Merkur Jiřího Mládka, přilákala několik tisíc lidí. Měla skončit 28. října, ale pro velký zájem byla prodloužena (už bez herny) do 10. října. Využili jsme příležitosti a pana Mládka trochu vyzpovídali.
Stavebnice Merkur brzy oslaví devadesátiny. Můžete nás v krátkosti seznámit s historií dírkovaných plíšků, které dělají radost už několika generacím?
Tuto legendární stavebnici začal v roce 1920 vyrábět pod názvem Inventor Jaroslav Vancl v Polici nad Metují. O pět let později přichází výrobce s novým systémem, kde jsou kovové části stavebnice už spojovány šroubky a matičkami, a také s novým názvem stavebnice. Merkur je už téměř devadesát let hrou, která podporuje a rozvíjí tvořivou práci a fantazii dětí u nás i v zahraničí. V různých údobích procházel nejrůznějšími inovacemi i podobami. Tady, v budově radnice, se samozřejmě nedá vystavit všechno. Jsou zde takové typické vzorky, aby lidé věděli, jak Merkur vypadal před čtyřmi až pěti generacemi v roce 1925, je tady první vyrobený Merkur a další modifikace jako byly stavebnice Populár, Metropol, Elektrus...
Mohu říci, že Merkur je jediná stavebnice na světě, která má tak bohatou historii. Její výroba se od roku 1925 do současnosti, kromě asi dvouleté přestávky, v podstatě nezastavila. Dokonce se vyrábí na jednom a tom samém místě - v Polici nad Metují. Zkraje roku 1990 byl Merkur zprivatizován zaměstnanci a ti výrobu vedli tak, že byl na továrnu Merkur vyhlášen první konkurz v novodobých dějinách Čech. Naštěstí ji koupil Jaromír Kříž, současný majitel, rozjel výrobu znovu a samotné stavebnici vtisknul úplně novou tvář se spoustou inovací. Takovou, že se tam vyrábí i Merkury, coby výukové pomůcky pro základní, střední i vysoké školy. Už jsou to všechno sofistikované stavebnice na bázi robotiky a mechanotroniky, čili děti si třeba mohou ze stavebnice sestrojit malého robota, kterého na dálku ovládají chytrým mobilním telefonem, což je úžasné. Merkur má stále předstih před světovým vývojem. Firma v podstatě reaguje na jakoukoli zajímavou možnost, jak Merkur zviditelnit. Třeba v roce 2001, kdy bylo stoleté výročí vzletu letadla bratří Wrightů, zvaného Flyer I, tak k němu byla ve spolupráci s NASA vyrobena speciální stavebnice, z které se jejich letadlo dalo zkonstruovat. Z té stavebnice se ale dalo postavit dalších sto modelů letadel včetně Concordu. Já se ještě na chvíli vrátím o krok zpět, do minulého století. Tehdy bylo ve světě přes 250 výrobců dírkovaných stavebnic nejrůznějších velikostí. Třeba švýcarská firma Stokis vyráběla stavebnici, která měla tak mini rozměry, že to snad byla stavebnice pro budoucí hodináře.
Dalo se z ní postavit autíčko, které se málem vešlo do krabičky od zápalek. Naopak belgická firma Gigant vyráběla stavebnici, kterou člověk sám neunesl, tu asi přepravovali vysokozdvižným vozíkem. Obsahovala tak obrovské moduly, že si z toho děti mohly postavit šlapací auto nebo velký domeček, dokonce jsem viděl i aplikaci autobusu pro šest dětí, poháněného elektromotorem. Ale samozřejmě, jak rychle firmy vznikaly, stejně rychle i zanikaly. Kdežto náš vynálezce Jaroslav Vancl, hluboce se před ním skláním, to byl nesmírně moudrý a osvícený člověk. Když dával dohromady stavebnici Merkur, každé součástce vtiskl podobu, on to musel v sobě vidět, všechno do sebe neuvěřitelně pasuje. Pan Vancl si stavebnici nechal patentovat a jako první na světě zavedl tzv. dekadický systém - dírky jsou od sebe vzdáleny jeden centimetr (ostatní stavebnice byly palcové - na jeden palec byly dvě dírky), první na světě použil barevnou úpravu autolakem (ostatní byly zinkované, černěné nebo z mosazi), první na světě zavedl metrické šroubky (Märklin nebo americký Erector mají dodnes závit). Při vývoji této stavebnice měl spoustu prvenství, proto také předběhl dobu. Z Merkuru postavíte cokoli, na co si vzpomenete. Já jsem ho povýšil na náš národní poklad, protože nikdo se něčím takovým nemůže pochlubit. Cizina nám ho samozřejmě závidí a dodnes dělá všechno proto, aby přestal existovat.
Rozhodl jste se splnit si svůj dětský sen a to, co jste jako dítě mít nemohl, máte nyní opravdu ve velkém. Jak začala ta vaše sběratelská vášeň?
Podnět už byl v raném dětství, kdy jsem někdy ve věku čtyř let dostal od strýce malou dírkatou stavebnici, ale dál už nic. Nikdy jsem ji neobjevil ani pod stromečkem, což bylo pro mě takové dětské trauma. Spolužáci stavěli z Merkuru a ve škole pod lavicí se tím chlubili a Mládek nic. Naštěstí jsem měl v domě kamaráda, který měl doma spoustu stavebnic Merkur, nehrál si s nimi, protože ho bavily vláčky, takže vznikla taková symbióza. Já jsem stavěl nádraží, šraňky, přechody přes trať a různé nádražní budovy, no a on si tahal koleje a vláčky... Takže jsem se u něj dost vyblbnul. Ale taková ta dětská křivda, ta ve mně zůstávala. Mládek neměl Merkura. Stále jsem snil o tom, že až budu velký, budu vydělávat a mít peníze, tak si koupím tu největší stavebnici, která na trhu bude. Ono k tomu sice došlo, ale ne hned. Oženil jsem se a měl jiné starosti. I když ten Merkur v pozadí vystrkoval růžky... Pak přišel na svět syn Honza a už to začalo. Koupil jsem prvního Merkura, druhého, třetího
... Stavěli jsme spolu menší i větší stavby. To už začala ta Merkurová éra, ale ještě ne v plné šíři. Ta nastala, když jsem odešel do invalidního důchodu a najednou měl spoustu času. Merkur byl k dispozici a ten obrovský časový prostor, ten mě podnítil k tomu, že jsem si začal plnit sen z dětství - postavit Ocelové město.
Proč právě Ocelové město?
Rodiče mi sice nekupovali Merkura, ale vždycky jsem pod stromečkem našel Verneovku. No a jeho Ocelové město, to bylo stěžejní. Vždycky jsem si představoval, jak postavím Býčí věž, továrny a už jsem viděl, co všechno se tam bude vyrábět - ponorky, Nautilus... Projekt Ocelového města jsem začal realizovat v roce 2000.
Je už dokončený?
Ani zdaleka. V Muzeu Merkur v Polici nad Metují, kde ho můžete vidět, zabírá plochu asi 26 m² a váží 1 200 kg. Chtěl bych ho dodělat, ale zatím chybí prostor. Po dokončení by Ocelové město zabralo 60 m² a vážilo by 5 000 kg. Dozvěděl jsem se, že se muzeum snad bude rozšiřovat, tak uvidíme.
Jsou nějaké modely, které stavíte nejraději?
Mám rád mostní konstrukce, ty mě fascinují. Věže jsou si dost podobné, ale mosty? Každý je svým způsobem jiný. V mostech mám určité rekordy - nejvyšší most, to byl model Viaduktu Garabit, což je obloukový železniční most, který vede přes řeku Ruynes en-Margeride v provincii Cantal ve Francii. Ten jsem postavil speciálně pro druhou výstavu v Muzeu hl. m. Prahy. Jeho výška byla 3,5 metru, na délku měřil 7 metrů. Nejdelší model mostu, bratislavský Most Františka Jozefa, je nyní na Slovensku. Není moc vysoký, asi 70 nebo 80 centimetrů, ale na délku měří 13 metrů.
A co máte v plánu teď?
Obří továrnu, kde všechny stroje budou v pohybu. Dosavadní modely byly dost statické. Je pravda, že v Ocelovém městě jezdí například obrněný vlak nebo mašinka, která přetahuje výklopní vagonky na rudu nebo uhlí, ale všechno ostatní je statické, takové bez života. V obří továrně by mělo být všechno v pohybu – stroje, pásy... Měla by mít také svoji „hudbu“ – cvakání, ťukání...
Stavebnice Merkur pomohla i vědeckým pracovníkům. Například oční čočky - na jejich výrobě měla velkou zásluhu.
V roce 1958 byl ředitelem vzniklého Ústavu makromolekulární chemie Československé akademie věd jmenován profesor Otto Wichterle. Protože se budova ústavu teprve stavěla, prováděl některé pokusy doma. Je známo, že pan profesor si jako malý s touto stavebnicí hrál. Když přemýšlel, jak udělat jednoduchý poloprovozní strojek na výrobu čoček, byl to první odrazový můstek.
Na Štědrý den 1961 si doma z Merkuru sestavil prototyp odstředivého odlévacího zařízení, které poháněl dynamem z jízdního kola zapojeným na zvonkový transformátor. Na něm odlil první čtyři kontaktní čočky, které byly ještě ten den s úspěchem vyzkoušeny. A vidíte, dnes je používá zhruba 100 milionů lidí. My jsme si dovolili postavit jeho tři repliky. Jedna z nich ještě s malou výstavou Merkuru putuje po celém světě, konkrétně po českých centrech při našich ambasádách. V současné době je v Tokiu.
Máte představu z kolika součástek se vaše modely skládají?
Přiznám se, že je nepočítám. Když něco postavím, dám to na váhu nebo na decimálku. Mám takový katalog, z kterého se dovím, co jsem kdy postavil a kolik to vážilo. Ale psát počty součástek, to snad ani není možné. Každý model, to jsou tisíce dílů. Například Ocelové město zatím váží 1 200 kilogramů a jediné, co jsem spočítal, byly šroubky a matičky. Bylo jich 150 tisíc. Když jeden šroubek s matičkou váží jeden gram, tak těch 150 000 váží půldruhého metráku. Nikdo tomu nechtěl věřit. Když jsem se díval do součtu, kolik jsem toho postavil, tak váha je přes pět tun modelů.
Daří se vám ještě dnes získávat nějaké původní stavebnice?
To už je hodně složité. Získával jsem je na inzeráty, teď využívám internet. Věřila byste, že se například při aukci může cena některé staré stavebnice Merkur vyšplhat na částku kolem deseti tisíc? To už je ale pro mě opravdu moc. Nicméně doufám, že časem bude moje sbírka kompletní.
Viděl jste někdy postavený model, který vás překvapil?
Mám jednoho příznivce z Ústí nad Labem a ten mě svými modely doslova fascinuje. Má rád starou nákladní automobilovou techniku, parní válce... On ty své modely dokáže domyslet, má úžasný smysl pro detail, nápaditost, schopnost kombinovat součástky. Před ním smekám. Znám ještě několik dalších stavitelů, kteří mě dokáží překvapit. Víte, Merkur je variabilní, z jedné hromádky součástek se dá postavit stovka věcí, záleží na invenci. Když jsem tady v herně viděl, jak jsou děti šikovné, že nepotřebují předlohové knížky, protože dávají spíš prostor své fantazii. Věřím, že mě překvapí ještě hodně modelů.
Jiří Mládek se narodil v roce 1946. Nejprve se vyučil soustružníkem kovů, pak vystudoval Střední průmyslovou školu strojní a Strojírenský institut v Praze. Dvacet let pracoval v nástrojárně a pět let v údržbě v pražském ČKD. Po roce 1990 začal podnikat ve stavebnictví. Od r. 1998 je v invalidním důchodu a staví z Merkuru.