Potkal jsem se s krásnou zemí a báječnými lidmi

Náš rozhovor se scénografem, hercem a režisérem Karlem Vostárkem navazuje na právě skončenou výstavu fotografií a artefaktů, které si s Františkem X. Watzlem přivezli z úspěšných misí českého loutkářství v Mexiku. Cesty obou loutkářů se otevřely workshopem v roce 2006, který iniciovali tehdejší český velvyslanec Vladimír Eisenbruk a proslulý mexický malíř Francisco Toledo.

Pane Vostárku, do Mexika se mnoho lidí nepodívá a těch, kteří tuto zemi navštíví pracovně je ještě méně. Vy jste tuto příležitost dostal. Jak k tomu došlo?

To všechno, o čem si budeme dneska povídat, má docela humorný začátek. V červenci 2006, zazvonil telefon, ozval se kamarád Tonda Novotný: „Co bys tomu říkal jet do Mexika učit loutky?“ Já na to: „No, proč ne, ale prozraď mi, kde sedíte a co pijete?“ „Sedíme v kavárně s panem Součkem, který to organizuje. On se ti ozve.“ Říkal jsem si, kam bych se harcoval, ale na druhou stranu…, Mexiko? Popravdě jsem tomu ale moc nevěřil, on se však skutečně ozval. Po nějaké chvíli jsme se sešli, Jindřich Souček s Petrem Kotíkem z ChecoArt, Jáchym Dejmal (který nám měl dělat asistenta), velvyslanec Vladimír Eisenbruk a my s Františkem a Tondou. Dověděli se přibližné podmínky, já navrhl, že vypracuji projekt loutkářské dílny a pomalu byl čas balit. Když to řeknu takhle, zní to skvěle, ale tak jednoduché to zdaleka nebylo.

Jak dlouho měl váš první pobyt trvat? Co byl jeho důvod a cíl?

Původně to měly být zhruba tři měsíce, ale mohl jsem se uvolnit na dva a půl, takže to bylo o něco kratší. Na mou dílnu navazoval František a potom měl přijet ještě Antonín Novotný, na to už bohužel kvůli politické situaci nedošlo. Mělo jít o jakýsi export české marionety do Mexika.

Měl jste představu, do čeho jdete?

Představa bývá jedna věc a realita druhá. O tom jsme se přesvědčili hned po příletu do Mexica City DF (cca 28 miliónů obyvatel), kde jsme museli neplánovaně přespat (Mexiko je federativní stát, který se skládá z 31 států, 1 federální stát tvoří hlavní město). Měli jsme pokračovat do stejnojmenného hlavního města státu Oaxaca, ale naštěstí jsme se včas dozvěděli, že nás tam ten den nikdo nečeká. „Manana!“ Na místě jsme zjistili, že to až tak skvěle dojednané není, ale to nás neodradilo. Ve státě Oaxaca, je přes 80 % indiánského obyvatelstva a my jsme ani netušili, kdo budou naši žáci nebo v jakém jazyce se budeme dorozumívat. Bylo pár zmatků, ale naštěstí jsme to překonali. Po necelém týdnu dohadování a příprav jsme se mohli pustit do práce. Podle projektu se rozjely dvě dílny, v každém kurzu po deseti lidech. V té dopolední byli lidoví řezbáři. Věděl jsem, že práce se dřevem jim nebude dělat problémy, ale o loutkách, natož o marionetě, nevěděli zhola nic. Do odpoledního kurzu přišli mladí lidé, kteří měli prostě zájem o loutkové divadlo, takže jsme je učili i řezat. Byli to například učitel, učitelka, tanečnice a kluci, kteří pracovali v místní manufaktuře na ruční papír, z kterého dělají moc krásné věci. Tu vybudoval již zmíněný Francisco Toledo. Do provozu ji uvedl proto, aby podpořil místní uměleckou výrobu a mohl dát také tamním lidem práci. Pokud vím, žil nějakou dobu v Paříži, kde poznal Milana Kunderu, takže o českých loutkách možná něco věděl, a když se pak setkali s Vladimírem Eisenbrukem, zrodila se myšlenka naší loutkářské dílny. Do odpoledního kurzu přišla také paní Lucia Bayardo, psychoterapeutka a spisovatelka, která dělá obrázkové knížky pro děti. Ta mně později pomáhala s překladem textů a bez ní by se asi mnohé těžko podařilo.
Cílem bylo naučit základní principy technologie marionet a vyřezat je ze dřeva. Pro začátečníky to je zhusta zkušenost, jak bych řekl, krvavá.

Došlo i k nějakému úrazu?

Ano, zrovna paní Lucii jsem vezl do místního zdravotnického zařízení. Takovou úroveň, přiznám se, jsem poblíže 17. rovnoběžky nečekal. Když člověk přijde do ordinace, tak na něj mezi dveřmi sestřička nekřičí, kde má kartičku pojišťovny, ale především se zajímá o to, co se mu stalo. Všude je perfektní čistota, lidé jsou nesmírně milí a všechno skvěle funguje. Ten, kdo by jel do Mexika, rozhodně nemusí mít obavy, že by se mu v případě potřeby nedostalo kvalitního ošetření. Zdravotnictví je tam opravdu na dobré úrovni. A podstatné je, že se za základní ošetření neplatí, ani cizinci! To jsem měl možnost zjistit následující rok, když jsem se pořezal sám. Mexičtí zubaři prý mají ve světě skvělou pověst.

Byli všichni vaši žáci místní?

Jak se to vezme. Byli i nebyli. Když vám Mexičan řekne, to je kousek, tak je to asi jako z Prahy do Vyškova. Dopolední dojížděli i z městečka San Martin Tilcajete, kde je v každé rodině nějaký řezbář, vzdáleného 70 kilometrů. Tam ty vzdálenosti jsou trošku jiné. Oaxaca je o něco větší než ČR, ale má asi jen 3 milióny obyvatel, takže hustota je výrazně nižší. Lidé se samozřejmě soustřeďují ve větších městech, není to tak jako u nás, že vesničky jsou ve velmi malých vzdálenostech od sebe. Jiný je i charakter krajiny, celé Mexiko je vlastně hodně vysoko. Hlavní město má nadmořskou výšku okolo 2 300 metrů. Oaxaca je relativně nízko, zhruba 1 680 m nad mořem, tedy kousek výš než Sněžka. My jsme byli ještě o nějaký ten metr výš, na úpatí hor v San Agustin Etla. Celé Mexiko kromě pobřeží je náhorní rovinou a hory jsou vlastně všude. Rozdíl je v tom, že když jedete přes hory ve výšce více než 3 000 m, tak všude je bohatá vegetace. Pro představu, Oaxaca se blíží 17. rovnoběžce, což je pro srovnání jih Arabského poloostrova.

Takže jsou tam díky nadmořské výšce vrcholky hor celoročně zasněžené?

Jen ty nejvyšší jako Popokatépetl (5 465 m). Ten je zasněžený celoročně a hlavně neustále bafá obláčky bílé páry, takže vypadá famózně.

Své žáky jste naučil loutky vyrábět, ale ta loutka se také musí pohybovat. Navíc na řadu přišlo i jejich divadelní využití.

Kloubení, umožňující pohyb, to byl trochu oříšek. Domníval jsem se, že to nebude problém, když to nakreslím na tabuli, ale to byl omyl. Nakonec jsem poprosil místního keramika, ten mi dal hlínu, vyrobili jsme figury vcelku, ty se v místech kloubů rozkrájely a názorně jsme si ukázali principy klubů.

A hraní? Hraní divadla bylo v projektu od začátku, ale jak jsem později zjistil, oni to vůbec netušili. Zděsili se, že by měli vystupovat před publikem, navíc někteří téměř neuměli číst, takže jsme museli nahrát v improvizovaném studiu playback. Pomohli básníci, malíři, herci, učitelé z Oaxaca, které sehnala Lucia Bayardo, výsledek byl nakonec skvělý. Na premiéru, která byla 18. listopadu 2006, přišlo skoro 500 lidí. Byla to velká událost. Dostavila se celá politická a umělecká honorace města. Po představení byl raut. Těšilo mě sledovat, jak moji žáci, kteří se nejprve styděli vůbec vyjít po představení poklonit se a poděkovat publiku za potlesk, přijímají osobní gratulace lidí, které znali z televize nebo tisku. Najednou jsem viděl, co s nimi to představení udělalo. Uvědomil jsem si, jak důležitý sociální rozměr divadlo může mít. Ti doposud zakřiknutí řezbáři vyrostli, teď už věděli, že to divadlo je opravdu jejich. Začali se hned bavit o tom, kdy by zase mohli hrát. Postoupili na společenském žebříčku a hlavně ve svých vlastních očích minimálně o jeden stupeň výš.

Jaké pohádky jste nastudovali?

Protože jsem byl v Oaxace už třikrát, je jich poměrně dost.
Poprvé jsem vezl klasiku - Tři zlaté vlasy děda Vševěda Karla Jaromíra Erbena. Navíc jsem s sebou měl knížku mexických pohádek a z ní jsem vybral dva texty, Hladový rolník, Bůh a smrt a Co se stane s ženou, kterou zaživa muž málo bil. Ještě jsme nastudovali indiánskou pohádku Smrt má lehké nohy. Další klasiku, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, si již ve španělštině přivezl F. Watzl. To je jen za rok 2006. Dále již vzniklo deset inscenací a připravují se další.

Vy jste v Mexiku hráli nejen ve španělštině, ale dokonce i v krkonošském nářečí. Přesto s velkým úspěchem.

To už byl další významný krok, kdy jsme na podzim roku 2007 jeli hrát s Los Barrigones na mezinárodní festival Rodará v Puebla. Přiletěl i František Watzl s představením divadla Xaver O hloupým Honzoj. Hrálo se v nádherném Teatro Principal, což je nejstarší hrající divadlo na americkém kontinentě. František hrál česky a bylo úžasné, jak spontánně publikum reagovalo. Jazyk nebyl překážkou. Ráno byla jeho fotka na titulních stranách deníků.

Loutky jsou vysoké zhruba 50 cm, možná méně, a přesto se řada představení uskutečnila na velkých jevištích.

Když je divák soustředěný na děj, tak to vadí méně. Velkou roli hraje světlo a zvuk. Překvapilo mě, že i ty poměrně malé loutky byly na velkém jevišti docela dobře vnímány. Samozřejmě, že pro loutkovou scénu je lepší komornější prostředí, ale přesvědčili jsme se, že při vstřícnosti publika to nemusí být vždy nezbytnou podmínkou.

Jak česká pohádka působí na mexického diváka? Její děj je v originále zasazen do úplně jiného prostředí.

Postavy některých pohádek se neobjevují pouze u nás. Pohádka i její hrdinové se sice jmenují jinak, ale nosné téma je velice podobné. A kdo by nestál o to, aby dobro zvítězilo nad zlem? To je pro děti podstatné a platí to všude a já doufám, že se to týká i dospělých.

V názvech mexických pohádek se poměrně často objevuje slovo smrt a to mi moc pohádkově nezní.

Tam jsou naprosté rozdíly ve vnímání některých věcí, jako je právě smrt. Asi největší mexický svátek jsou Dušičky (fiesta de la muerte). My je pojímáme pietně, tam je to opravdový svátek se vším všudy. Asi jsou Mexičané lepší křesťané než my a věří, že po smrti se jejich zemřelí mají v nebi dobře. Jdou na hřbitov, udělají si na hrobě piknik, přinesou jídlo a pití a povídají si se zemřelými. Doma připravují tzv. bránu smrti, která je ze zelené cukrové třtiny propletené afrikány, které prý svou barvou nejvíce připomínají plamen svíčky. Brána je přibita na zeď, k ní se dá nazdobený stůl a na něj všelijaké dobroty a pití, pečou takové zvláštní mazance sypané sezamovými semínky. Uprostřed je místo křížku marcipánová hlavička - dušička. Bránu smrti mají doma týden a skrz ni se mohou i doma potkat se svými zemřelými. Dušičkový týden začíná večer po mši. Kapela spustí a tančí se. Průvody procházejí vesnicí a tančí se celou noc a celý den. První den svátku tančí pouze muži a chlapci v maskách. Mnoho masek zosobňuje Smrtku. Nikdo netuší, kdy a koho kmotřička pozve na cestu, tak každý ví, že je potřeba se radovat právě teď. Poslední den svátku se tančí také, ale řada je na dívkách a ženách. Pro Mexičany je tak smrt více součástí života.

Všichni jste odvedli obrovský kus skvělé práce. Vznikly dva loutkářské soubory, dětské divadlo El Vagon a soubor dospělých Los Barrigones, které založila paní Lucia. Co tyto mise ale znamenaly pro vás? Čím vás obohatily?

Podařilo se vybudovat loutkovou scénu, která funguje, takže už je na čem stavět. Je divadlo, pokračovatelé, jsou loutky, kurzy pro děti, které se snaží loutky nejen vyrábět, co víc bych si mohl přát. Je to skvělý pocit, ale je to zároveň závazek. V září a v říjnu 2008 jsem byl v Mexiku potřetí režírovat inscenaci Tortilla y frijoles, která vznikla ve spolupráci s dětským domovem, pod záštitou nového českého velvyslance Jiřího Havlíka a manželky guvernéra státu Oaxaca. Je mi jasné, že budeme dále spolupracovat a pokračovat v projektech. Je to něco, čeho se nemohu vzdát, co mám už asi napořád. Poznal jsem krásnou zem, báječné lidi a trochu jiný žebříček hodnot. Lidé tam totiž žijí podstatně skromněji než my, mnohdy doslova chudě. Spousta domácností má podlahu jen z udusané hlíny, a přesto jsou velice pohostinní a není pro ně problém kdykoli se bavit a radovat ze života. Přiznám se, že je to pro mě nesmírně inspirativní.

Eva Černá