STALO SE V ÚNORU
Od úředního jazyka ke slangu
Více jak stoletá snaha obroditelů, jejíž zásadním pilířem bylo vrátit český jazyk zpět na úroveň jazyka vzdělanců a tím potažmo motivovat obyvatele českých zemí k národní uvědomělosti, přinesla své ovoce v roce 1920.
Národní shromáždění přijalo 29. února toho roku takzvaný jazykový zákon, ketrý stanovil, že oficiálním jazykem nové mladé republiky
se stane jazyk československý. Vydáním jazykového nařízení k tomuto zákonu pak byl o šest let později, 3. února 1926, prohlášen československý jazyk za jazyk státní. Označení „československý jazyk“ může na první pohled budit dojem, že čeština a slovenština jsou nářečími jednoho jazyka. Nicméně tento výraz měl být chápán spíše jako právní pojem sloužící ke zrovnoprávnění české a slovenské řeči nežli pojem jazykovědný. Českoslovenština se stala hlavním jazykem jednání soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů Československa, jakožto také jazykem hlavního textu státovek a bankovek a v neposlední řadě hlavním velicím a služebním jazykem československé armády. Onu výše zmíněnou rovnoprávnost zajišťoval fakt, že v českých zemích českoslovenštinu představovala čeština a na Slovensku slovenština s tím, že šlo o dvě formy téhož jazyka, a proto podání v češtině mohla být vyřízena ve slovenštině a naopak. Úředníci státní správy byli povinni ovládat precizně jak češtinu, tak i slovenštinu. Jazykový zákon pamatoval také na národnostní menšiny obývající Československo a hovořící různými jazyky. Šlo zejména o početnou populaci Němců žijící v pohraničí, dále zde byli Maďaři na jihu Slovenska, Poláci na Těšínsku a Rusíni na Podkarpatské Rusi. Bylo stanoveno pravidlo dvaceti procent. Menšiny mohly používat při komunikaci s úřady svůj jazyk v tom případě, že jejich zástupci tvořili alespoň dvacet procent obyvatel v daném okresu. Úřady také byly povinny záležitosti těchto lidí vyřídit v jejich rodném jazyce, respektive v jazyce podání. To znamenalo nespornou výhodu pro obyvatele okresů splňujících tuto podmínku. V nich totiž žilo více než devadesát procent příslušníků těchto „menšin“. Jazykový zákon také legalizoval menšinové školy, v nichž výuka probíhala právě v rodné řeči dané menšiny. I přes tato jistá pozitiva ve vztahu k menšinám se napjatá národnostní situace příliš nelepšila, naopak se v krizových třicátých letech dále prohlubovala. Zjednodušení celého problému přinesla paradoxně až druhá světová válka. Podkarpatská Rus připadla Sovětům a většina Němců byla z příhraničních oblastí odsunuta. Jazykový zákon tím pomalu ztrácel na významu, až byl nakonec 9. června 1948 zrušený. V pozdějších dobách se pojem českoslovenština používal a používá s lehkým pejorativním nádechem. V podstatě se z ní stal typ idiolektu, tedy mluvy jednotlivce. Jedná se o nespisovnou vrstvu národního jazyka, ze kterého si každý člověk individuálně vybírá slovní zásobu, gramatiku nebo výslovnost. Vzniká díky příslušnosti k určité sociální skupině, samozřejmě se do něj promítá stupeň vzdělání nebo socioekonomické postavení. Ať si to uvědomujeme, nebo ne, svůj idiolekt má každý z nás a v propojení slov a vět v řeči spočívá jeho unikátnost. Českoslovenštinou teď tedy označujeme nedokonalou mluvu osobností, které mluví směsicí obou jazyků. V minulosti se takovému způsobu mluvy říkalo husákovština, v současnosti ji nahradila babišovština.