Pozdrav do nebe
Pozdrav do nebe
Neviděla jsem ji přes dvacet let. Ale předtím jsem s ní přes dvacet let bydlela v jednom smíchovském domě. Jejího syna, který se, myslím, narodil den a možná i rok po mně, jsem jako dítě neměla ráda. Jeho otec, který později emigroval, ho vedl k úctě k ženám. Projevovala se tím, že držel dveře i osmileté holce a dával jí v nich přednost. Přišlo mi to hrozné. Tehdy. Pak jsme se skamarádili. Taky nesměl studovat... Nedivím se, že nakonec zdrhnul. Jeho máma, hvězda prvorepublikových filmů, pracovala v Biu Illusion. Bylo to kino, kde se občas dávaly i filmy s ní, dámou velkého světa, které byly v době budování socialismu svou noblesou a ležérností pokládány za škodlivé. Dělala tam uvaděčku. Mohla být ráda, že ji nezavřeli jako jiné její hvězdné kolegyně - třeba Natašu Gollovou. Že ji nevyštvali za hranice - jako Adinu Mandlovou. Že nepodlehla zoufalství a nespáchala sebevraždu - jako sestra Lídy Baarové. Že pro ni herecké kolegyně nechtěly trest smrti – jako pro Jiřinu Štěpničkovou...
Moje máma, asistentka režie v televizi, se často snažila protlačit ji na natáčení alespoň v roli, které se říkalo štěk. Nosívala jsem jí k přečtení scénáře, kde měla zatrženou jednu větu. Těšila se na ni, dokud ji hlídači jmen a životopisů, ti strážci politické vhodnosti, ne vyškrtli. Nepamatuju se, že by kdy propadla beznaději. Holubičko moje, říkala, život se musí brát takový, jaký je. Šťastná povaha. Krásná, vitální, oduševnělá žena. Dávná filmová hvězda, málem stoletá Zita Kabátová.
Paní Zita Kabátová zemřela 27. května ve věku 99 let. Fejeton napsaný v červnu pro deník Metro přetiskujeme s laskavým svolením autorky.