Maják uprostřed sídliště
Maják uprostřed sídliště
Ještě v 70. letech 20. století byly Stodůlky jen malou vesnicí, ležící v polích za hranicemi Velké Prahy. Při pohledu z Vidoule byly dobře viditelné díky bílé věži kostela sv. Jakuba Staršího. Od počátku 80. let začalo moře velkoměsta pohlcovat starou zástavbu a zbylé selské usedlosti se krčí mezi masou panelových domů nově vzniklého Jihozápadního Města. Jen stodůlecký kostel na malém návrší nedaleko stanice metra Stodůlky ukazuje svojí štíhlou věží k nebi jako prstem, připomínajícím vertikální rozměr života. Obklopen obytnými domy, nákupními centry a rušnými komunikacemi nabízí kostel místo, kde se člověk může zastavit, ztišit a zamyslet se třeba nad smyslem svého života. Kostel oslaví v říjnu 2013 své 110.
Území kolem Stodůlek bylo osídlováno již v nejstarší době, první stopy člověka se v tomto regionu objevují před zhruba 20 000 lety, v období poslední doby ledové, jak o tom svědčí archeologické nálezy. O příchodu křesťanství na naše území můžeme uvažovat v souvislosti s prvními misiemi u českých a moravských kmenů. Prvními hlasateli evangelia zde byli kněží z Bavor. O křesťanství našich předchůdců můžeme usuzovat z nálezů hrobů se skromnými milodary ve Stodůlkách a Zbuzanech, v Řeporyjích a v pískovnách mezi Chaby a Třebonicemi u Krtně, kde byly nalezeny slovanské nádoby, na jejichž dně je zřetelný kříž.
Starý kostel patřil k nejstarším svatyním v okolí středověké Prahy. Přesné datum jeho vzniku není možné přesně stanovit. Některé – nedoložené – prameny uvádějí, že první zmínka o Stodůlkách pochází z roku 1159 v souvislosti s johanitským kostelem Panny Marie pod řetězem na Malé Straně. První doložená písemná zmínka o kostelu pochází až z roku 1292. Tehdy patřil patronát nad zdejším chrámem, založeným nejspíše kolem poloviny 12. století, řádu templářů. Podle této listiny darovala tehdejší majitelka Stodůlek Marie z Hardeku spolu se svým synem Oldřichem patronátní právo nad kostelem, které „jim od dávných časů náleželo“, templářům z Uhříněvsi. Ze stejné doby pochází breve papeže Bonifáce VIII., jímž zplnomocnil roku 1298 pražského biskupa Řehoře z Valdeka, aby ustanovil kněze Jana Heřmana za faráře kostela ve Stodůlkách.
Po zrušení templářského řádu v roce 1312 připadly jeho statky ve všech zemích řádu johanitů (později nazývaných maltézští rytíři), a proto jim připadla mimo jiné i zmíněná komenda templářů v Uhříněvsi, tedy i podací právo ke Stodůlkám. Není však známo, kdy a jakým způsobem johanité o toto právo přišli. Ze Strahovského urbáře z roku 1410 víme, že se ve všech vsích patřících klášteru platil kněžský desátek. Z konfirmačních knih víme také o tom, že od roku 1365 měl právo ustanovovat faráře pražský arcibiskup Jan jako provizorní probošt metropolitní kapituly pražské a od roku 1401 král Václav IV., který podle tradice přenocoval na stodůlecké faře při cestě na Karlštejn. Podle tehdejších zpráv měl svatovítský probošt ve Stodůlkách tvrz a dvojí popluží s lukami, lesy a dva many ke službě. Tvrz stála na nejvyšším bodě ve Stodůlkách na rozcestí k Chabům – dříve se tam říkalo „na starém hradě“, „V Brance“, „U Branky“. Dnešní název „K Brance“ dostala tamní ulice oficiálně až v roce 1961 podle tradovaného názvu oné tvrze Braňka. Později, za vizitace pražského arcijáhna Pavla z Janovic ve Stodůlkách v květnu 1380 si osadníci stěžovali, že dříve vždy měli při svém kostele plebána a kaplana, kteří tam sídlili, nyní že mají pouze nájemce fary, protože farář Markvart nikdy ve Stodůlkách nebydlil. Nájemcem fary byl tehdy kněz jménem Ondřej, který v roce 1379 před svátkem sv. Jiří vykonal pouť do Říma. Stodůlky nezůstaly stranou ani během husitských bouří. Jednou se stodůlecký kostel stal přímým svědkem srážky husitů s posádkou Pražského hradu, který byl tehdy v rukou strany „pod jednou“. V této době, kdy si duchovenstvo žádné strany – zvláště katolické – nemohlo být jisto životem, pobýval stodůlecký farář Jan z Domažlic spolu s jinými kněžími pod jednou v Žitavě (kam utekla před husity celá pražská konzistoř). Běžným jevem provázejícím husitské bouře bylo zabírání církevních statků, na kterém se svorně podíleli bojovníci obou stran.
Po husitských válkách žil v zemích Koruny české dvojí lid – zastánci strany pod jednou a stoupenci přijímání podobojí. Církevní organizace byla téměř úplně zničena: pražské arcibiskupství zůstalo neobsazeno po 140 let (do roku 1561), trvale zaniklo litomyšlské biskupství, síť far se téměř úplně rozpadla. Většina země se hlásila ke straně podobojí, jejíž správu vedli prostřednictvím tzv. dolní konzistoře, která se později – po vydání Rudolfova Majestátu – změnila z utrakvistické na konzistoř evangelickou, stavovskou.
Na dlouhou dobu byly poměry v českých zemích určeny Kutnohorskou smlouvou, sjednanou na počátku roku 1485. Obě strany se zavázaly zachovávat kompaktáta a smlouvy o nich s císařem Zikmundem, jakož i nedávná sněmovní usnesení o farních kostelích, aby každá strana podržela fary, které měla při nástupu krále Vladislava Jagellonského v roce 1471.
Ve Stodůlkách tedy drželi faru nadále stoupenci kalicha (utrakvisté) a podle toho byla fara obsazována kněžími této strany, řízenými dolní konzistoří. Z této doby nám prameny nedochovaly mnoho zpráv. Ze 16. století víme jen o knězi Izaiášovi a faráři Václavu Žílovi, za jehož působení se v roce 1527 ztratil kalich. O dalším duchovním Janu Tobiáškovi víme jen proto, že byl roku 1532 vsazen rychtářem Starého Města pražského do šatlavy, kde později zemřel.
Po porážce stavovského povstání zanikla dolní konzistoř a všechny farnosti v jejím držení se vrátily pod pražské arcibiskupství.
Za kardinála Harracha došlo v roce 1631 k reorganizaci duchovní správy. Kvůli akutnímu nedostatku kněží přišly o duchovního správce i Stodůlky. Je doloženo působení jezuity P. Maxe Lesáka-Sylvana, který proslul misijní činností na vinicích v okolí Prahy, kde se scházeli tajní nekatolíci. Jak dokládají prameny, konaly se bohoslužby ve Stodůlkách v posledních třiceti letech 17. století jen velice zřídka.
Na přelomu 17. a 18. století obstarávali duchovní správu ve Stodůlkách dokonce faráři z hlavního pražského chrámu u Panny Marie před Týnem a františkáni od Panny Marie Sněžné. Když byla roku 1702 zřízena fara v Liboci, byly k ní přiřazeny kostely ve Stodůlkách, Košířích a v Řepích.
Za vlády Josefa II. došlo k reformě duchovní správy, jejíž součástí bylo rozšíření sítě farností. V roce 1787 dostaly Stodůlky vlastního kněze, který byl placen z Náboženského fondu (pozdější Náboženské matice), zřízeného mj. z majetku zrušených klášterů, kostelů a náboženských bratrstev. Stodůlky ovšem i nadále patřily k purkrabským, později zemským stavovským statkům.
P. Adam Jelínek je autorem první, převážně latinsko-německy psané farní kroniky, vedené od roku 1787 až do roku 1838. Jak píše, „nenalezl ve Stodůlkách nic, než jen zdi…“. Vybavení kostela a fary se scházelo z různých míst, mj. i ze zrušeného kostela na Bílé hoře (tam se později hlavní oltář, přenesený do Stodůlek, vrátil). Po dvou stech letech byl kostel i nově vymalován (naposledy kolem r. 1550). Po nástupu P. Jelínka byly založeny také farní matriky, které sloužily i obyvatelům Bílé Hory, osady Bílý Beránek, Libkovic, Motola, Řeporyj a dalších okolních obcí.
Za Jelínkova nástupce P. Josefa Kubíčka (nastoupil r. 1801) byla stodůlecká fara přestavěna do důstojnější podoby. V roce 1854 byla za faráře Josefa Zimmermanna, známého spisovatele a překladatele, stodůlecká lokalie povýšena na farnost.
Fara i kostel ve Stodůlkách byly sice postupně zvelebovány, rozrůstala se ale i obec, které již starý kostel nedostačoval. Proto se již na konci 19. století za faráře Josefa Kuchynky vedla intenzivní jednání o stavbě nového kostela. Pokračoval v nich P. Václav Kotáb a konečně roku 1898 byla stavba schválena ministerstvem kultu a vyučování. Plány vypracoval architekt M. Krch, vedením stavby byl pověřen stavitel Alois Elhenický. Novostavba probíhala již za nového faráře P. Augustina Krčmáře.
Po Velikonocích roku 1901 byla ve starém kostele sloužena poslední bohoslužba, po níž ihned začalo bourání budovy.
Starý kostel sv. Jakuba byl postaven v románském slohu, jednalo se o jednolodní stavbu s téměř metr silnými zdmi o půdorysu cca 9 × 5 metrů. Na západní straně měla sklenutou kruchtu o dvou klenbových polích, zachovanou v původním stavu. Strop zdobila křížová klenba. Z podkruchtí se vcházelo do věže přistavěné k západnímu průčelí. Malá místnost pod věží, spoře osvětlená okénkem na způsob střílny, byla patrně místnůstkou určenou k uchování kostelních klenotů. Do chrámu se vcházelo z jižní strany portálkem. Vedle kostela na bývalém hřbitově stála stará dřevěná stupňovitá čtyřboká zvonice, na níž se nacházely tři zvony. Hřbitov obklopující kostel byl roku 1835 zrušen a přemístěn mimo vesnici. Dnes se nachází nad stanicí metra Stodůlky.
Nový kostel, jehož náklady byly vyčísleny na 66 631 K 44 h, byl postaven jako pseudogotická jednolodní obdélníková stavba se čtvercovým presbytářem, obdélníkovou sakristií a s hranolovou věží po straně průčelí. Presbytář, orientovaný k severu, je sklenutý křížovou žebrovou klenbou, loď křížovou klenbou. Oltář je také pseudogotický, zhotovený firmou Petr Bušek a synové v Sychrově. Je na něm obraz sv. Jakuba St. od Konstantina Buška, po stranách oltáře jsou sochy sv. Cyrila (Konstantina) a Metoděje. Do boční zdi na evangelijní straně byl zasazen kamenný gotický svatostánek, jediná část starého kostela, která se dochovala až do dnešní doby. Při rekonstrukci kostela v 90. letech 20. století byl přesazen na dnešní místo v levé části. Vnitřek nového kostela byl původně vyzdoben ornamentální polychromovou malbou, která byla odstraněna při rekonstrukci na konci 20. století, při níž byl kostel vybílen. Varhany v novém kostele postavila firma Josef Rejna a Josef Černý z Vinohrad v roce 1903.
Je třeba zmínit, že bourání starého kostela se nedělo bez rozmyslu. Všechny kamenické práce románského a gotického slohu byly předány do Musea království českého (dnešní Národní muzeum) spolu s okenní malbou sv. Marie Magdaleny ze 14. století. Obsah makovice na věži kostela byl spolu s novými listinami a drobnostmi vložen do základního kamene.
Nový kostel posvětil 11. října 1903 pražský světící biskup a historik dr. František Krásl za účasti P. Krčmáře, obecního zastupitelstva, místních spolků a korporací a samozřejmě za hojné účasti místních věřících, kteří dobrovolně podstoupili „půst zdržení se pokrmů masitých a újmy v jídle“. Inspirací pro dnešní dobu by mohla být skutečnost, že konečný účet za stavbu a vybavení kostela činil 64 771 K 63 h, což je úspora téměř 2 000 K proti původnímu plánu.
A historie se opakuje. Díky rychlému růstu Jihozápadního Města přestal i tento nový kostel stačit potřebám věřících. Proto vzniklo v roce 2001 na Slunečním náměstí nové duchovní místo – Komunitní centrum sv. Prokopa. Ale to už je jiná kapitola.
Zájemce o podrobnější dějiny stodůlecké farní obce odkazuji na knihu Ondřej Bastl, Z dějin stodůlecké farnosti, Portál Praha 2003.