Mozaika života tvůrce pexesa
Každý z vás, kdo tohle čtete, určitě alespoň jednou v životě hrál PEXESO. A jestli ne, tak jste o něm alespoň slyšeli. Tahle jednoduchá a přitom napínavá hra na procvičování paměti a pozornosti ve své době uchvátila děti i dospělé a stala se fenoménem. Dnešní počítačová generace ji už tolik nehraje, ale skoro všichni máme aspoň jeden balíček čtvercových obrázků doma. Téměř nikdo ale neví, že hru i její název vymyslel výtvarník a redaktor Zdeněk Princ, který bydlí na sídlišti Lužiny. Pan Princ oslavil loni v červnu osmdesátiny, ale stále má spoustu aktivit a zájmů. Jeho život je plný zážitků, zajímavých setkání a spolupráce se známými osobnostmi, o kterých rád a poutavě vypráví. Zažil také nespravedlnost a různé křivdy, ale nikdy nezahořkl a udržel si životní optimizmus. Povídání s ním bylo velmi příjemným zážitkem.
Kde se u vás vzal vztah k výtvarnému umění?
Výtvarné nadání jsem zdědil po svém otci. Ten žil téměř do devadesáti let a měl velmi zajímavý život. Narodil se v Kašperských Horách na Šumavě, měl německé školy, studoval i ve Vídni. V devatenácti letech narukoval do první světové války a padl do zajetí. Čtyři roky byl v zajetí na Sibiři a pak se s legionáři vracel přes Vladivostok domů. V zajetí i při návratu domů místo fotografování maloval – portréty kamarádů, spolubojovníků, ale i tábory, krajinu. Tužek bylo málo, někdy kreslil i dřívkem opáleným v ohni. Po cestě vlakem se ujal dvanáctiletého sirotka a chtěl ho vzít s sebou, ale ve Vladivostoku se museli rozloučit. Domů se vrátil až v roce 1920 a nastoupil do práce na Zemskou finanční správu. Ale maloval celý život.
Ty jeho obrázky jsou opravdu krásné. Vedl vás také k malování?
Ani ne, já jsem byl takové trochu zapomenuté dítě, otec mě měl až ve čtyřiceti a bratr byl o deset let starší. Já jsem vždy tíhl spíš ke sportu. Začal jsem s tenisem, ale hrál jsem i fotbal, pozemní hokej a stolní tenis. Tenis jsem pak hrál závodně téměř padesát let. Dospíval jsem kolem roku 1948, to byly velmi špatné poměry. Tatínek byl úředník, takže byl první na ráně. Odmítl vstoupit do KSČ, protože měl špatné zkušenosti z Ruska. Tak musel odejít, šel do nuceného důchodu a pak jezdil po brigádách.
Jaká byla tedy vaše cesta k práci výtvarníka?
Mým prvním zaměstnáním byla práce v mozaikářské dílně. Pracovali tam většinou sochaři, malíři, absolventi sklářské školy a já jsem tam nastoupil jako elév. Ředitelem byl inženýr Michal Ajvaz, ruský emigrant. Byl to chemik, velice nadaný člověk, který znal tajemství mozaikového skla. Jezdil sám o víkendech do Nového Boru „vařit“ sklo.
Nikomu to nesvěřil, nikdo nevěděl, jak to barví, na mozaiku bylo potřeba asi 140 odstínů. Vozili to v takových plackách, které se pak sekaly na kostičky. Měl jsem to štěstí, že jsem se shodou okolností mohl podílet na mozaice Maxe Švabinského Křest Kristův v kapli sv. Ludmily v katedrále sv. Víta. To je obrovské dílo, na kterém pracovalo asi deset lidí rok a půl. Předloha na kartónu se rozstříhala a každý výtvarník dělal kus. Měl jsem svůj díl, nějaké rákosí a anděla. Ti nejzkušenější dělali obličeje, nejlepší byla sochařka Nováková. Švabinský vždycky přišel na kontrolu, měl dlouhé ukazovátko s křídou na konci a ukazoval, co se má předělat. Jenže se mu třásla ruka a křídou pomaloval kus mozaiky. Paní Novákové se to nezdálo a přišlo jí to zbytečné, tak po jeho odchodu vzala hadr, otřela křídu a nechala to být. A příště Mistr povídá: „Vidíte, paní Nováková, jak to prokouklo.“
Od mozaiky jste odešel do muzea…
Chtěli po mně, abych studoval sklářskou školu, jenže já jsem nechtěl zatěžovat rodinu, která neměla peníze, a tak jsem z mozaiky odešel. Tatínek mi přes známého zařídil místo v zoologickém oddělení Národního muzea. Dělala se tam např. dermoplastika. To se přeměří stažené tělo zvířete, udělá se model a na ten se upevní kůže. Dělali jsme rekonstrukce vyhynulých zvířat, třeba obrovského pštrosa moa. Než jsme ho zašili, vložili jsme do něj noviny a informace pro příští generace.
Ale v muzeu jste dlouho nebyl…
V roce 1952 jsem byl přijat na Vyšší školu uměleckého průmyslu. Protože v muzeu jsem byl jako učeň, mohli mi napsat dělnický původ, jinak bych měl smůlu. Studoval jsem plastiku a celou dobu jsem kamarádil a „soupeřil“ s Josefem Nálepou, později známým sochařem. Byl výborný lyžař a také průkopník vodních lyží u nás. Stal se závodníkem, prvním mistrem republiky a nakonec trenérem národního mužstva. A na nějakém mistrovství ve vodním lyžování ve Španělsku se náhodou seznámil se Salvadorem Dalím, který se tam přišel podívat. Dali se do řeči a Dalí pozval sochaře z exotického Československa k sobě. Nálepa ho požádal, zda by ho mohl portrétovat a během hodiny udělal jeho bustu. Dnes je v bronzu v Národní galerii, je to jediná busta Dalího v Čechách.
Jak jste zvládal studium finančně?
Musel jsem si přivydělávat. Celá studia jsem chodil statovat na Barrandov a hrál jsem ve spoustě filmů. Jednou jsem dubloval Vladimíra Ráže, který hrál Kozinu v Psohlavcích. Když měl být popraven, visel jsem místo něj. Taky jsem hrál páže ve zfilmované opeře Dalibor. Tam zpívá král a pážata okolo něj v záběru celou dobu jenom stojí. To byla dobrá práce. Jednou jsme zase pluli parníkem točit jeden krátký záběr do Mělníka s Oldřichem Novým, ten mě po cestě naučil novou hru s kostkami.
Co jste dělal po ukončení studia?
Musel jsem na vojnu. Naštěstí vojáci zjistili, že umím kreslit a psát. Oni potřebovali štábní kulturu, tak mě převeleli do Prahy a celou vojnu jsem pracoval v mapovém oddělení. Na vojně jsem vymyslel svoji další hru. Tenkrát se jezdil cyklistický závod Praha – Berlín – Varšava. Výborný námět pro hru. Udělal jsem šest etap, házelo se dvěma kostkami. Každý hráč měl cyklisty i doprovodné vozidlo a s těmi posunoval. Kluci na vojně byli nadšení a hodně víkendů jsme to hráli. Po vojně jsem tuhle hru přihlásil do nějaké soutěže vyhlášené ministerstvem lesnictví. Ať to prý pošlu do Tofy Semily, která vyráběla hry. Tam mi odpověděli, že se jim to líbí, ale že už něco podobného připravují. A normálně mi ten nápad okopírovali a začali hru vyrábět jako „Závod míru“. Jenže zjednodušili pravidla, nebylo to tak napínavé a hra neměla moc velký úspěch.
Kde jste pracoval po vojně?
Po vojně jsem se dostal do propagačního oddělení Čedoku, kde jsem dělal výtvarného redaktora. Dělali jsme katalogy a publikace, které měly nalákat zahraniční turisty do Československa. A taky výstavy v zahraničí, takže jsem se podíval do mnoha míst Evropy – byl jsem v Německu, Anglii, ve Švýcarsku, v Paříži, ve Vídni…
To jste měl asi hodně zajímavých zážitků.
To tedy ano. Jeden opravdu zvláštní zážitek vám povím a jste první člověk z médií, kterému to říkám. V roce 1965 jsme dělali desetidenní loveckou výstavu ve Florencii. A jeden známý, který byl delegátem Čedoku v Římě, mi navrhl, abych se vystřídal s kolegy a přijel do Říma, že mi ukáže město. Vybral jsem si pondělí, jenže v pondělí byly památky zavřené. Okružní cesta autobusem se mi nelíbila, tak jsem vystoupil a šel jsem se podívat do Vatikánu. Svatopetrské náměstí bylo uzavřené, protože bylo to pondělí, ale u vstupu stála skupina černochů, nesli sloní kly a byli v kožešinách. A najednou jim otevřeli branku a pustili je dovnitř. Já jsem měl fotoaparát, kameru a klobouk, vypadal jsem prostě jako novinář. Tak jsem se k nim připojil a šli jsme. V té skupině byly jeptišky, ti černoši a nějací faráři… Myslel jsem si, že je to nějaká výprava. A pak jsme stáli na schodišti a jeptišky si pořád šeptaly: il Papa. Pak mi to došlo – byla to audience k papeži. Pustili nás do velkého sálu a za chvíli přinesli papeže na takových nosítkách, byl to tehdy Pavel VI., všichni tleskali a on všem podával ruku. A tak jsem si podal ruku s papežem. Potom začaly projevy a ukázalo se, že je to kanonizace nějakého světce z Belgického Konga a bude to dlouhé. Přemýšlel jsem, jak se odtud dostat. Po chvíli odcházely dvě jeptišky za takový závěs, za kterým vedla chodba. Tak jsem je asi po deseti minutách napodobil, chodil jsem po Vatikánu, prohlížel si sochy a nakonec jsem se dostal ven. Nepotkal jsem živou duši. Když jsem to pak vyprávěl tomu známému, tak nechtěl věřit, protože sám během dvou let v Římě viděl papeže leda na balkóně. Samozřejmě jsem se o tom tenkrát nemohl moc šířit.
Opravdu neuvěřitelný příběh . Pojďme ale k tomu, jak vzniklo pexeso.
Už při té práci na mozaice mě napadl námět na hru. Jako skauti jsme hrávali různé hry, které jsme si sami vymýšleli. Protože jsem byl výtvarně nadaný, tak jsem to většinou vyráběl. Tuhle hru s dvojicemi obrázků jsem nazval „obrázková mozaika“. Měl jsem vždy blízko k encyklopedickým znalostem, takže na obrázky jsem dával města, hrady, osobnosti nebo známá umělecká díla, aby se to dalo poznat. Tím jsem vlastně i kamarádům rozšiřoval znalosti. Když jsme třeba byli na zájezdu v Budapešti, vzal jsem si dva prospekty města a z těch jsem vystříhal důležité budovy a nalepil na kartičky. A současně jsem se naučil budapešťské památky nazpaměť. V Čedoku jsem spolupracoval se známým fotografem Erichem Einhornem. Tomu se ten nápad s hrou zalíbil a přednesl ho v ČTK, kde se rozhodli, že Pressfoto hru vydá. Tenkrát to mohla vydat jedině socialistická organizace a nějaká ochrana autorských práv neexistovala. Přesto se mnou sepsali smlouvu a určili mi podíl 1 % ze zisku. Nikdo tehdy netušil, jakou díru do světa pexeso udělá. Bylo to v době, kdy sem přišly Mayovky. Před ČTK tehdy stávaly fronty mladých lidí a chtěly fotky herců – Vinnetoua, Old Shatterhanda. Tak jsem udělal první hru na tohle téma – na Barrandově mi dali fotky filmových hrdinů, výtvarník František Sodoma mi udělal kresby s indiánskými tématy – vozy, zbraně, totemy... První pexeso vyšlo v nákladu 10 000 kusů a bylo pryč během několika hodin.
A jak vůbec vznikl název pexeso?
Můj název „obrázková mozaika“ byl moc dlouhý. Řekli mi, ať vymyslím něco kratšího jako „domino“ nebo „loto“. V televizi tehdy běžela soutěž „Pekelně se soustřeď“. Tak jsem z toho udělal zkratku s X místo K a vzniklo PE-XE-SO. Toho názvu si cením nejvíce, to je prostě značka, jako třeba Coca-Cola.
Hra, která letos slaví 50 let od prvního vydání, měla ihned obrovský úspěch a začala se hromadně vydávat. Jenže nové normalizační vedení v Pressfotu označilo smlouvu o podílu za neplatnou, a přestože na stranu pana Prince se přiklonil i soud, dopadlo to jinak a musel dokonce vrátit všechny peníze, které z prodeje pexesa dostal, což byla velká křivda. Po roce 1989 si Zdeněk Princ na název PEXESO přihlásil Ochrannou známku, ale soudit už se nechtěl. Správně by měl mít z každého vydaného pexesa autorský honorář. Ale pexes se vytiskly tisíce a málokterý vydavatel o autorství pana Prince ví. On sám už to dnes moc neřeší. Jak říká, nedělal to pro peníze a je rád, že pexeso lidi baví. Je také v kontaktu s největším sběratelem Pavlem Hanzlem, který má ve své sbírce více než 3 600 různých pexes. Existuje také klub sběratelů pexes a mistrovství ČR v pexesu. Ve světě je hra na podobném principu známá pod názvem Memory, vznikla údajně v roce 1959, ale pan Princ se o ní dozvěděl až mnohem později.
Zdeněk Princ měl kromě pexesa celou řadu dalších nápadů a zlepšováků. V Pressfotu začal s využíváním městských znaků na pohledech a přišel také s prvními pohlednicovými skládačkami – leporely. Později v Orbisu rozjel řadu nových projektů, například pověstná „Zetka“ – obrázkové encyklopedie na různá témata (formule, hokej, světové bitvy, houby, olympijské hry…). V roce 1993 založil se dvěma kolegy vydavatelství Brabapress, které vydalo např. fotografickou publikaci o Tibetu. Dnes už je pan Princ v důchodu, ale je stále činorodý. Pořádá například svou rozsáhlou sbírku kuriózních novinových výstřižků, kterou má v mnoha kartonech a musel na ni v panelákovém bytě vytvořit speciální prostor. Má v ní systém a všechno hned najde. Na rozloučenou mi přinesl ukázat ještě jednu lahůdku.
Vypadá to jako periskop…
Ano, hádáte správně. Když jsem byl kluk, bydleli jsme v Revoluční ulici u Vltavy. Na konci války, 9. května, stál na Staroměstském náměstí nepojízdný německý tank, který střílel na radnici a byl zneškodněn. A můj starší bratr nelenil a vymontoval z něj tenhle periskop. Je to taková kuriozita.
Pan Princ má prostě na zajímavé zážitky, setkání a kuriozity štěstí. Možná také proto, že se jim nebojí jít naproti. Přeji mu stálé zdraví a dostatek sil na jeho aktivity.