Kde je vůle, tam je cesta
Pan Radek Blahuš je nejen skvělý houslista, ale také zakladatel a ředitel základní umělecké školy, která své zázemí našla v prostorách Základní školy s rozšířenou výukou jazyků Bronzová. Dvaačtyřicet jejích žáků má za sebou první pololetí pilotního školního roku a mladý pan ředitel si zde plní svůj dávný sen.
Narodil jsem se před sedmadvaceti lety v Uherském Hradišti, kde jsem se ve svých čtyřech letech ve folklorním sboru bezhlavě zamiloval do krásné houslistky :-). Ona o té lásce samozřejmě neví, ovšem díky ní jsem začal hrát na housle. Nejprve jsem navštěvoval základní uměleckou školu, pokračoval jsem na konzervatoři v Brně a nakonec mě studia zavedla do Prahy na Akademii múzických umění, kterou jsem vystudoval, a teď pokračuji studiem školského managementu na Univerzitě Karlově. A už jsem tady zůstal.
Jak jste se od houslí dostal k učitelství?
To je jen jedna půlka mě. Ta druhá se stále věnuje hraní, i když už v průběhu objevování uměleckého světa jsem pochopil, že být součástí orchestru není pro mě. Rozhodl jsem se realizovat se po svém, být na volné noze. Dělám si svoje akce, koncerty, různé produkce do filmů a seriálů, nedávno jsme točili počítačové hry. Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se stal učitelem. Nicméně nejpozději při studiích na vysoké zjistíte, že potřebujete nějaký stabilní příjem. A co se nabízí? Nabízí se jít učit to, co umíte, a předávat to dál. Začal jsem učit na jedné základní umělecké škole, kde působili jednak vynikající učitelé, ale i takoví, kteří mi přesně ukázali, co a jak chci, respektive vůbec nechci dělat.
V souběhu s tím jsem začal učit hudební výchovu na gymnáziu a zjistil jsem, že mě to vlastně ohromně baví. Vždycky jsem chtěl mít něco svého, něco, co si sám od začátku vybuduji a co bude splňovat moje vize.
A tak se v mé hlavě začal rodit plán.
O co šlo?
Rozhodl jsem se založit školu, ale ne v pravém slova smyslu, spíš mělo jít o jakousi mimoškolní činnost. Jenže chyba byla v tom, že mi v očích svítily dolary a moje představa byla čistě byznysová, moje vnitřní nastavení úplně špatné. Vložil jsem do toho peníze, které jsem vydělal hraním a čekal pohádkové zisky.
A ono to samozřejmě celé spadlo. Jak se říká u nás v Hradišti, dostal jsem pořádně po čuni a dneska říkám díky Bohu. Byla to lekce, která mi jasně ukázala, že něco dělat jen za účelem výdělku je cesta do pekel.
Nicméně idea vlastní školy vás neopustila?
Pořád jsem si říkal, že bych chtěl něco takového dělat, dělat to dobře a pro děti. Zřídit opravdu základní uměleckou školu se vším všudy.
A tak vznikla RNB school?
Ano. Nebylo to jednoduché, ale nakonec se to po roce od požadavku o zápis do školského rejstříku opravdu podařilo zrealizovat. Zapsaní jsme byli posledního července loňského roku, a protože jsme od září chtěli plnohodnotně fungovat, muselo se všechno stihnout během srpna. Podařilo se to i díky báječné spolupráci se ZŠ s RVJ Bronzová, která nám pronajala prostory. Dávali jsme dohromady vnitřní dokumenty školy a samozřejmě také musely proběhnout talentové zkoušky.
Jaké děti k nim přišly?
Velká část jich byla z Bronzovky, kde jsem si už předtím udělal průzkum, jaký by byl z jejich strany zájem. Protože jsme dělali i reklamu na facebooku, některé děti přišly i na základě této informace. Přiznám se, že jsem se nesetkal s tím, že by někdo z těch dětí neměl talent. Jsem i toho názoru, že ZUŠ je tady právě proto, aby v dětech talent objevila.
To znamená, že když nám přišel na talentové zkoušky kdokoli, tak nikdo nebyl bez nějakých základních dispozic ten talent rozvíjet.
I teď v průběhu výuky vidím, že se tady najde spousta úžasných a opravdu šikovných dětí. Jsou samozřejmě i děti méně šikovné, se kterými ale učitel hledá cestu a už teď je vidět, že ji společně naleznou. Pro mě je zadostiučinění, že jsou tady děti spokojené a chodí nám sem rády.
Říká se, že školu dělají učitelé. Jak je to u vás?
Bez připomínek souhlasím. Dle mého názoru je to vždycky na nás učitelích. Jsme tady pro děti. Primárně pracujeme na tom, aby ve výuce byl navázán vztah mezi učitelem a žákem. U nás působí sedm učitelů. Kvalifikace pedagoga na ZUŠ se řídí podle zákona o pedagogických pracovnících, podle nějž ředitel může kvalifikovat dotyčného jakožto výkonného umělce. Já jsem lidi přijímal hlavně na základě toho, co umí. Kolikrát se setkáte s člověkem aprobovaným od A do Z, ne vždycky to znamená, že je dobrý pedagog.
Říkáte o sobě, že nejste klasická ZUŠ?
Pro tento školní rok jsme otevřeli dvě třídy, a to hudební obor se čtyřmi zaměřeními, kterými jsou zobcová flétna, populární zpěv, doprovodná kytara a klavír. Naše škola je otevřená multižánrovosti a nechceme se soustředit jenom na jeden vyhraněný žánr klasiky, který je primární na ostatních ZUŠ.
I proto jsme letos otevřeli například ne klasickou, ale doprovodnou kytaru. Děti se tak hlavně učí to, co opravdu zužitkují.
To znamená, že si budou umět zahrát a zazpívat u táboráku, prostě si zamuzicírovat. Kolikrát se setkám s tím, že děti na ZUŠ dělají klasiku, ale potom vám nejsou schopny něco zahrát, nedej bože si u toho zazpívat. Samozřejmě učíme hudební nauky, které jsou součástí veškerých hudebních oborů, a zařadili jsme takový kolektivní předmět Školní kapela, do kterého se zatím zapojili ti, kteří jej mají povinně, nicméně od druhého pololetí chceme namotivovat i ostatní děti, aby zkrátka a dobře ta školní kapela opravdu vznikla.
Jaké děti přijímáte?
Přijímáme děti od pěti do osmnácti let.
Na základě talentové zkoušky, tedy podle toho, co nám předvedou, je pak zařadíme do určitého ročníku. Neposkytujeme stupeň vzdělání, ale stupeň studia. Mohou se k nám přihlásit děti z jakéhokoli spektra, alfou i omegou pro nás je, že to chtějí dělat. Neočekáváme, že když chce hrát na klavír, bude na talentovkách hrát jako Chopin.
My si jenom zjistíme, jestli slyší, cítí rytmus, a naším úkolem je tyto dispozice rozvíjet dál.
Na co se mohou děti těšit v příštím roce?
Určitě rozšíříme hudební obor o bicí nástroje, další druhy kytar a uvažujeme i o nástrojích smyčcových. Nabídnout chceme i jiné druhy uměleckých předmětů, hlavně literárně-dramatický, který zamýšlíme propojit s komunikací a dabingem, nebo taneční
ve street dance či contemporary. Uvažujeme o dalším kolektivním předmětu, nabízí se nějaká forma pěveckého sboru, ale tak, aby byl nějak stylizovaný, ideálně pod ten náš název RNB - tedy Rhytm and Blues.
Máte i vy ve svém okolí někoho, s kým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz