Dvě perly moderní architektury
Na Slunečním náměstí v Nových Butovicích stojí dvě významné stavby, které v červnu oslaví výročí svého otevření. První z nich, Komunitní centrum sv. Prokopa, bylo slavnostně vysvěceno za účasti kardinála Miloslava Vlka před pěti lety – 19. června 2001. Jen pár kroků odtud stojící radnice městské části zahájila svůj provoz 2. června 2003, tedy před třemi lety.
Obě stavby mají mnoho společného. Jsou to moderní budovy s neotřelým architektonickým pojetím, pořádají se v nich různorodé akce a jsou koncipovány jako otevřené a vstřícné k veřejnosti. A to je u radnice i u kostela velmi dobře.
Projekt Komunitního centra je dílem architektů Zdeňka Jirana a Michala Kohouta, které oslovilo v r.1999 zadání na vybudování kulturně-společenského centra a jejich projekt byl po architektonické soutěži vybrán k realizaci. Výstavba trvala přes 13 měsíců a stála necelých 25 miliónů, z čehož více než třetina nákladů stavby byla získána z dobrovolných příspěvků a sponzorských darů občanů, organizací, spolků a firem, domácích i zahraničních, Praha 13 přispěla částkou 2,5 miliónu korun. Komunitní centrum je spravováno církví, slouží ale společenským, sociálním, vzdělávacím i duchovním potřebám celé obce. Projekt byl publikován v několika zahraničních publikacích a časopisech a byl oceněn jako finalista soutěže Grand Prix Obce architektů v r. 2001 a Stavba roku 2001. Ing. arch. Zdeňku Jiranovi jsme položili několik otázek:
Kde jste čerpali inspiraci pro tento mimořádný projekt?
Především v rozhovorech s klientem – otcem Mariuszem Kuźniarem a v postavě světce – sv. Prokopa, jemuž byla stavba kaple zasvěcena.
Na rozdíl od 19. a začátku 20. století, kdy se kostely většinou stavěly v historizujícím stylu, vznikají dnes vyloženě moderní futuristické budovy. Čím to?
Výraz stavby je odrazem filozofických postojů společnosti té doby a vychází vždy ze spolupráce stavebníka a architekta, kteří vzájemně určují, jak bude stavba působit a promlouvá o jejich společném názoru na věc. Výjimečný byl např. vztah opata Vejmluvy ze Žďárského cisterciáckého kláštera a stavitele Jana Santiniho, který dal v 18. století vzniknout mnoha dodnes fascinujícím stavbám, nejen církevním. Jako duchovně a výtvarně novátorsky na mne působí vyváženě i známá a často publikovaná kaple v Ronchamp od Le Corbusiera, vzniklá těsně po 2. světové válce. Nabízí se stejná otázka – je historická nebo futuristická?
V čem je rozdíl v atmosféře středověkého a moderního kostela?
Staré i moderně působící církevní stavby, pokud je do nich vložena dostatečně moudře energie, jsou založené na symbolice a soustředění se k duchovním potřebám člověka, třebaže vyjádřeným v jiných materiálových a prostorových kombinacích s využitím úrovně a možností stavebního řemesla a výtvarné kultury své doby.
Je v projektu Komunitního centra skryta nějaká symbolika, kterou běžný návštěvník nemusí postřehnout?
Projekt provází snaha vyjádřit v trojrozměrném prostoru dialog duchovního a světského, společenského a soukromého, určitý princip jin a jang, svár doby. To je navenek zhmotněno modrým oválem kaple a režným cihelným pravoúhlým domem pro učebny, byt a zázemí domu.
Co bylo při tvorbě projektu nejtěžší?
Postavit do jednoty naše výtvarné ambice s technickými možnosti stavby a omezenými prostředky investora.
O radnici Prahy 13 již bylo ve STOPu napsáno hodně. Projektoval ji se svými spolupracovníky Ing. arch. Miloš Haase, kterého jsme se zeptali:
Povedla se vám radnice tak, jak jste si představoval?
V zásadě ano, tvar a fyzické proporce budovy a její měřítko, tedy vztah k člověku, to je, myslím si, v pořádku. Byla to krásná práce a setkání s cílevědomými lidmi.
Inspirovala vás k projektu nějaká jiná konkrétní budova?
Ne, inspirací bylo samo místo, Sluneční náměstí, centrum Jihozápadního Města, jasný a přirozený urbanistický koncept. Od první návštěvy místa, tehdy ještě s hromadou zaplevelené sutě, mi bylo jasné, jak bude budova vypadat. Šlo jen o to představu naplnit.
Proč jste se rozhodl právě pro ovál?
Půdorys radnice se rozvíjí ze dvou ohnisek, podobně jako urbanistický prostor náměstí: v jednom leží skleněná věž s hodinami prosvětlující společné haly jednotlivých podlaží, kolem druhého se rozvíjí shora prosvětlená dvorana atria s prstencem kancelářských pracovišť. Ostatně v historii pražské architektury má ovál velmi dlouhou tradici.
Nezabírá atrium příliš mnoho místa?
Zabírá a myslím, že je dobře, že se nedá zastavět. Je to prostor pro lidi. Přál jsem si, aby se v radnici lidé setkávali, nejen když vyřizují úřední záležitosti: proto má budova dvoranu s ochozy a scénicky řešený víceúčelový sál, aby se zde dala pořádat veřejná shromáždění, hrát divadlo, pořádat koncerty a mám radost, že se tak díky porozumění vedení úřadu děje...Těším se, že do věže jednou zvonař pan Manoušek zavěsí zvonkohru. V dlažbě průchozího atria měl původně být zašifrován model celé Prahy 13 – tak jsem si to představoval. Až pojedete do Sieny, navštivte Palazzo pubblico, to je úžasná radnice! Jsou tam fresky bratří Lorenzettiů z počátku 14. století, alegorie dobré a špatné vlády. Na dobrou vládu shlíží vznešená Pax, Mír, a postava, stojící pod její ochranou, představuje město Siena.
Co říkáte na to, že lidé radnici překřtili na "laskonku"?
Neříkejte! Laskonky a indiány jsem měl rád už jako malý kluk!
Mám radost z příznivých reakcí lidí, a také z toho, že se podařilo postavit skutečně bezbariérovou budovu úřadu, kde si každý občan může vyřídit potřebné záležitosti na jednom místě. A že to funguje.