Motokrosař musí sportem žít
Motokrosař musí sportem žít
Když vstoupíte do dílny pana Kudrny, který ve Stodůlkách provozuje pneuservis a autoopravnu, na první pohled vidíte, že je to nadšenec. Má tam dokonale uklizeno, nářadí na svém místě, na podlaze čisto, pneumatiky srovnané. Je prostě vidět, že ho ta práce baví. Ale největší láskou Jiřího Kudrny jsou motorky. Provázejí ho celým životem a když o nich mluví, oči mu svítí. V 70. letech byl úspěšným motokrosovým závodníkem. Dnes už jezdí jen občas se svými kamarády, veterány. Motorky ale rozhodně neopustil. Všechny své sny a zkušenosti vkládá do svého vnuka, desetiletého Toma Kavtičnika, kterému dělá trenéra. Tom je normální kluk, chodí do čtvrté třídy v ZŠ Mládí a má už na dvacet pohárů z nejrůznějších motokrosových soutěží. Děda Jiří je na něj pěkně přísný, aby z něj něco bylo, ale hlavně je hrdý, protože ho má rád.
Původně to měl být rozhovor s vnukem, ale nakonec se to nějak zvrtlo. Mluvil většinou dědeček Jiří a kluk se jenom usmíval a občas něco doplnil.
Jak jste se dostal k motorkám a motokrosu?
Jiří: Vyučil jsem se ve Strašnicích v Jawě, tak jsem měl k motorkám blízko. V Týnci nad Sázavou ještě dneska vyrábějí Jawy 350, měsíčně 300 motorek pro Kubu a jižní Ameriku. U nás už se nesmějí prodávat, protože nesplňují emisní limity. Vedle vrátnice tam mají obraz Fidela Castra a pod ním každý den zapalují svíčku. Závodění jsem měl v rodině a nejdříve jsem dělal mechanika tátovi. V roce 1971 jsem začal jezdit motokros za Duklu Olomouc. Závodil jsem naplno asi pět let. Největším úspěchem bylo 6. místo na Mistrovství ČSSR ve tř. 125 v roce 1976. Pak jsem ještě v 80. letech jezdil soutěže, enduro. To je docela náročný sport, jezdí se dlouhé trasy, od rána do večera. Neměl jsem žádná závratná umístění, ale bavilo mě to a hlavně jsem byl blízko u motorek. Vždycky mi voněl benzín a když jsem ho ucítil, tak jsem byl jak utržený vagón. Dneska si děti na tu motorku ani nevylezou, když přijdou domů.
Tom: Mně taky hrozně voní benzín! Opravdu!
Jiří: To je na motokrosu krásný, když člověk cítí, jak se bahno pálí na motoru, a do toho spálený benzín s olejem… To je atmosféra závodu.
Od kolika let se jezdí motokros dnes?
Dneska už jezdí čtyřletí kluci, Tom jezdí taky od čtyř. Třeba na Offroad Maratonu, kde jezdí velké motorky dvě hodiny a auta 12 nebo 24 hodin, udělají pro tyhle mrňousky přes poledne pro odlehčení divákům 10 mi - nut rozjížďku, aby se na ně mohli s buřtem v ruce podívat. Spíš je to pro táty a aby se kluci dostali k motorkám trochu blíž. Tihle větší už jedou ráno kvalifikaci a prvních šest si může vybírat místo na startu. U nás můžeme s kluky na start a poradit jim, ale třeba v Rakousku nebo v Itálii jedou už z depa sami. Zase jsou pak samostatnější.
Mají tihle kluci nějakou speciální dráhu?
Vůbec ne, jezdí na normální motokrosové dráze, po nich jedou třeba čtyřkolky a velké motorky a oni pak podruhé najednou jedou po úplně jiné trati – díry, koleje. Tak chodíme s nimi nebo běžíme podél trati a křičíme: jeď tudy, tady pojedeš vlevo.
Jak se člověk do takového závodu dostane?
Musí mít mezinárodní nebo národní licenci. Někteří tátové pro to dejchají tak, že mají karavany a už v pátek jedou na závody do Rakouska nebo do Itálie a jezdí celý víkend. Ale ti kluci jsou pak jak honící psi, nemají žádné mládí, nevědí, co je to lyžování, co je to rybník… A to není dobře, protože pak mají v 15 sesedlou páteř a polámané nohy…
Tome, nebál ses poprvé na motorce?
Tom: Ani ne, poprvé jsem nejel závody, jezdil jsem na takové malé motorce…
Jiří: Tu ještě máme, má motor z motorové pily. Jezdil s ní dokola na chatě. Je to automat, jede pomalu, ale má výkon 1,5 koně.
Takže tě to začalo bavit docela brzy?
Tom: No…
Jiří: Hlavně to měl všechno strčený pod nos. Sehnal jsem mu oblečení, má nášivky, vypadá jak mistr světa… Na motorce má číslo 777, aby se s nikým nespletl. Říkáme si Tsunami Team (dříve jsme byli Šnek Team).
Trénuješ hodně? Co všechno chce děda, abys dělal?
Tom: Trénuju asi málo... Děda chce, abych mačkal kroužky, dělal kliky, běhal… Ale zase hodně jezdím na kole.
Jiří: To je to, že ho nedonutím. Říkám mu: před spaním mačkej kroužky, ráno se probudíš, mačkej kroužky. A pak se ho zeptám: cvičil jsi? A on: já zapomněl. To bych mu jednu fláknul… Motokrosař musí sportem žít, neexistuje, aby se flákal – činky, kliky, jít si zaběhat… To je poslání. Atlet taky trénuje, učí se, zlepšuje kondici. Devadesát procent je práce, příprava – auto vyluxovat, vlečňák umejt, motorku umejt a být v tom dění. Jenom 10 % je závodění – třešnička na dortu. Když to člověk bere vážně, tak se chodí mezi rozjížďkami podívat na ty starší kluky a už jen hltá, kudy jede z kopce, jak nasazuje na zatáčku, kde dává plyn, jak na tom sedí… Kdo to nezvládá a je furt pozadu, tak ho to takzvaně „nejtuje“. Nestihne zabrzdit, dá pozdě plyn... Ale když to pak umí a jede plynule, je to velká radost. Kluk má štěstí, že jsem to léta jezdil, tak mu můžu něco poradit.
Kolik vám zabere motokros času?
Jiří: Hodně, pátek příprava, víkend závody. Loni jsme měli 18 závodů za sezonu. Karviná, Petrovice u Karviné, Přerov, Kamýk.
Nejvíce se jezdí Sedlčany, tam každý víkend něco je.
Tome, co považuješ za zatím největší úspěch?
Tom: Asi v minulém roce ve Stříbře, to jsem byl druhý na mistrovství republiky ve tř. 50. Je tam dlouhá trať u sv. Petra, skáče se tam…
Jiří (hrdě): Loni byl skoro při každém závodě na bedně. Tuhle sezonu vypustíme, aby kluk trochu „zchlapovatěl“ a na tu příští mu pořídíme silnější motorku.
S vnoučaty trávíte hodně času. Máte plány na léto?
Jsme spolu hodně. V zimě jezdíváme na lyže, v létě na vodu, jeli jsme třeba Berounku. Letos se chystáme na Balaton.
Tomu říkám ideální děda. Tak si to hezky užijte!