Babi Fabi – legenda za katedrou

Paní učitelka Blanka Fabiánová, známá také pod přezdívkou, kterou jí přisoudila kolegyně, je kantorskou legendou. Práci s dětmi věnovala bezmála přes šedesát let života, z toho více než polovinu působila na zdejší Fakultní základní škole Mezi Školami. Znám jí čtvrt století, je pořád stejná a vůbec ne babi. Šarmantní, pečlivě nalíčená i oblečená, když mluví o dětech a o své práci, na tváři se jí rozlije blažený úsměv a z očí svítí opravdová láska.
Kde začal příběh učitelské stálice?
Narodila jsem se v Praze a s bratrem a rodiči vyrůstala na Žižkově. Chodila jsem tu do školy, a i když byla válka a málo důvodů k radosti a veselí, nežili jsme špatně. Tatínek byl úředník a maminka švadlena. Vyučila se u Hany Podolské, to byla taková česká Coco Chanel. Paní Podolská patřila k nejvýznamnějším tvůrkyním předválečné československé módy a ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století vlastnila nejvyhlášenější módní salon. Měla podnik v centru Prahy a sjížděly se tam skoro všechny společensky významné ženy, jako třeba tehdejší první dáma Hana Benešová, nebo herečka Adina Mandlová. Tehdy mě ještě nenapadlo, že bych šla učit. Sice jsem se dětem hodně věnovala, třeba jsem s nimi jezdila na tábory. Ale můj velký sen byl stát se doktorkou práv. Dokonce jsem začala studovat sociálně právní školu a pamatuji se, že pan profesor strašně přemlouval moje rodiče, aby mě dali na práva. Tvrdil, že jestli někdo dokáže klienta, po uši namočeného v bryndě, ze šlamastyky vysekat, tak jsem to já. Jenže byla těžká doba, naši neměli peníze nazbyt, tak jsem nakonec vystudovala přírodopis, chemii a pracovní činnosti.
Od té doby učíš?
Bylo mi lehce přes dvacet, když jsem nastoupila na svou první školu, na Pražačku na Žižkově. Protože na prvním stupni chyběli učitelé, dostala jsem hned první třídu a při práci si ještě dodělávala aprobaci. Tyhle prvňáčky jsem dovedla až do devítky. A od té doby se rok co rok potkáváme. Vždycky někdo vybere nějakou šikovnou restauraci a nemůžeme se dočkat, až se uvidíme. Těmhle mým „dětem“ je dnes pár let přes sedmdesát, někteří už nás dokonce navždycky opustili. Dřív jsem si mezi nimi připadala jako stará bába, ale v posledních letech mám pocit, že ty rozdíly mezi námi nejsou až tak veliké . Potom jsem se vdala a narodila se nám dcera. Manžel měl jet na služební cestu do Afriky, a tak jsem jela s ním. Jenže mě to tam vůbec nebavilo, jak jsem nemohla učit, proto jsem se vrátila zpátky a nastoupila na jazykovou školu Lupáčova. Za několik let hledali ředitelku v základní škole v Truhlářské ulici na Praze 1. Konkurz jsem vyhrála a ředitelovala jsem tam až do revoluce. Byl vyhlášený nový konkurz a jedním z kritérií byl věk do padesáti let, a tomu jsem neodpovídala. Nicméně mě vítr zavál sem na třináctku, do nově otevřené školy Mezi Školami, kde jsem bez přestávky učila až do loňského června, tedy skoro třicet let. Prvních pár roků přírodopis a chemii, ale později mě bylo třeba spíše na prvním stupni. Bylo krátce po revoluci a mnoho učitelů, hlavně jazykářů, odcházelo „za lepším“. Zůstala jsem tady, i když už jsem byla v důchodu. Různě jsem vypomáhala, když bylo třeba za někoho suplovat nebo hodně v družině.
Tebe nikdy nenapadlo přestat učit?
Ne, nikdy v životě, ani ve snu. Vždycky mě to ohromně bavilo a naplňovalo. Škola, učení, práce s dětmi, to je moje životní náplň a štěstí. Kdybych mohla začít od začátku, vybrala bych si zase tuhle cestu. Je pravda, že dnešní děti jsou úplně jiné, než když jsem začínala. Je to, myslím, tím, že je hlavně taky úplně jiná doba. Zaplať pánbůh, nepoznaly válku a ani uzurpátorství, neznají ten strach něco někomu říct, aby z toho nebyl průšvih. Dnešní děti mají úplně všechno, nemyslím jen materiálně a bohužel mi připadá, že tenhle až zbytečný přebytek začíná být spíše na škodu. Smutné je taky to, co si přináší z rodiny. Když jsem byla mladá, učitel byl někdo a každý si ho vážil. Daleko horší ale je, že mi připadá, že děti nemají žádné zážitky, nikdo je doma k ničemu nevede. Dřív mi vyprávěly každé ráno, co den před tím doma dělaly, nebo co je čeká o víkendu, o prázdninách. Poslední dobou už jsem se bála zeptat. Většinou byl odpovědí nechápavý pohled, co že se to vlastně ptám. Jak to jako myslím nějaké společné zážitky, rodinný výlet nebo třeba jen pomoct mamince upéct bábovku. V žádném případě si ale nestěžuju, beru to tak, jak to je. Děti miluju a snad můžu říct, že ony mě taky měly rády. Věnovala jsem jim svůj čas nejen ve škole, ale kolikrát i po vyučování, vždycky za mnou mohly přijít a já jsem jim ráda naslouchala, snažila se pomoc nebo poradit. Opravdu nikdy jsem s žádným ze svých žáků neměla zásadní problém a naštěstí ani s rodiči. I přes svůj věk jsem ale soudná. Došlo mi, že od dnešních dětí jsem už opravdu hodně daleko a že už jim asi nemám co předat. Proto jsem vloni v červnu, i přes naléhání, skončila. To víš, že se mi strašně moc stýská, vždyť já tak žila přes šedesát let.
Tvoje dcera tuhle lásku k dětem zdědila a je taky učitelka?
Ne ne, kdepak. Moje dcera je lékařka, vědkyně, úplně jiný typ než já. Asi to paradoxně „zdědila“ po mém druhém manželovi, kterým byl Juraj Fabián. Můj muž byl světově uznávaný odborník na srdeční choroby a autor systematického programu na transplantace srdce v bývalém Československu. Život tropí hlouposti, a tak nám před lety zemřel na infarkt. On, který se celý život zabýval chorobami srdce. Vnučka je po mamince, takže přes to učitelství jsem u nás já jediná :-).
Za svoji celoživotní práci jsi sklidila i významná ocenění.
Ano, je to tak. Pan starosta mě ocenil plaketou Jana Ámose Komenského a v květnu před pěti lety jsem byla pozvaná do Valdštejnského paláce, kde mi pan ministr školství předal Medaili prvního stupně.
Za tahle ocenění jsem samozřejmě moc ráda a dokazují, že jsem svou práci dělala poctivě a naplno. Ale víš, co potěší skoro stejně, možná víc? Třeba že mě děti i po letech poznávají a hlásí se ke mně. Nedávno jsem čekala na kamarádku před Národním divadlem. V tom u mě zastavilo veliké a asi drahé auto, z něj vystoupil chlap jak hora a povídá mi: „Paní učitelko, já vás tak rád vidím. Víte, jak jste mi před lety rozmlouvala tu holku, co jsem s ní chodil? No, tak já blbec si ji dokonce vzal!“ Poplácal mě po rameni, nasedl a odjel. Znělo to trochu smutně, ale snad nebude tak zle :-).
Máš za sebou rok zaslouženého odpočinku. Jaké to je?
Tak předně musím říct, že se mi opravdu stýská a odpočívat vůbec neumím. Já musím mít na každý den nějaký program, nějaký cíl. Ráno se obléknout a jít. Neumím sedět doma a stěžovat si.
Před námi jsou prázdniny, co bys popřála dětem a jejich rodičům do dvou volných měsíců?
Já jsem mimochodem prázdniny moc ráda neměla, protože znamenaly dva měsíce bez školy. Říká se, že dvě výhody ve školství se jmenují červenec a srpen, ale já to tak prostě necítila :-). Samozřejmě všem přeju, ať si odpočinou, užijí si sebe vzájemně, ať vyjde počasí tak, jak budou potřebovat a ať se děti ve zdraví sejdou v září před školou.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz nebo volejte na tel. 235 011 228.