STALO SE v ČERVNU
zdroj: https://wikimedia.org
Nad údolím Botiče, na zdejších slunných stráních, se původně nacházely vinice založené ve druhé polovině třináctého století. Nicméně až o století později dal vinohradnictví a vinařství pevný základ Karel IV., který se s tímto uměním seznámil díky svým četným návštěvám Francie. Nechal ušlechtilou vinnou révu dovézt ze zahraničí a vysázet ji na severních svazích Nuselského údolí.
V průběhu dalších staletí zde postupně vyrůstaly hospodářské usedlosti Horní a Dolní Landhauska, nazývané také Halířovský grunt. Ke konci devatenáctého století koupil parcely i s usedlostmi bohatý pražský podnikatel Moritz Gröbe. Na pozemku Horní Landhausky si nechal vybudovat letní sídlo tehdy zvané Villa Gröbe. Základní kámen jedné z nejkrásnějších pražských vil, kterou jsme zvykli nazývat Grébovka, byl položen před stopětapadesáti lety, přesně 1. června 1871.
K její stavbě přizval Gröbe architekta Antonína V. Barvitia, absolventa vídeňské Akademie výtvarných umění. Autorem návrhů interiéru vily nebyl nikdo menší než Josef Schulz, mezi jehož nejvýznamější díla patří rekonstrukce Zítkovy stavby Národního divadla po požáru, výstavba Rudolfina nebo budovy Uměleckoprůmyslového a Národního muzea v Praze. Schulz je současně projektantem staveb v blízkosti Villy Gröbe, a to Pavilonu a Viničního altánu. Nápadná dvoupatrová podsklepená dominanta na náhorní rovině nad údolím na pomezí Královských Vinohrad, Vršovic a Nuslí představuje takřka dokonalé uplatnění principů české novorenesanční architektury a spolu s modelací terénu navozuje atmosféru italského jihu. V jejím okolí se rozléhá zahradní kompozice založená na osových průhledech, ornamentálních úpravách záhonů, otevřených schodištích, altánech a vodních prvcích.
Po Gröbeho smrti jeho dědicové areál nepoužívali a na začátku dvacátého století prostor pronajali císařské a královské rodině Habsburků. Později vilu i s pozemky odprodali za milion sedm set šedesát tisíc rakousko-uherských korun vinohradské obci, která areál v květnu roku 1906 zpřístupnila veřejnosti pod názvem Havlíčkovy sady. Místo bylo pojmenováno na počest spisovatele a novináře Karla Havlíčka Borovského. V té době se už původní odlehlé letní sídlo nacházelo v centru rezidenční čtvrti, s vyhlídkou na Nusle a tamní železniční uzel. Těžké časy pro vilu a další části pozemku nastaly při spojeneckém bombardování v únoru 1945, kdy vilu zachvátil požár a zcela zničil střechu, obě patra a jedna z bomb poškodila také vinné sklepy, vchodovou bránu a skleníky. V padesátých letech byla vila zrekonstruována podle projektu architekta Pavla Smetany. Jejím interiérům dalo na frak nejen bombardování, ale také původní uživatelé, kterými byli například Vysoká škola zemědělská nebo Hitlerjugend. Celý dům byl přizpůsoben novému uživateli, a to Ústřednímu domu pionýrů a mládeže Julia Fučíka a vznikly zde prostory určené pro mimoškolní čas dětí, které je využívaly až do roku 1990.
Od poloviny devadesátých let sídlila ve vile Soukromá taneční konzervatoř a Pěvecká konzervatoř Praha. Se začátkem milénia proběhla rozsáhlá rekonstrukce a prostory čítající mimo jiné třicet velkých pokojů, které ve dvou patrech spojuje reprezentativní mramorové schodiště s kazetovým stropem, byly představeny veřejnosti. Dnes vila slouží jako vzdělávací středisko pro právníky, kde nechybí výzkumné centrum, knihovna a také ubytování pro účastníky kurzů. Samotný park je oblíbeným odpočinkovým místem nejen pro Pražany, avšak vila samotná zůstává pro veřejnost přístupná pouze s omezením, a to při kulturních akcích nebo pravidelných komentovaných prohlídkách.