Český odboj ve Stodůlkách a JInonicích
Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 se začal formovat demokraticky orientovaný český odboj. Účastnili se ho i lidé žijící ve Stodůlkách a Jinonicích. Centrem odboje byla budova akcízu u rozcestí Řeporyjské a Staré Stodůlecké ulice, původně zřízené pro vybírání poplatku za zboží dovážené do Prahy. V přídělovém systému potravní daň na čáře už dožívala, budova akcízu stála stranou, za obcí, trochu osamělá a byla tedy jako stvořená k odbojové činnosti.
V přízemí akcízu měla finanční stráž kancelář. Velitel stanice Karel Prokop bydlel se svou rodinou v prvním patře a právě v jeho bytě byla umístěna vysílačka odbojové organizace ÚVOD známá jako Sparta I. Za pomoci této vysílačky udržovala ilegální zpravodajská organizace kolem štábního kapitána Morávka styk s Londýnem a dodávala informace vojenského, hospodářského i politického charakteru. Jádro jinonické zpravodajské sítě tvořili čeští vlastenci a stodůlečtí rodáci. S Karlem Prokopem spolupracoval v odboji i hostinský Jiří Morstein, přezdívaný Řezníček. Byl nájemcem restaurace Na Staré a dovedl spolu s Prokopem zařídit cokoliv. Oni dva zakládali v Jinonicích skupinu, společně skládali slib do rukou dr. Rudolfa Mareše, který se skrýval pod krycím jménem Lišák. Jejich aktivita dosáhla svého vrcholu v průběhu roku 1941. Získávali sbírkami peníze od spolehlivých lidí a podporovali uprchlíky před gestapem: ukrývali je, živili a obstarávali jim byty. O jejich činnosti věděla i manželka Karla Prokopa Emilie a jejich devatenáctiletý syn Mirek, který rád pomáhal při vysílání.
Součástí odboje bylo i vydávání ilegálních tiskovin, z nichž největší význam sehrál časopis V boj. Shodou okolností se stalo, že v únoru roku 1941 vyšlo pravidelné číslo V boje právě díky jinonické ilegální skupině.
Několik listů cyklostylovaného papíru, v titulku čtyři písmena V boj! A podpis: „Vydává družstvo v prvním sledu.“ Každý čtvrtek se muselo nové číslo objevit stůj co stůj. Na vydávání časopisu se ve značné míře podíleli tři čeští důstojníci zpravodajské služby domácího odboje Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek. Podepisovali se šifrou B+M+M a také v protokolech protišpionážního oddělení pražského gestapa jsou často uváděni jako Tři králové. Připomínali Tři mušketýry tím, jak svou odvahou a důvtipem v boji s okupanty úspěšně čelili tisícerým nástrahám a nebezpečím. Ovšem tenkrát nešlo - tak jako u Dumase - o hru na dobrodružství a romantickou představu cti. V sázce byla nejen čest národa, ale přímo jeho existence, bytí či nebytí každého jednotlivce.
Mašínovi se hned na počátku vydávání V boje podařil husarský kousek. Jeden výtisk zalepil do obálky a připsal několik jedovatých řádek: „Abyste se nemuseli obtěžovat sháněním tohoto časopisu, chcete-li se dozvědět pravdu, posílá vám redakce jedno číslo gratis. Zároveň se zavazujeme zasílat vám po jednom výtisku každého čísla i nadále. S pozdravem Smrt okupantům! B+M+M.“ Do Petschova paláce, kde sídlila úřadovna tajné státní policie, chodil týden co týden čerstvý výtisk s hlavičkou V boj! Kdykoliv se gestapu podařilo objevit redakci, zabavit cyklostyl, zatknout podezřelé, čekali, co se bude dít. Přišel čtvrtek a na stole člena protišpionážního oddělení gestapa Oskara Fleischera se znovu objevilo další číslo. Mašín s Morávkem měli zpráv do tisku v zásobě dost a rozmnožovací stroj nakonec včas opatřil některý ze spolehlivých spolupracovníků. Na gestapu se prostě nesměli dočkat okamžiku, kdy by mohli říct: Nevyšli. V únoru 1941 gestapo opět objevilo redakci a zdálo se, že tentokrát V boj již opravdu nevyjde. A v tomto okamžiku zachránila situaci ilegální organizace v Jinonicích. Václava Morávka spojil s jinonickou skupinou Lišák Rudolf Mareš. Morávek po něm poslal texty nového čísla V boje na blanách. Hostinský restaurace Na Staré Jiří Morstein sehnal do druhého dne cyklostyl. Pomohl mu další z odbojových pracovníků jinonického akcízu Karel Klindera, který opatřil papír a barvu.
Zhotovení několika tisíc výtisků znamenalo v roce 1941 mravenčí práci. A navíc válec v jednom místě vynechával, takže chybějící písmena museli ručně doplňovat. Část nákladu si měl převzít vlakvedoucí Jiří Volek s poštovním manipulantem. Na ty byl ještě čas. Ale jeden balík chtěli doručit do Prahy bezpodmínečně druhý den ráno. „Řezníček“ Morstein slíbil, že se o to postará. V deset hodin přesně na minutu měl čekat ve Vodičkově ulici v průchodu. Heslo: „Přítel přišel včas.“ Kdyby nebyl v sázce život, zdálo by se, že jde jen o dobrodružnou a napínavou hru. Tmavovlasý pán důstojného zevnějšku s balíkem v ruce naštěstí nevzbudil podezření a dojel do Prahy bez potíží. Úderem desáté stál na smluveném místě v pasáži. Pohlédl za výklad. Starší pán, přicházející z druhé strany, se zastavil rovněž náhodou, právě tak bezděčně se zahleděl do výkladu a polohlasně řekl: „Vida, přítel přišel včas.“ Jiří Morstein nechal balík, který mezitím položil na zem, opuštěný, a pokračoval v cestě průchodem. Muž se balíku chopil, jako by mu odjakživa patřil. Těm několika spěchajícím chodcům nemohlo být nic nápadné. Záměny majitele balíku si nikdo nevšiml. Neznámý prošel rychle Vodičkovou ulicí a na Václavském náměstí nastoupil do tramvaje. Dobře to dopadlo. Kolportér odevzdal balík s časopisem na smluveném místě a Josef Mašín měl svůj výtisk pro gestapáky včas. „A teď si lámou hlavu, jak je to možné!“ dal se do smíchu, když vhodil obálku do schránky. V boj měl tentokrát skutečně namále.
Použitá literatura:
Petr Kettner, I. M. Jedlička, Tři kontra gestapo, vyd. 1967. ...
FOTO: DANA CÉOVÁ