Z dějin stodůleckých usedlostí - grunt čp. 1
Bývalá zemědělská usedlost čp. 1 ve Stodůlkách se nalézá na samém konci slepé uličky vybíhající z vesnické návsi jihovýchodním směrem. Počátky usedlosti lze položit do roku 1570, kdy došlo k majetkovému vyrovnání mezi dědici po sedláku Matěji Boubelíkovi. Jeden syn – Jíra Boubelík podědil otcovské hospodářství, jeho bratr Havel, jenž ještě roku 1568, kdy vznikla nejstarší stodůlecká pozemková kniha, seděl na otcovském statku a vystavěl si na jeho východním okraji vesnice chalupu. Podmínka pojišťující bratrovi předkupní právo v případě prodeje naznačuje, že byla postavena na pozemku patřící původně k čp. 6. (NA – Nejvyšší purkrabství 934, folio 25 a 46).
Další vývoj selského gruntu poznamenala třicetiletá válka. Roku 1632 musel být pro dluhy a zpustošení způsobené válečnými událostmi a saským vpádem prodán. Koupil ho poddaný děkana pražského kostela Matěj Husák za částku 120 kop. Ani on však neměl mnoho štěstí.
Třicetiletá válka vrcholila, vesnice v pražském okolí byly zničeny či zpustošeny, a tak již roku 1646 prodal chalupu, zbořenou a pustou, Havlovi Heřmanovi za 120 kop i s příslušenstvím
a 6 strychů polí osetých žitem. Teprve po roce 1648 došlo k uklidnění a stabilizaci života venkovského obyvatelstva, což se projevilo na zlepšujícím se stavu gruntů. Havel Heřman pravidelně splácel vejruňky. Podle berní ruly z roku 1654 obdělával již 20 strychů polí, a když jej v roce 1658 prodával svému zeti Janu Píchovi a dceři Kateřině, leželo na něm pouze 12 kop dluhu, definitivně splacených v roce 1678.
Po Píchovi zdědila chalupu ohodnocenou opět na 120 kop jejich dcera Rozina, když syn Václav Pícha odešel mezi „luterány“ pro své náboženství. Jeho dědičný podíl 60 kop zabavila vrchnost. Na gruntě hospodařil Rozinin manžel Jan Kutina, jemuž byl grunt připsán v roce 1711. Ten pocházel ze zámožné selské rodiny usedlé ve Stodůlkách od 16. století a byl majitelem ještě dalšího gruntu, vlastní „Kutinovské chalupy“. Když Jan Kutina roku 1732 zemřel, zanechal zde vdovu Rozinu, která tu hospodařila až do roku 1742. Po její smrti převzal chalupu, 2 koně, krávu a prasnici za 300 zlatých její syn František Kutina.
V roce 1738 odevzdala Kutinovskou chalupu staršímu synovi Václavovi, ale po jeho smrti v srpnu 1742 ji kšaftem ze září tohoto roku odkázala své dceři Ludmile. František Kutina vlastnil grunt až do roku 1772, kdy spolu se svou druhou manželkou Magdalenou, rozenou Kubrovou, nenadále bez závěti zemřeli.
Z prvého manželství zanechal syna Josefa, v tu dobu již ženatého v Břevnově, a dvě nezletilé děti – Františka a Annu, jimž vrchnostenský a hospodářský úřad určil za poručníka a administrátora statku jejich strýce, rychtáře Víta Kubra, jenž grunt spravoval až do roku 1778. Vít Kubr nechal jejich živnost řádně ošacovat, aby ji mohl v témž stavu zase předati právnímu dědici. V popise se uvádí: „Chalupa a stodola v krytu velmi sešlá a děravá, podlahy nad maštalí velmi daremné, též zdi polámané a od deště promoklé. Druhá pak chalupa nedávno vystavěna dobře.“
„Dále byl ošacován dobytek, obilí, dřevěné nádobí, dvě velké moučné truhly, dvě malé truhly, 4 misky, mezi nimi 2 zašlé, velká almara na šaty, velká truhla se šaty. Od cejna: 4 cejnový konvice, 21 talířů, 1 flaška, svícen, 3 žbány s cejnovými víkami. Od mědi: kotel a flaše. Od šatstva: 3 kamizoly, 3 sukně, 2 vyšívané šátky, 3 šněrovačky, 1 bohatá, 1 portová, 1 červená s dobrými porty, fěrtoch novej a 3 prostý, 3 prostěradla, 15 povlaků všelijakých, 2 ubrusy, 2 ručníky, 6 starých obrazů, 1 stříbrný pas, 1 šněrovadlo dřevěný, korálků drobných 8 šňůrek velkých, 8 šňůrek polovičních malých, při kterých 1 dukát císařský.“ Vše bylo důkladně prohlídnuto a 30. září roku 1774 oceněno na 1 781 zlatých.
Po vyúčtování Víta Kubra nastoupil roku 1779 jeho synovec František Kutina, jenž převzal grunt v ceně 300 zlatých čp. 1, robotní chalupu čp. 2 a podružské chalupy čp. 2 a 29.
Na gruntě se během následujících sta let vystřídali různí majitelé. V roce 1884 převzali grunt novomanželé František a Anna Prchalovi, nejmladší syn a snacha předchozí majitelky. Noví majitelé převzali grunt značně zadlužen a několikrát jim hrozila exekuce. Proto již v roce 1889 prodali manželům Káclovým domkářskou chalupu – vejminek čp. 2. V letech 1898 – 99 prodali pole a v roce 1899 došlo k prodeji samotného statku čp. 1, jenž byl zadlužen a rozdělen na části. Vlastní obytné stavení čp. 1 s přilehlou doškovou stájí, jejíž kratší severozápadní straně bylo nalepeno čp. 2, koupil v dubnu roku 1899 Václav Hříbal, kovář na odpočinku, pro svoji dceru Anežku, provdanou za pekaře Václava Rejhu. Sám si vymínil s manželkou Marií bezplatné užívání bytu. Václav Hříbal zemřel v roce 1914 ve věku 88 let, jeho manželka Marie po něm ve věku 77 let. Václav Hříbal provozoval dlouhá léta kovářství v zájezdním hostinci U Bílého beránka, který při výstavbě Jihozápadního Města podlehl demolici.
Po převzetí domu čp. 1 začal Václav Rejha pekař s rekonstrukcí pro potřeby živnosti pekařské. V roce 1903 požádal o povolení na zřízení pekařské pece v přízemí jednopatrového domu s novým komínem 12,8 m vysokým na východní štítní zdi. Pekař zde ani v okolí žádný nebyl, a tak živnost dobře prosperovala. Manželé Rejhovi měli celkem 5 dětí – 4 dcery a 1 syna. Nejstarší Anežka provdala se po 1. světové válce za Václava Kubra ve Stodůlkách do zemědělské usedlosti čp. 33. Syn František převzal chalupu a živnost pekařskou, která byla v provozu až do roku 1950. V roce 1952 vlastnila dům vdova po Františku Rejhovi Božena, provdaná Lukešová.
V současné době žije v domě pravnuk zakladatelů pekárny Václava a Anežky Rejhových, pan Jiří Vyleťal s rodinou. Dům byl mezi roky 2000 – 2003 kompletně opraven a uveden do
původního stavu.